Článek
Tři roky jsem mlčela o tom, co mi na gymplu dělaly. Mlčela jsem. Ale proto, že každý dospělý, kterému jsem se svěřila, mi buď nevěřil, zlehčoval to, nebo mi řekl, že takoví prostě teenageři jsou.
Nakonec jsem o tom přestala mluvit úplně.
Jen jsem to v sobě dusila, každý den si to nosila domů a snažila se přijít na to, jak přežít další den.
Víte, jak vypadá přežívání?
Vypadá to tak, že v pondělí předstíráte bolest břicha, protože máte čtvrtou hodinu tělocvik a víte, že vám budou kopat do kotníků, dokud nebudete mít modřiny.
Vypadá to tak, že vám ukradnou věci na cvičení a nahradí je o dvě čísla menšími, takže je stejně musíte nosit, protože jinak dostanete neomluvenou absenci.
Vypadá to tak, že oběd jíte zavřená na školních záchodech, protože když jste si jednou sedla do jídelny, vylily vám na hlavu pití a všem tvrdily, že jste si ho převrhla sama, protože na sebe chcete upoutat pozornost.
Vypadá to tak, že před odchodem z každé třídy nejdřív zkontrolujete chodbu, plánujete si trasu a přesně víte, kterým východům se musíte vyhnout.
Bylo mi šestnáct let a plánovala jsem si bezpečné trasy po škole, jako bych žila ve válečné zóně. A teď si představte, že se tohle dělo každý den. A pak tu byly drobnosti. Šťouchance do rukou nebo do zátylku. Ne dost silné na to, aby opravdu bolely, ale dost silné na to, aby mi připomněly, že tam jsou. Že můžou a že je nikdo nezastaví.
Byla tu ještě jedna dost odporná věc. O té ani nechci moc mluvit, protože je mi z ní dodnes špatně.
Ve třídě se mezi spolužáky rozšířila „hra“. Spočívalo to v tom, že ty dvě nány vytvořily jakousi anketu, vytiskly ji a rozdávaly ji po škole.
Kategorie zněla:
„Kdo s největší pravděpodobností skončí sám?“
A jediným kandidátem bylo moje jméno.
Připadalo jim to strašně vtipné.
Ten papír koloval po škole skoro celý den, než zmizel. Dodnes nevím, jestli se o něm někdo z učitelů dozvěděl a zametl to pod koberec, nebo jestli ho nakonec stáhly samy.
Vím jen jedno.
Nikdo z lidí, kteří ten papír viděli, mi nic neřekl. Nikdo se mě nezastal. Jen ho posílali dál a smáli se.
Ještě dva roky po dokončení školy jsem se kvůli tomu styděla. A dodnes beru léky na nervy.
Nechápejte mě špatně, nestojím o soucit. Říkám to proto, abyste pochopili, že to, co mi udělaly, nebylo jen nějaké „holčičí drama“. Mělo to dlouhodobé následky.
Pronásledovalo mě to i v dospělosti. Usadilo se to hluboko ve mně a zabydlelo se to tam.
Tři roky po maturitě jsem jednou projížděla sociální sítě a narazila jsem na jejich příspěvky.
Obě oslavovaly dokončení vysoké školy. Velké usměvavé fotografie, hrdé posty o tom, jak těžkou ušly cestu. Chtěla jsem to nechat plavat, ale nedokázala jsem si pomoct a podívala jsem se, co vlastně vystudovaly.
A zjistila jsem, že jedna z nich získala titul v oboru péče o zvířata.
Ta druhá – ta, která vytvořila tu anketu, ta, která mi během vyučování zabodávala propisky do kůže, ta, která mě cestou ze školy pronásledovala a snažila se mě strčit z chodníku do silnice, kde jezdila auta – vystudovala obor sestra na psychiatrii.
Přečetla jsem si to nevěřícně několikrát.
Zdravotní sestra na psychiatrii.
Člověk, který bude pomáhat lidem v jejich nejhorších chvílích a kterému bude svěřena péče o jejich duševní zdraví mi přišlo neuvěřitelné.
Přesně ten samý člověk. Tu myšlenku jsem si v hlavě přehrávala tisíckrát a nemohla jsem se přes to přenést. Zkoušela jsem to. Seděla jsem nad tím možná hodinu a snažila se sama sebe přesvědčit, že to nechám být, že to není můj problém, že jsem na tom už zapracovala, že už to mám dávno za sebou.
Ale popravdě – neměla jsem.
Otevřela jsem Facebook a začala psát.
Neměla jsem plán. Nic jsem neupravovala. Prostě jsem napsala všechno, co jsem si pamatovala, přesně v tom pořadí, jak to přicházelo.
Kotníky. Tělocvik, kdy mě zamkli v šatnách, když měla některá z nich službu, a našli mě až dlouho po obědě jiní spolužáci. Poznámky o váze. Brýle. Křivé zuby, které mi nikdy nezapomínali připomínat - hlavně před obecenstvem. Ta anketa a maturitní ples. Propisky. Pronásledování a shazování do silnice pod jedoucí auta.
Označila jsem je obě jménem. Jejich jména jsem v tom příspěvku zopakovala několikrát, aby náhodou nedošlo k pochybnostem o tom, o kom mluvím.
A zmáčkla jsem odeslat.
Komentáře doslova explodovaly a lidé ze školy, se kterými jsem roky nemluvila, se objevili z ničeho nic. Někteří mě bránili, někteří mi říkali, že jsem malicherná a měla bych to pustit. Pár lidí se je snažilo hájit, říkali, že byli mladí, že každý dělá chyby. V reálném čase se tam rozjela celá hádka, do které jsem se většinou nezapojovala. Jen jsem to prostě nechala viset online.
O čtyři dny později mi jedna z nich napsala soukromou zprávu. Ta, co chce pracovat jako zdravotní sestra v oblasti duševního zdraví. Psala, že je jí to líto, že se jako člověk posunula, že se stydí za to, kým bývala, a že doufá, že v sobě najdu sílu jí odpustit. Požádala mě, abych ten příspěvek smazala. Její tón byl jemný, skoro i přesvědčivý.
Dokonce jsem o tom chvíli přemýšlela.
Pak mi přišel e-mail od někoho, koho jsem neznala. Psali, že narazili na můj příspěvek a zeptali se, jestli si mohou uložit screenshoty a komentáře. Neřekli přesně proč, ale měla jsem nějaké tušení.
Řekla jsem ano. Samozřejmě že jsem řekla ano. Ať si vezmou všechno.
A pak jsem se do toho začala víc nořit a zjistila jsem to, co jsem už vlastně tušila.
Od určitého pracovního zařazení v péči o lidi, ve zdravotnictví, v oblasti duševního zdraví i v péči o zvířata kontrolují sociální sítě. Ne náhodně. Systematicky, jako součást náborového procesu. Funguje to skoro jako osobní reference.
A můj příspěvek nikam nezmizel.
Později jsem zjistila, že už měla naplánované pohovory ve chvíli, kdy mi poslala tu omluvu. Neposlala mi ji proto, že by cítila lítost. Poslala mi ji proto, že potřebovala, aby ten příspěvek zmizel dřív, než na něj narazí někdo s titulem, kdo rozhoduje o přijetí.
Na její zprávu jsem neodpověděla. Příspěvek je pořád připnutý s jmény jasně označenými v textu.
Dokázali byste se s tím vypořádat jinak? Nebo jsem to přehnala?
____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky T.E. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
