Článek
Nedávno jsme oslavili 35. výročí 17. listopadu 1989. Jedním z významných výdobytků sametové revoluce je bezesporu veřejnoprávní charakter České televize, jakož i Českého rozhlasu posilující občanské principy naší demokratické společnosti. Veřejnoprávní média jsou však dlouhodobě trnem v oku prakticky všem politickým silám. Zejména pak politikům leží v žaludku Česká televize. Prostě drtivá většina politických sil má máslo na hlavě a vadí jim nastavované zrcadlo odhalující ono máslo na hlavě.
Ve vztahu k politickým stranám a hnutím lze totiž do nekonečna opakovat: „Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet a třetí v nejlepším případě za třikrát šest.“ Každý má svého Hrabáče či Krkošku nebo Charváta (hnutí ANO 2011), Žídka, Záchu či Janu Nagyovou (ODS), Hlubučka a Polčáka (STAN), Dominika Feriho (TOP 09), Hrnčíře (SPD). Obdobně bychom mohli pokračovat i v případě mimoparlamentních stran počínaje Davidem Rathem.
Tlaky na veřejnoprávní ČT jsou nedílnou součástí našeho politického folkloru
Není divu, že ČT je dlouhodobě vystavena různým politickým tlakům s cílem vytvořit z ní poslušný propagandistický nástroj vykreslující vládnoucí garnituru pouze v pozitivním světle, a naopak hodnotící opozici jako uskupení neschopných zlotřilců. A ovládnutí médií se netýká pouze putinovského Ruska, Lukašenkova Běloruska či Severní Koreje, ale i některých sousedních zemí. V nedávné epoše Jaroslawa Kaczynského mezi státy, ve kterých vláda ovládala media, patřilo i Polsko. Maďarská média jsou pak dlouhodobě v područí Viktora Orbána a jeho strany Fidesz.
A jedním z prvních z kroků Roberta Fica po návratu do čela slovenské vlády bylo podmanění si jak slovenské veřejnoprávní televize, tak i rozhlasu. Aktuálně chce Ficova vláda zavést k posílení vlivu politiků na novináře speciální „tiskové soudy“. Navíc se Robert Fico zcela vážně nedávno zabýval myšlenkou, že podmínkou výkonu profese novináře by mělo být předchozí školení zakončené závěrečnou zkouškou. My, starší, jsme se s obdobnými politickými školeními setkávali před listopadem 1989. Např. v průběhu vojenské prezenční služby se jednalo o politické školení mužstva (PŠM).
Právě vývoj na Slovensku pod taktovkou Roberta Fica nechť je pro nás varováním, jakým směrem se může reálně vydat i Česká republika, pokud voliči na základě volebních výsledků příštích parlamentních voleb vydají v plen naši zemi českému populistovi a politikovi slovenského původu Andreji Babišovi. Není žádnou náhodou, že guru hnutí ANO 2011 na základě hesla: „Podle sebe soudím tebe“ doporučuje i pod dohledem televizních kamer svým politickým protivníkům psychiatrickou léčbu. Neboť právě on i na laika mj. i na základě televizního zpravodajství působí dojmem narcisty se sklonem k neskutečné fabulaci a stihomamu.
Rovněž tak není náhodou, že Andrej Babiš je dlouhodobě nesmiřitelným kritikem veřejnoprávních médií, a to zejména České televize. Až neskutečnou averzi má vůči moderátorovi ČT Václavu Moravcovi. Jaksi nestravitelný pro něj byl i dnes již zrušený pořad 168 hodin. Pravděpodobně mu vadí, že mu zpravodajství ČT nastavuje zrcadlo v jeho různých kauzách a protievropských postojích a tím zpochybňuje jeho narcistické snahy prezentovat se jako pan Čistý a Spravedlivý.
I z těchto důvodů Andrej Babiš veřejně proklamuje záměr přeměnit veřejnoprávní ČT na státní televizi, pokud by se na základě výsledků příštích parlamentních voleb vrátil do Strakovy akademie. Andrej Babiš tedy potencionálně představuje největší riziko pro zachování veřejnoprávního statutu České televize. Ve vysněném a připravovaném ovládnutí veřejnoprávních médií po případném vítězství hnutí ANO 2011 má tedy Babiš vzor u svých kumpánů Viktora Orbána a Roberta Fica. A státní televize lze politicky lépe ovládnout a ovládat než veřejnoprávní. Zcela jednoduše v duchu známého přísloví: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!“
Za těchto podmínek vstoupil se svými ambicemi do jámy lvové na pozici generálního ředitele ČT Jan Souček. Nezapomeňme, že Jan Souček působil v ČT řadu let a od roku 2014 navíc i ve vysoké manažerské pozici ředitele brněnského studia ČT. Byl tedy bezesporu podrobně seznámen s různými politickými tlaky na veřejnoprávní televizi, jakož i s riziky z těchto nekalých tlaků vyplývajících.
Před obranou nezávislé ČT dostala pravděpodobně přednost snaha Jana Součka udržet se na pozici generálního ředitele co nejdéle
Jelikož se lze důvodně domnívat, že Jan Souček se chce udržet v křesle generálního ředitele ČT s platem bezmála tři sta tisíc hrubého co nejdéle, bylo mu pravděpodobně od okamžiku rozhodnutí, že bude usilovat v ČT o nejvyšší pozici, zřejmé, že jeho další působení v televizi může být odvislé od názoru vládní garnitury. Na zřeteli musí tedy mít nejen averzi významné části českých politiků vůči veřejnoprávní televizi a zejména pak některým elitním novinářům a investigativním pořadům, ale především pak s ohledem na dlouhodobé volební preference možný návrat Andreje Babiše do funkce českého premiéra. A tak se Jan Souček na pozici generálního ředitele ČT činil, nadále činí a činit bude, aby si naklonil vlčí smečku českých politiků. A to ani ne tak pro další zachování veřejnoprávního charakteru České televize, ale v zájmu svého dalšího působení ve funkci jejího generálního ředitele.
Co tedy Jan Souček dosud stihl v rámci politické normalizace České televize? Nejdříve si s ohledem na značnou nevoli některých českých politiků vyšlápnul na Václava Moravce, i když ve střetu s elitním novinářem prozatím neuspěl, jelikož se ho v obou případech zastal Etický panel ČT. Tehdy ještě fungující. V loňském listopadu byl odstaven pod rouškou střetu zájmu zkušený novinář Ondřej Stratilík, který v současné době působí ve webu Aktuálně.cz. Následně byl vypoklonkován z ČT další zkušený novinář Marek Wollner a do televizního depozitáře byl odložen Jan Železný. V době letošních dovolených, tj. v období snížené pozornosti veřejnosti, si Jan Souček vzal na paškál pořad 168 hodin, což zákonitě vyústilo v odchod Nory Fridrichové.
Publicistický pořad 168 hodin na podzim nahradil poněkud stupidní seriál Strážmistr Topinka. Lze se jen domnívat, že se tak stalo v zájmu posílení apolitičnosti publicistiky a zpravodajství ČT. V tomto duchu se Jan Souček vyjádřil i ve vztahu ke zcela apolitickému pořadu StarDance, když nedávno vychvaloval jeho veřejnoprávní charakter. Pokud generální ředitel šáhne do archivu ČT, nelze vyloučit, že najde náhradu i za další pořady ČT. Kromě stěžejního pořadu Otázky Václava Moravce to může být ze stejné dílny pořad Fokus VM a dále pak Reportéři ČT, jakož i případně environmentálně zaměřený pořad Nedej se. Náhradou pak budeme moci sledovat seriály Hříchy pátera Knoxe, Chalupáři, Žena za pultem, Muž na radnici, 30 případů majora Zemana či ruský večerníček Jen počkej, zajíci.
Charta pracovníka ČT představuje klacek na nepohodlné a neposlušné novináře
V rámci politické normalizace prováděné Janem Součkem to ve veřejnoprávní televizi vře, jelikož řadě novinářů se tento proces, který lze ve vztahu k výdobytkům sametové revoluce po právu označit i za kontrarevoluční, nelíbí. A tak Jan Souček k dokončení normalizačního procesu vyrukoval s těžkým kalibrem v podobě Charty pracovníka ČT, ačkoliv již nyní musí zaměstnanci ČT dodržovat Kodex ČT. Na jeho dodržování v minulosti dohlížel nezávislý Etický panel ČT. Ale nový generální ředitel nutně potřebuje k normalizačnímu ovládnutí ČT pořádný klacek, kterým bude manažersky umravňovat nepohodlné a vzpurné pracovníky on sám osobně. Po právu tedy zaměstnanci ČT hovoří o bezprecedentním omezení svobody slova a návodu k autocenzuře. Právem jej tak rovněž označují za náhubkový dokument.
Jelikož příští parlamentní volby se blíží, generální ředitel ČT Jan Souček musí normalizační proces posunout dále a připravit v ČT konečné řešení. Zcela reálně je totiž ve hře případný návrat Andreje Babiše do Strakovy akademie a jeho záměr přeměnit veřejnoprávní Českou televizi na státní instituci. Jelikož se tedy hraje i o další působení v čele ČT, pojímá Jan Souček náhubkový dokument zcela manažersky bez ohledu na veřejnoprávní charakter ČT. Prostě ve stylu, že mu nikdo do řízení ČT nebude mluvit a kafrat. Tím do budoucna vysílá signál, že je připraven žít a spolupracovat s jakoukoliv vlčí smečkou českých politiků. A že nebude mít ani problém servilně s těmito vlky unisono výt.
Charta pracovníka ČT má tedy pravděpodobně sloužit k odstranění nepohodlných novinářů a zrušení dalších kritických televizních pořadů. A pokud se další zástupci elitní žurnalistiky v ČT nepodvolí politické normalizaci, nastoupí v Součkově pojetí známé: „Kdo chce psa bíti, vždycky si nějakou hůl najde!“ A tou holí má být připravovaná Charta pracovníka ČT. Existuje tudíž zcela reálné riziko, že elitní a schopní novináři budou z ČT odejiti nebo odejdou sami . Určitě se nějak uživí a proradní politici se jich jen tak nezbaví. Ale pravděpodobně s nimi odejde i nezávislý veřejnoprávní charakter ČT. Zůstanou pouze ti průměrní a podprůměrní. Ti sice někde v koutku budou tiše brblat a kafrat, ale podřídí se normalizačním tlakům. Platí totiž nejen: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ale i že jim obživu zajistí to, že budou skákat, jak generální ředitel Jan Souček bude pískat.
Nemusí být občanům ČR nic platné, že aktuální zpráva Evropské komise (EK) o stavu právního státu v České republice v roce 2024 kromě přetrvávajících problémů s korupcí na vysoké úrovni nejvíce kritizuje nedostatečnou nezávislost veřejnoprávních médií. Tzn. včetně České televize. Nemusí být nic platné v souvislosti s touto zprávou, že EK zmiňuje přetrvávání obav ohledně politické nezávislosti českých veřejnoprávních médií. Samotní občané mohou ve prospěch udržení nezávislosti České televize učinit to, že v příštích parlamentních volbách si důkladně rozmyslí, komu dají svůj hlas. Zda se tedy postaví na stranu obrany výdobytků Sametová revoluce, nebo zda se nechají omámit populistickými sliby.
