Článek
Když jsem se na konci gymnaziálních let rozhodoval, co dál, pedagogika pro mne byla zdálo se jasná volba. Během studií jsem ale rychle vystřízlivěl a učit nikdy nešel. Studia přírodních věd se zaměřením na učitelství pro střední vzdělávací systém jsem dodělal a radši jsem šel pracovat někam, kde bylo méně nervů, více peněz a hlavně hlubší smysl. A v klidu jsem oželel to, že mě nikdo neoslovuje pane magistře nebo pane profesore, jak se to na gymnáziích dělá, ačkoliv se tam zpravidla žádní profesoři nepohybují.
Což o to, vzdělávací instituce primárně hlubší smysl samozřejmě mají, vzdělání je do života každého jedince jednoznačným a klíčovým přínosem. Ale prakticky se jako učitel potýkáte i v dnešních dobách (a co teprve v roce 2006, když jsem promoval) se zastaralými a nefunkčními vzdělávacími osnovami a hlavně pořád bojujete a krotíte studenstvo a rodiče. A já mám jen jedny nervy a ani nejsou ze železa.
Kdybych věděl, že budu učit třídy, kde alespoň třetina dětí bude mít o látku zájem a nepojede se podle překonaných biflovacích osnov, tak do toho jdu. Ostatně předměty biologie a geografie, na které mám aprobaci, jsou mezi dětmi celkem oblíbené. Ale i tak, když si vzpomenu na svoje dospívání a výuku těchto předmětů, tak jsem se o těchto hodinách soustředěně zapojoval já a možná tak ještě dalších pět spolužáků. Zbylým dvaceti to bylo tak nějak ukradený a dělali si svoje. Ale když jsme v zeměpisu donekonečna brali, kolik surovin vytěží která země a ještě jsme to museli umět nazpaměť a byli jsme z toho zkoušení, přestávalo to bavit i mě.
Rozhodující pro mě byly praxe při studiu, kdy jsem trávil dva měsíce na základní škole a poté na gymnáziu. Ačkoliv jsem měl ve třídě posilu v podobě místního pedagoga a mého hodnotitele, který jinak učil ty samé děti, připadal jsem si většinu času jako krotitel divé zvěře. Na základní škole lítaly i židle, když se jeden chlapec špatně vyspal. Na gymnáziu jsem hleděl většinu času do očí znuděným teenagerům se žvýkačkami v puse a poslouchal jejich neustálé vyrušování a rádoby vtipné dotazy a komenty k výuce. No neumím si vůbec představit, že by tam se mnou ve třídě pedagog nebyl! Jak by to vypadalo, kdybych tam byl zcela sám, radši nedomýšlím.
Měsíce praxe jsem vyloženě přežil a rozhodl se školu dostudovat. Už mi zbýval jen rok, chtěl jsem mít papír a s láskou, kterou k daným přírodním vědám chovám, se přeci mohu uchytit i jinak. A taky že ano. Nikdy jsem ani jednou nezalitoval, že jsem si to za katedrou nezkusil natvrdo. Protože co mám informace od spolužáků, co učí, už bych asi byl na prášcích a pomáhal si každý večer lahvinkou vína. A mimochodem, nemyslete si, že učitel odučí a má pokoj. Kdepak. Zejména mladý kantor stráví mnoho večerů doma přípravou na další den, než si věci zajede a než si vybuduje podklady. No a všichni musí někdy chystat a opravovat testy nebo komunikovat s rodiči.
Před dvaceti lety byla ještě jiná doba a ani tak bych to nedal. Co teprve dnes. Mobily tenkrát tolik nefrčely a nenabízely tolik možností, co na nich provádět místo vnímání učitelů. Ti měli ještě tenkrát alespoň nějaké zbytky autority. A dnes? Role se obrací a školám vládnou děti a jejich rodiče a učitel je jak mezi mlýnskými kameny. Ať dělá co dělá, věčně jen s někým a něčím diskutuje, argumentuje, obhajuje, bojuje. Děkuji, nechci. Ani za 100 000 měsíčně, ale kde by to učitelé vzali, že?
Také bych se zde chtěl pověnovat problematice inkluzivního vzdělávání. Nemám naprosto nic proti začleňování znevýhodněných osob do běžné společnosti a života. Izolovaných ústavů kdesi v lese v pohraničí už bylo dost a tato éra je naštěstí již pasé. Ale zároveň si nemyslím, že je to něco, co patří do škol. Děti se mohou potkávat a učit přijímat ostatní děti s rozličnými handicapy jindy a jinde. Ve třídách už je tak dost velký rozdíl mezi „zdravými“ dětmi a přítomnost těch s nějakou formou postižení celou skupinu brzdí a je pro učitele velmi náročná i za přítomnosti asistenta. Rozhodně mi přijde přínosnější věnovat se naopak dětem s nějakým nadáním a speciálně jej rozvíjet. Můj názor, podpořený i letitou prací a praxí s lidmi s mentálním postižením.
Pokud by někdo lamentoval, že jsem zabíral na studiích zbytečně místo a mohl za mě učit někdo jiný, tak si to můžete rovnou ušetřit. Z našeho ročníku, kam nás přijali osmadvacet, nás dostudovalo pět. Úmrtnost tedy značná. Ostatní to prostě přes veškerou snahu nedali nebo to rovnou po roce dvou vzdali, či přešli na jiný, nepedagogický obor. A vůbec se jim nedivím.
Pokud by někoho rozčilovalo, že jsem si za „jeho“ peníze zdarma udělal vysokou a jsem jako nepraktikující pedagog nepotřebný, může si to ušetřit též. Mnoho lidí nedělá to, co vystudovali. Ale jsou platní jinde. A ta škola také není zadarmo. Je kolem toho mnoho výdajů a stálo mne dost času a námahy si na ně přivydělávat na brigádách a být tak společnosti užitečný.
Já osobně většinu pracovního života stejně strávil i tak v profesích pomáhajících a vzdělávacích. Prvně na asistenci pojišťoven pro akutní pomoc řidičům po nehodě nebo poruše, posléze třeba koordinací a vzděláváním dospělých po různých firmách a následně pomocí potřebným včetně seniorů v sociálních službách. A leckam by mě bez toho diplomu prostě nevzali, i když bych práci jistě zvládl i s maturitou. Nakonec jsem po čtyřicítce z práce s lidmi za odměnu pěkně začal hořet a skoro skončil na psychiatrii. Kde bych jako učitel už asi dávno byl. Včas jsem ale blížící se syndrom vyhoření poznal a dupnul za pět minut dvanáct na brzdu. Bez psychoterapií se to ale neobešlo.
Vysoká škola nedá člověku jen znalosti a dovednosti daného oboru. Naučí ho také jinak myslet. Pokročile, rozvinutě a celkově jinak a lépe. Kriticky a tak, aby třeba nevěřil hned každé dezinformaci a každému populistickému politikovi. Ověřovat, prověřovat, umět si udělat relevantní názor a nenechat se manipulovat. A za to jsem studiu velmi vděčný. Není v tom žádná arogance vůči lidem bez „vejšky“, jen si upřímně myslím, že bych to měl v těchto ohledech jen s maturitou mnohem těžší. Mozek je prostě třeba trénovat a posilovat. Celoživotně.
Jsem jen střípek z mnoha příkladů, proč nám populace učitelů stárne a mladých není dostatek. Zejména v dnešní době, kdy generace Z už nechce dělat něco, co nedává smysl a co by jim narušovalo psychiku a tzv. work-life balance. Takže až se konečně inovují školní osnovy (kdy to asi bude a dožiju se toho ještě?) a až se učitel nebude muset bát dětí a bude moci smysluplně učit s jejich zájmem a jen nekrotit zpovykanou atmosféru ve třídě, může se něco změnit. Až se nebudou pedagogové muset zpovídat jejich rodičům, kteří nemívají o výuce ani páru a stojí za dítětem a ne učitelem, tak se možná najde nových učitelů víc. No, moc šancí tomu nedávám, co si budeme nalhávat.
Dnešní doba je zcela odlišná od jakékoliv předtím. A proto žádám zákonodárce, aby při změnách osnov mysleli na témata praktická do života, jako je finanční gramotnost a investování, jak podnikat, více hodin věnovat správné životosprávě a péči o tělo jak tím, co jíme, nebo tím, jak se máme hýbat. A v neposlední řadě doplnit výuku péče o osobnostní rozvoj, svoji duši a mindfulness (vědomý život v přítomnosti).
Určitě by nebylo ani trochu na škodu také přivést žáky trochu zpět ke kořenům, k přírodě a hlubším a správným životním hodnotám. Nenechat je dospívat v tom, že vrcholem všeho jsou influenceři, mít všechno, co do nich cpe marketing a reklama a aby se nesoustředili v životě na materiální konzum. Že naši hodnotu neurčují značkové hadry, nejnovější mobily každý rok, prestižní kariéra, kupa peněz nebo barák s bazénem. A hlavně, učit je žít co nejvíce v realitě a co nejméně na sociálních sítích. Ať dokáží komunikovat mezi sebou a navazovat vztahy, včetně těch životních. Ať se nestydí zvednou telefon a volat. Ať si rozumí s kolegy jiné generace v práci. Tak jako my dříve. A asi nemusím dodávat, že toto není jen na škole, ale zejména na rodičích.
Ono to pak dá skutečně dost práce se tím vším v dospělosti prokousávat a přicházet na to, co a jak. A často si pak klademe otázku, proč nás to nikdo, alespoň do základů, neučil.
