Článek
Wow! Tak to asi nikdo nečekal! Jenom nevím, jaký pocit ve mně postup ministerstva školství, který vám chci popsat, vlastně vyvolal. Radost? Trochu. Překvapení? Rozhodně. Rozpaky a nepochopení? Zcela jistě. O co tedy jde:
Začnu trochu zeširoka. Pokud se o školství či společenské dění alespoň trochu zajímáte, víte, že se v mnoha školách chystá na 27. listopadu stávka. Jedním z důvodů je plánované snižování maximálního počtu hodin, který mohou školy odučit, oněch PHmaxů. Tento „plán“ vnímá asi každá škola jinak. U nás jsme přesvědčeni, že je rozhodně lepší učit jazyky ve skupinách po 12 ti dětech, nežli po 24. Věříme, že je dobré rozdělit početné třídy na některé předměty alespoň na půlku, aby mohli naši žáci bádat, mít laboratorní cvičení apod. Fandíme metodě CLIL, kdy ve vybraných třídách a předmětech vzdělávají naše žáky tandemově dvě učitelky, z toho jedna anglicky. A mohl bych pokračovat.
Co snížení PHmaxů konkrétně nejenom pro naši školu znamená? Asi propouštění a snížení kvality výuky, ale až od září, takže se na to mohou, dle ministerstva, naši kvalifikovaní učitelé připravit. Ale to je náš problém, neměli jsme se snažit být dobří, neřešili bychom tyhle, pro mnohé zbytečné, problémy. A hlavně – stávkovat by měli především rodiče, jde o jejich děti. Navíc naši učitelé se jistě neztratí, uplatní se jinde, o tom není pochyb. A pak – střední školy na tom budou ještě hůř, tak na co fňukat, ne? K čemu bude žákům super základka, když na střední škole je nic inovativního po těch škrtech ani čekat nemůže. Ale pořád odbíhám od tématu, co mě tak překvapilo.
V naší škole máme totiž nejenom základní, ale i základní uměleckou školu, a je to super. Naše zuška je malá, ale před pár lety se nám po několikaletém úsilí přeci jenom podařilo kapacitu navýšit. Sláva! Jsme rádi. Školou se odpoledne line zpěv, zvuky klavírů, kytar, fléten či fagotu, podporujeme naše mladé herce a výtvarníky. Je to pěkné, že se ta dnešní mládež věnuje múzám.
Přesto jsme byli ve škole všichni v šoku, když zazvonil školní telefon a paní úřednice z krajského úřadu (a je hodná a děkujeme jí, že si na nás vzpomněla) nám začala téměř vnucovat další navýšení kapacity naší zušky. „To jako fakt? Myslíte to vážně? V téhle době, kdy se chce šetřit na učitelích mateřských, základních a středních škol, na kuchařkách a uklízečkách, vychovatelkách a asistentkách? A o kolik? Cože? O kolik chceme?“
Nakonec z toho „o kolik chceme“ vzniklo docela rozumné číslo. Snad to dopadne dobře. To pak bude naše škola nejspíš shánět novou pracovní sílu do základní umělecké školy. A kolik zaměstnanců bude propuštěno pro nadbytečnost ze školy základní? Uvidíme. Buďme rádi, že se ministerstvo v čele s docentem muzikologie a aktuálním, již 22., ministrem školství samostatné České republiky, postará alespoň o rozvinutí uměleckého talentu žáků.
Radujme se, že alespoň v některých oblastech ministerstvo funguje, jak má. Představíme li si ale školství jako pacienta, kterému jeho ministr nasadil přísnou dietu v podobě výše uvedených škrtů, protože je to nezbytné a jinak to nejde, není pak více než podivné, že stejnému marodovi rozdá onen pán sladkosti v podobě navýšení kapacit zušek? Poslední dobou se prostě ve školách nestačíme divit.
Každá škola musí mít svou koncepci rozvoje, strategický plán. Málokomu je ale jasné, jakou strategii má nyní ministerstvo školství. Je to stále Strategie 2030+? Nebo nastal čas strategie chaosu a kromě zušek vše pošlapávajících škrtů? Dočetl jsem se, že ve Finsku zní často věta „Education is our religion“ [1]. Ale v naší zemi převažují lidé bez víry, bohužel i bez víry ve význam kvalitního vzdělávání. Za to stále platí: „Co Čech, to muzikant!“ Tak až nám bude nejhůř, potěšíme se písničkou, protože na to ještě máme.
