Hrůzná pravda o eunuších: Od posvátných rituálů až k postelovým hrátkám

Životní příběhy eunuchů nejsou jen exotickou kuriozitou z učebnic, ale spíše temným zrcadlem lidských dějin. Pohybovali se na tenké hraně mezi vlivem a naprostou bezmocí, mezi důvěrou panovníků a pohrdáním okolí. Z obyčejných otroků se někteří z nich stali klíčovými postavami v politickém dění, jejich vzestup však měl vždy vysokou cenu.

Kastrace, původně spojená s náboženskými rituály, se postupně stala běžnou součástí dvorského života v mnoha částech světa. Nejednalo se však jen o praktické opatření – šlo o systém, jenž formoval celé společenské struktury. Eunuši byli nástrojem moci, ale zároveň i její obětí.

Nejvíce se tento fenomén rozšířil poté, co Arabové dobyli Persii v roce 650. Bagdádský chalífa Hárún ar-Rašíd, vládnoucí na přelomu 8. a 9. století, měl harém o dvou stovkách konkubín.

Jeho důvěrníkem se pak stal eunuch Mazrúr, který měl výsostné právo popravovat nepřátele vládce. Harémy se postupně nafukovaly do absurdních rozměrů, někdy čítaly i několik tisíc žen, což si žádalo i odpovídající počet dozorců. A tak rostl i počet „bezpohlavních strážců“.

Obchod s tělem: univerzity kastrátů a krutý byznys
Rostoucí poptávka vytvořila celé odvětví prodeje a „výroby“ eunuchů. V Bagdádu či Káhiře vznikaly obrovské trhy s otroky, kde bylo možné koupit muže, ženy i děti z celého světa. Vedle toho fungovala i specializovaná centra, jimž se přezdívalo „univerzity kastrátů“. Nejznámější se nacházely v Samarkandu a Derbentu. Tam se z chlapců systematicky „vyráběli“ eunuši pro královské paláce.

Byl to extrémně výnosný byznys. Cena otroka po kastraci vzrostla až dvacetinásobně. Onen brutální zákrok však většinou přežil zhruba jen jeden ze tří otroků. Přesto obchodníci dál vydělávali a systém fungoval bez větších otřesů.

Od extáze k sebepoškození: krvavý kult Kybely
Ke kastraci otroků nedocházelo jen z praktického hlediska pro „výrobu“ ideálních strážců do harémů. K těmto praktikám docházelo už dlouho předtím – jednalo se o součást náboženských rituálů. Jedním z nejznámějších byl kult bohyně Kybelé, jehož počátky sahají až do druhého tisíciletí před naším letopočtem.

Podle slavného mýtu se její milenec Attis zamiloval do nymfy, a tak na něj rozhněvaná Kybelé seslala šílenství – v záchvatu nepříčetnosti se mladík sám vykastroval. Římský básník Catullus ve svém díle Attis tento rituál popisuje jako směs extáze, bolesti a šílenství. Nebylo výjimkou, že se mladí jinoši v náboženském transu dobrovolně zbavovali své mužnosti jako – vnímalo se to jako oběť bohům. Nešlo tak o ojedinělé případy, ale o rituály, které měly hluboký symbolický význam.

Křesťané a zákaz, který nic nevyřešil
Ani nástup křesťanství tyto praktiky nedokázal vymýtit. Mnozí asketi věřili, že kastrace je cesta k absolutní čistotě – patřil mezi ně například filozof Origenes nebo jeruzalémský biskup Leontios. Ve 3. století dokonce vznikla sekta kastrátů. Situace byla natolik vážná, že roku 325 musel Nikajský koncil tuto praxi oficiálně zakázat. Jenže zákaz měl omezený efekt. Mnoho řádů a sekt nadále fungovala – někteří fanatikové si totiž vykládali biblické texty doslova, například výzvu z Evangelia podle Matouše o „odseknutí části těla, která svádí ke hříchu“. Výsledkem byly tragédie, které církev už nedokázala ohlídat.

Zajímavou kuriozitou zůstává i tajný rituál ve středověké katolické církvi. Kardinálové měli prověřit, že nově zvolený papež je skutečně „opravdový muž“. Tento obřad fungoval až do 16. století, kdy ho papež Lev X. zrušil – údajně i kvůli tomu, že se při něm nakazil syfilidou.

Luxus a zvrácenost: eunuchové v Římě
Ve starověkém Římě měli eunuchové úplně jinou roli než na Východě. Nebyli jen strážci žen, ale především objekty sexuálního zájmu ze strany mužů. Historik Henri Wallon popsal osudy těchto otroků jako tragédii dětí, které se stávaly obětí chtíče ještě předtím, než se vůbec naučily vnímat vlastní tělo. Chlapci kastrovaní v raném věku si zachovávali jemný vzhled a byli považováni za mimořádně atraktivní.
Jejich cena mohla být až dvěstěpadesátkrát vyšší než u běžného otroka. Eunuchové byli luxusním „zbožím“, dostupným jen elitám.

Římané rozlišovali různé typy kastrace – od úplného odstranění genitálií po částečné zákroky. Podle toho se odvíjela „funkce“ i cena onoho nešťastníka. Existovaly celé kategorie – od „polomužů“ až po jedince stylizované do ženských rolí.
Symbolem této dekadence je příběh Spora, otroka císaře Nerona. Panovník nechal chlapce, jenž mu padl do oka, vykastrovat a pak se s ním oženil a zacházel s ním jako s císařovnou.

Po Neronově smrti Sporus skončil v rukou dalších mocných mužů, až nakonec spáchal sebevraždu. Jeho osud je ukázkou totální ztráty identity i lidské důstojnosti.

Tělo bez hormonů: zdravotní následky
Kastrace měla drastické dopady na tělo. Nešlo jen o ztrátu reprodukční schopnosti, ale o zásah do celého hormonálního systému. U eunuchů docházelo ke změně hlasu a zpomalení růstu ochlupení, většinou pak jejich tělo dokonce získávalo ženské rysy. Často trpěli nadváhou a osteoporózou. Jejich organismus zkrátka fungoval jinak – a většinou mnohem hůř.

Vedle fyzických změn přicházely i psychické problémy. Deprese, úzkostné stavy, výkyvy nálad a izolace – část toho byla způsobena hormonálními výkyvy, další část sociálním postavením. Společnost je potřebovala a zároveň jimi pohrdala.

Intimní život eunuchů v antickém světě
Navzdory rozšířené představě o úplné „bezpohlavnosti“ a sexuální „neškodnosti“ nebyli eunuchové v antických společnostech vždy zbaveni intimních zkušeností. V antickém Římě se například rozlišovaly různé formy kastrace: po zákroku, kdy byla odstraněna pouze varlata a ponechán pohlavní úd, si mnozí zachovávali citlivost i schopnost prožívat orgasmus, byť bez možnosti početí. Právě proto se tito otroci často stávali intimními partnery příslušníků elity a byli vnímáni jako „bezpeční“.

Ve starověkém Řecku a helénistických státech nebyl tento jev tak systematický, přesto prameny zmiňují eunuchy jako dvořany či služebníky, kteří často hráli důležitou roli v osobním životě svých pánů. Jsou zachovány zmínky, že vysoce postavení eunuchové měli vlastní milence a milenky, kteří je uspokojovali – většinou se jednalo o dotyky či orální hrátky. V Persii eunuši většinou fungovali jako strážci harému, jejich blízkost k vládci a izolace v prostoru dvora však vytvářely podmínky, v nichž se intimní praktiky mohly odehrávat skrytě.

Navíc ani při úplné kastraci sexuální prožitek zcela nemizel. Jelikož nervová citlivost zůstávala zcela zachována, bylo díky psychickému vzrušení možné dosahovat slasti prostřednictvím doteků a jiných forem tělesné stimulace. Jejich zkušenost tak byla ve skutečnosti složitější a rozmanitější, než jak si ji běžně představujeme.

Dlouhověkost jako krutý paradox
Zajímavé je, že eunuchové se nezřídka dožívali vyššího věku než běžní muži. Důvodem je velmi nízká hladina testosteronu, který urychluje procesy stárnutí. V Koreji, kde se tradice dvorních eunuchů udržela až do počátku 20. století, pozdější studie ukázaly, že eunuši se v průměru dožívali až 70 let, zatímco ostatní muži sotva přesáhli padesátku. Jenže tento „plus“ rozhodně nemohl vyvážit život plný omezení a utrpení.

Eunuši navíc často trpěli komplikacemi vyvolanými samotným zákrokem – jednalo se především o infekce, problémy s močením nebo chronické bolesti. Dlouhý život tak rozhodně neznamenal kvalitní život. Spíš naopak.

Od Byzance po Čínu
Je však potřeba zmínit, že eunuchové nebyli jen arabskou nebo římskou záležitostí. V Byzanci zastávali vysoké úřady, někteří se stali vojevůdci či patriarchy. V Číně tvořili důležitou součást státní správy. Slavný admirál Čeng Che byl eunuch a pod jeho vedením Čína podnikla řadu velkých námořních expedic.

Jejich postavení však bylo velice nestabilní ve všech koutech světa. Právě v Číně nezřídka docházelo k masovým popravám eunuchů při politických čistkách. V Osmanské říši zase existovala složitá hierarchie, na jejímž vrcholu stál kizlar-aga – vysoce postavený černý eunuch, který vedl eunušskou stráž v císařském harému v Konstantinopoli.

Byl to jeden z nejmocnějších úředníků v Osmanské říši, jenž často ovlivňoval politiku a spravoval finance pro svatá města. Většinou šlo o chlapce unesené nebo koupené v Africe.

Obraz v kultuře: symbol vnitřního rozporu
Na postavy eunuchů můžeme často narazit v umění, literatuře či kinematografii. Filmy, knihy i seriály se k této tematice opakovaně vracejí, jelikož eunuši představují silný archetyp – konflikt identity, moci a těla. Není to jen historie. Je to příběh o tom, kam až může člověk zajít, když podřídí druhého vlastní vůli.
Jedná se o kapitolu z lidských dějin, jež není příliš příjemná ani zábavná. Ale třeba právě proto má smysl ji znát.

Seznam použitých zdrojů:

The Conversation

ThoughtCo

Cardiff University

Nofi Media

Npr.org