Článek
Zakladatel moderní filosofie René Descartes (1596 – 1650) obohatil lidské vědění mj. o myšlenku: „Myslím, tedy jsem (lat. Ego cogito, ergo sum“). V rámci svého filosofického učení dospěl k závěru, že má-li být veškeré poznání odvozeno ze základních principů, musí mít člověk jistotu o nezpochybnitelnosti svého východiska. René Descartes se však do dějin lidstva zapsal i jako matematik a fyzik. Jako první precizně formuloval zásady vědecké metody založené na analytickém zkoumání daného problému umožňujícímu, aby následovníci mohli stavět na výsledcích svých předchůdců. Coby matematik a fyzik se zároveň podílel na systému definování geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie a matematickém popisu optiky.
Byť moderní vědecké metody se opírají o různá objektivní měření a jejich vyhodnocení pomocí počítačových programů, ani v dnešní době nelze pominout základní lidské smysly: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. V případě zraku oči zastávají úlohu snímací kamery, přičemž takto získané informace jsou přenášeny k jejich vyhodnocení do mozku. Člověk s funkčním zrakem tedy v duchu odkazu zakladatele moderní filosofie může konstatovat: „Vidím, tedy jsem.“ A to v tom smyslu, že jsme pomoci zraku schopni vnímat okolní svět, ale i různé informace. Pokud pak pro vizuální vnímání našeho okolí použijeme synonymum zírání, pak lze i konstatovat: „Zírám, tedy jsem.“
Není však zírání jako zírání. Např. pirinský vrchol Kamenica (dle údaje na mapě 2823 m n.m., dle údaje na samotném vrcholu 2822 m n.m.) jsem poprvé spatřil v roce 1982. V té době jsem však především zíral na náhorní plošinu s Tevno ezero pod tímto pirinským vrcholem. Po dlouhé době jsem vrchol Kamenica nad Tevno ezero spatřil až v roce 2011 a od té doby mi tak trochu nedal spát. Na samotný vrchol však došlo až letos při desátém jubilejním přechodu Pirinu, kdy jsem si jako čerstvý sedmdesátník řekl: „Teď nebo nikdy.“ Výsledek stál za to, ač se jedná až o osmý nejvyšší pirinský vrchol. Po sólo výstupu jsem na vrcholu Kamenica skutečně zíral s hubou dokořán. Prakticky celý Pirin jsem měl jako dlani.
Avšak zírání může být i zlozvykem. Např. bezduché zírání na televizi. Tam vyjma několika světlých výjimek tvořených cestopisnými pořady či skutečně kvalitními filmy, resp. koncerty to jde od desíti k pěti. Prakticky není na co zírat a pro mnohé je to osvědčený prostředek k uspání.
Člověk však může se svým zíráním lépe dopadnout v kině, pokud si teda koupí lístky na dobrý film. Do kina nechodíme často, ale britský životopisný film Jeden život (One Life) o humánním odkazu sira Nicholase Wintona skutečně stojí za to shlédnout. Wintonův odkaz lze krátce shrnout slovy: „Chraň v sobě člověka!“ a je vysoce aktuální i pro naši dobu s nárůstem celospolečenské extrémismu, agresivity a nesnášenlivosti doprovázené různorodou směsicí bezbřehého populismu, doutnajícího fašismu a infantilního či zištného klanění se putinovskému režimu.
Pokud jsme u filmů, potom při sledování filmu Přišla v noci toliko nezírali samotní diváci, ale hlavní hrdinové, když se jim do bytu nakvartýrovala matka. Z tohoto úhlu pohledu je tento film velmi poučný pro ty, co se nadmíru pletou do života svých dětí.
Byť hudba je založena na sluchovém vjemu, lze zírat i při koncertě. Naposledy se nám to stalo při letošním Pálavském vinobraní v průběhu koncertu skupiny Mig 21. Až neskutečný hudební zážitek jsme prožili v roce 2022 v irském městě Dingle, kde jsme se krůček po krůčku vetřeli do beznadějně obsazeného pubu Murphy’s na hospodskou produkci nefalšované irské hudby provozované skupinou Tinteán. To jsme pak tedy zírali.
Nechoďme však kolem horké kaše a soustřeďme se na zírání ve vztahu mezi muži a ženami. Přitom bychom však neměli zapomenout na to, že člověk je pouze jedním z mnoha biologických druhů. Jednou z mnoha forem života na naší planetě. Každý biologický druh má pak dvě základní úlohy. Uplatnit nebo se alespoň pokusit uplatnit své geny pro příští generace a zajistit dostatečně velké potravní teritorium. Co se týče potravního teritoria, to se zejména v civilizovaném světě jaksi transformovalo do obsahu portmonky, resp. stavu bankovního konta. To pro nás aktuálně představuje potravní teritorium. Není tedy divu, že se změnou způsobu života, současné ženy pro založení rodiny mnohdy preferují právě stav bankovního konta před historicky překonanou schopnosti silného muže ulovit v zájmu přežití rodu, co nejvíce zvěře.
Aktuální kampaň zaměřená na problematiku zírání je obdobná nedávné kampani Mee too. I ta částečně vzbuzovala podezření, že problém má dvě strany mince. Že tedy ženy jsou na jedné straně vystaveny nechutným atakům různých sexuálních predátorů či sexuálních loudilů, přičemž v tomto případě nejde ani toliko o uplatnění genů pro příští generace. Avšak nelze na druhou stranu vyloučit, že nářky, co musely různé celebrity při cestě vzhůru vytrpět, mnohdy připomínají starší vtip. To se reportér při rozhovoru s filmovou megastar zeptal, jak začínala. Ta úsečně odpověděla: „Začínala jsem od píky.“ Na což reportér zareagoval slovy: „Urkitě, urkitě, ale pokrakujte, pokrakujte.“
Nelze tedy vyloučit, že některé celebrity se ve světle reflektorů nyní jaksi stydí, jak začínaly od píky a řada příběhů Mee too se případně mohla odehrát poněkud jinak. Tzn., že mohlo dojít k nastartování hvězdné kariéry de facto za použití nejstaršího řemesla lidstva. Výstižně je tato cesta vzhůru popsána ve fiktivním příběhu seriálu Sedm schodů k moci. V něm si Anna Malá vyšukala nejen vysokoškolský titul, ale pomocí nejstaršího řemesla lidstva se přes mrtvoly vyšplhala až na samotný piedestal moci. Přitom nelze pominout, že osoby, kterými byl fiktivní příběh tohoto seriálu inspirován, jej pak vnímaly, že je jim ubližováno.
Pokud by se někomu zdál tento příměr přitažený za vlasy, potom by se měl zamyslet, zda se s něčím podobným nesetkal ve svém životě. Osobně si i po padesáti letech pamatuji, jak se při vysokoškolském studiu sesypaly spolužačky na tu, která na začátku zkušebního období absolvovala zkoušku u nového zkoušejícího mužského pohlaví s otázkou: „A platí na něj sex?“ Tím neměly na mysli nejstarší řemeslo lidstva, ale pokud zkoušející muž měl chtivé pohledy, chodily mnohé spolužačky na zkoušku v minisukni, která spíše připomínala bederní pás. No, a my spolužáci jsme pak u takto orientovaného zkoušejícího naplňovali plán vyhazování od zkoušek. Pravdou však je, že jedna spolužačka obdobně jako fiktivní postava Anny Malé získala přes postel červený diplom. Takový je život, takovou příroda jest.
Pokud jsme již zabrousili k biologické podstatě člověka, potom současný odpor některých žen vůči mužským pohledům může mít v rámci naplnění základní biologické role uplatnit své geny do budoucích pokolení i obranný charakter. Žena disponuje svým způsobem omezeným počtem vajíček, u kterých může až úzkostlivě dbát na jejich ochranu. Kdežto muž se musí vypořádat s tím, že v jednom mililitru ejakulátu čeká v rámci naplnění biologické úlohy na svůj vzájemný závod kdo dřív nějakých 50 milionů spermií, tj. na jednu ejakulaci v průměru 200 milionů „závodníků“ významně ovlivňujících myšlení a postoje mužského pokolení.
Jestliže se i jako sedmdesátník v mezích slušnosti podívám na ženy, můžu zatím bez obav konstatovat: „Zírám, tedy jsem.“ Tzn. ještě žiju. Ale i že ve vztahům k ženám jsem muž. V případě kampaně proti zírání však nesmíme zapomenout, že drtivá většina žen odcházející ze svého obydlí na „trh zírání“ si je vědoma, v jakém stavu míří mezi lidi, u kterých musí počítat, že zhruba 50 % bude tvořeno muži. Ženy tedy bezpečně vědí, že jim přes blůzku vyzývavě prosvítají bradavky. Stejně jsou si vědomy, že použitý outlet zvýrazňuje jejich poprsí, oblast klína, jakož i pozadí. Prakticky každá žena mezi lidmi předvádí své přednosti na základě svého svobodného rozhodnutí. I když připustíme, že vyzývavě vztyčené bradavky, vyšpulená ňadra a další pohlavní znaky jsou určeny pro pohled toho jediného prince na bílém koni, je nutno počítat i s pohledy dalších mužů. A to je v případě mužského zírání ta druhá strana mince. Takovou příroda prozatím jest.
Nezbývá než tedy doufat, že pouhý pohled na opačné pohlaví nebude zařazen jako delikt do trestního zákoníku. V souvislosti se zíráním nesmíme zapomenout, že zírají i ženy. A to nejen na muže či případně na stav jejich konta, ale i na ženy. Tzn. jejich konkurentky v souboji o prince na bílém koni, zda tyto náhodou své tělesné přednosti nezvýraznily více. Či zda se naopak nevyšňořily jako strašák do zelí. Tzn., že by je neměly v biologickém procesu při uplatnění genů pro příští pokolení nikterak ohrozit.
Pravdou je, že někteří spoluobčané včera, tj. 21. 9. 2024, zírali, koho si tedy jako dokážeme v demokratických volbách zvolit. Ani přitom nepomáhá historická zkušenost, že i zločinná KSČ v roce 1946 vyhrála volby a jak to potom dopadlo.
