Článek
Pamatuji si na jednu z prvních reakcí mého syna; byl teprve v první třídě, položila jsem na stůl písanku, abychom trénovali rovné čáry. On se na mě nechápavě podíval a řekl: „Mami, ale já už dneska ve škole byl. Proč bych to měl zase dělat?“
Čekala jsem takovou reakci mnohem později nebo vůbec, protože já jsem byla přesně to dítko, které dostalo úkol a nic nezpochybňovalo; prostě splnilo rozkaz. A popravdě mě ta jeho upřímná otázka potěšila. Na rozdíl ode mě on se už jako malý zamyslel nad smyslem toho, co se po něm vyžaduje. Nebyl to vzdor, že by se bránil něco udělat, ale snaha pochopit, proč by měl. Záhy pak následovala ještě jedna otázka: „A mami, ty si také nosíš z práce úkoly?“
Vysvětlila jsem mu, že je potřeba si probranou látku procvičit. Zejména v první třídě je důležité trénovat psaní, neboť ta malá ručička ještě není dostatečně s tužkou sžitá. Neměl z toho radost, přeci jenom měl jiné plány, ale akceptoval to.
Úkoly mají svůj smysl, pokud samozřejmě slouží k procvičení a pochopení látky. Jaksi už ztrácejí v mých očích opodstatnění, pokud zaberou celé odpoledne nebo jsou dokonce pro dítě svým obsahem nezvladatelné, a tudíž primárně zaměstnají rodiče.
Známka za úkol
Když tak pátrám ve své paměti, mám pocit, že za mého mládí se úkoly neznámkovaly. Rodič je podepsal, učitelka přihodila své velké „V“ a bylo hotovo. V současné době je to však rozdílné. Co škola i učitel může být odlišný přístup. Neodevzdání úkolu lze klasifikovat jako „N“ (nesplněno), stejně jako špatnou známkou. Obráceně splnění úkolu může být označeno jen jako „S“ (splněno), oklasifikováno známkou do bakalářů či takzvanou „malou známkou“, kdy k hlavní dojde až po několika dalších.
To samozřejmě vyvolává hodně otázek. Jednak ohledně nejednotnosti přístupu. A pak - jistě vám je jasné, že zde může docházet k určitému obcházení pravidel… Je to pár dní, co jsem zaslechla na obědě jednu maminku, jak poté, co se zadívala na mobil, poznamenala: „Jo, tak jsem za ty popisy na mapě dostala jedničku.“ Netřeba asi ani dále vysvětlovat.
Úkoly pro děti, nebo pro rodiče?
Jsou úkoly, které dítě snadno zvládne. A pak ty, kdy rodič hodiny hledá ve wikipedii, po internetu a pak alespoň budiž mu přičteno k dobru, vypracuje ze získaných dat s dítětem úkol společně, než aby ho udělal celé za něho.
Hřešilo se dříve, hřeší i dnes. Jako jednou, bylo to asi v sedmé třídě, moje učitelka na češtinu řekla, abychom do příští hodiny napsali krátký příběh nebo pohádku na jedno vybrané téma, které bychom pak následně přečetli před tabulí. Jednalo se o dobrovolný úkol pro zpestření hodiny. Vystřídalo se nás tam asi deset, z toho devíti dětem to napsali rodiče. Já jediná trubka tam četla ten svůj nepříliš povedený text, protože se nedal s tím, co nabízeli ostatní, ani srovnávat.
Když není k výbuchu vzteku daleko
Jenže ve světě úkolů existují ještě další překážky. To, když se vám dítě takzvaně „šprajcne“, a z práce, kterou by jinak mělo hotovou za patnáct minut, se stane dvouhodinový boj. Taky jistě znáte případy ze svého okolí, kdy se odpoledne mění domácnost na bitevní pole. Rodič ztrácí trpělivost, dítě se vzteká, brečí, kňourá, i kdyby už chtělo, tak se mu nedaří, už mu to nemyslí, je unavené. Rodič začne křičet, vyhrožovat a tak dále. Výsledek? Oba jsou naprosto vyčerpaní a naštvaní. A druhý den to jede na novo.
Když jsme bydleli krátce v jednom bytě, přes zeď bylo často slyšet odehrávající se napnuté chvilky. „Dokud ten úkol nedoděláš, nevstaneš od stolu!“ - „Nechtěj, abych se naštvala!“ - „Co na tom nechápeš?!“ - „Co ti na tom může tak dlouho trvat?!“ - „To mi snad děláš naschvál!“ A tak dále. Samozřejmě žádný člověk nemá nekonečně dlouho zápalnou šňůru, takže i rodičovi může vyprchat trpělivost. Ale co si z toho vlastně vzít? Takové dítě se trápí ve škole, pak se trápí doma. Kolik času přes den mu zbude na to, aby mohlo být šťastné nebo mít jen radost z nějaké maličkosti? Evidentně je jasné, že zde je nutný jiný přístup. Za sebe bych asi doporučila zaplatit si doučování. Už i to, že dítě bude pracovat na úkolech s někým jiným, může velmi dobře pročistit vzduch a napjatou domácí situaci. Ale chápu, že to nemusí být pro každého řešení.
Úkoly ano, nebo ne?
Často diskutované téma, které vyvolává mnoho emocí. Odpůrci domácích úkolů často argumentují tím, že učitelé pouze přenášejí své povinnosti na rodiče – ti musí úkoly vypracovávat s dětmi a zastoupit tak roli učitele. Kromě toho řada lidí tvrdí, že škola sama o sobě zabírá mnoho času.
Smysl mi primárně dávají úkoly na prvním stupni z důvodu procvičení zvládnuté látky; často právě jde o základní návyky, trénování psaní, čtení, soustředění a podobně. Domácí úkoly také pomáhají rodičům zorientovat se v tom, co jejich dítě ve škole právě probírá.
Některé děti jsou velmi sdílné, jiné na klasickou otázku, co bylo ve škole, odpoví jen „nevím“ nebo „dobrý“. Takže úkol je i dobrý komunikační nástroj a také příležitost, jak zjistit, jak na tom to dítě vůbec je.
Na druhém stupni beru primárně jako adekvátní úkoly zejména na trénování palčivých témat, což je bezchybný pravopis, některé příklady z matematiky apod., ale určitě v rozsahu maximálně několika desítek minut.
Velmi oceňuji úkoly na konkrétní zadání v rámci občanské nauky a dějepisu, aby se děti lépe seznámily s některými tématy a neprosvištělo to kolem nich jen tak bezúčelně. A co se bohužel na mnoha školách opomíjí, je četba knih. Dle mého není potřeba vyžadovat striktní seznam. Jistě stačí volný výběr podle určitých podmínek. Ale pokud děti nebudou číst, je pak těžší soustředit se a pochopit obsah textu.
A závěrem?
Nakonec všechny děti bez ohledu, jak ty úkoly zvládly, či nezvládly, odrostou školním povinnostem. Určitě lze uznat, že ideální je, pokud u toho nemusely prožívat příliš vysoký stres, který by mohl zbytečně zapříčinit averzi vůči úkolům, škole či vzdělání obecně. Cvičení dělá mistra, to je známé rčení. Otázkou jsou pak asi jen už hranice, kdy je to ještě akorát a kdy už příliš. A co vy si myslíte o této problematice? Máte dobrou zkušenost s domácími úkoly?
