Pohostinní sikhové a unikátní Zlatý chrám na jezeře nektaru nesmrtelnosti

Při nejpoužívanější (a patrně nejkrásnější) pozemní cestě do Indie, kterou mohu všem poutníkům velmi vřele doporučit, tedy přes Balkán, Turecko, Írán a Pákistán, navštíví obvykle cestovatel – pokud mu tedy cestou nějaký oranžový nebo vyvolený hejhulák nehodí bombu na hlavu – jako první indické město Amritsar ležící nedaleko pákistánské hranice cestou z Láhauru.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsme tuto cestu s kamarádem Víťou prvně absolvovali na samém sklonku minulého tisíciletí (takže jsme ještě přímo sousedili s tisíciletím v němž po zemi chodil jistý Ježíš z Nazareta – holt pamětníci zlatých časů), kdy ještě neexistovaly knižní průvodci, informační weby byly pouze v nejdivočejších sci-fi filmech na VHS kazetách, telefony měly kabel a nám ještě teklo cestovatelské mléko po bradách, vůbec jsme netušili, co nás v Amritsaru čeká.

Dodnes jsem za to vděčný, protože jsme absolutně nevědomky vstoupili do cestovatelského snu, který už se dnes – v době, kdy všichni vědí všechno o všem a všech – těžko poštěstí. Vlídní Indové v rušném (a řádně špinavém) městě nás směrovali k jakémusi chrámu, o jehož existenci jsme neměli nejmenší potuchy, a tak jsme intuitivně následovali jejich rady a za nedlouho se ocitli před relativně honosnou a velkou, ovšem nijak zvlášť výjimečnou bílou stavbou. U vstupu jsme si museli uvázat na hlavu šátky a mohli jsme vstoupit.

Nečekali jsme – vzhledem ke své sladké nevědomosti (jak nádherné je nevědět!) – nic, ale dostali jsme takříkajíc všechno: bílá budova byla pouhou ochrannou pevností pro neuvěřitelný klenot skrývající se na jejím rozlehlém čtvercovém nádvoří – uprostřed Jezera nektaru (nebo též Jezera nektaru nesmrtelnosti, jak zní překlad názvu amritsarské vodní nádrže), tam stojí Zlatý chrám. Září zlatem, emanuje, odráží se na hladině jezera nektaru, kouzelně svítí a kontrastuje s čistě bílou ochrannou budovou po obvodu vodní plochy. Chrám je pokryt mnoha tunami zlata.

Okouzleni jsme vstoupili a naše uchvácení bylo dále zesilováno vším, co následovalo. Uvítali nás nesmírně vlídní sikhové, příslušníci paňdžábského náboženství založeného na přelomu 15. a 16. století, kteří nás uvedli do sálu pro poutníky, kde může člověk jakéhokoli vyznání tři dny pobývat, zdarma třikrát denně jíst a pít, pohodlně přenocovat a v případě zájmu studovat sikhské učení nebo jen tak meditovat či odpočívat. Sikhové jsou otevřeni absolutně všem, nikomu nic nenutí a každého poutníka pohostí; kromě Zlatého chrámu mají sikhové pro poutníky v každém větším indickém městě tzv. gurudváru, kde pro poutníky platí stejná pohostinnost.

Sikhismus – indické náboženství a filozofický systém – založil Guru Nának (1469–1538), který je také považován za prvního z deseti sikhských guruů. Příslušníky sikhské khálsy (společenství) lze snadno poznat podle pěti stěžejních symbolů: kéš – nikdy nestříhané vlasy a u mužů také neholené vousy – symbol přirozenosti (na veřejnosti u mužů schovaný pod turbanem zvaným dastár); kanghá – hřeben, symbol čistotnosti; kará – náramek na zápěstí, symbol jednoty a věčnosti Boha (kruh nemá počátek ani konec); kaččchá – krátké kalhoty, symbol cudnosti; kirpán – meč, symbol povinnosti chránit bezbranné (v současnosti ale nosí většina sikhů kirpán menších rozměrů připomínající dýku).

Za další symboly lze považovat znak sikhské khálsy – dva meče, kruh a kopí – a znak nazývaný ekónkár, odvozený od posvátného zvuku óm. Nejposvátnější kniha sikhismu je Guru Granth Sahib, sepsaná v písmu gurmukhí. Sama kniha je věřícími sikhy považována za posledního a věčného guru, který odpovídá na všechny otázky. Desátý sikhský guru – Guru Gobind Singh (1666–1708) – jmenoval svatou knihu Guru Granth Sahib svým nástupcem. Tím skončila linie lidských guruů a autorita byla předána věčnému guru – svaté knize. Jedním z prvních sikhů, který se učil přímo od Guru Nánaka a stal se významnou sikhskou osobností, byl Bába Buddha, rodák z Amritsaru, který se údajně dožil 124 let.

Svatá kniha Guru Granth Sahib se nachází v každém sikhském chrámu na vyvýšeném místě pod nádherným baldachýnem; toto místo se nazývá takht (trůn). Kniha představuje jednoho Boha, který je všude a ve všem, a zakazuje uctívání jiných model. Sikhský monoteismus má patrně kořeny v pandžábském islámu, zatímco víra v převtělování nebo karmu koření v pandžábském hinduismu (nebo chcete-li indickém náboženství).

Elementárním prvkem ortopraxe je meditace. Vzhledem k zaměření na nezištnou službu druhým, usilování o spravedlnost pro dobro a prosperitu všech a poctivé chování a živobytí se také jedná o jedno z takzvaných etických náboženství.

V minulosti byl hlavním sikhským městem Láhaur, ovšem po rozdělení Pandžábu na indickou a pákistánskou část, kdy se Láhaur ocitl na území Pákistánu, je hlavním sikhským městem indický Amritsar, ležící od Láhauru asi 60 kilometrů.

Sikhové jsou k poutníkům nejen vlídní a pohostinní, ale také potěší každý objektiv lačnící po exotickém ostentativním vzhledu. Sikhové se ke mně vždy chovali mimořádně přátelsky a otevřeně. Pobyt ve Zlatém chrámu jsem si vychutnal a velmi mě inspirovala sikhská otevřenost alteritě, zájem o druhého, a dokonce nezištná pomoc druhému. Na mých dvou cestách stopem napříč Indií – první s kamarádem Víťou a druhé sólo – mě zejména v severní Indii svezli často právě sikhové.

Dnes potkáte mnoho sikhů v Malajsii, ve Velké Británii i v USA (a mnohde jinde), jejich exotický vzhled už mírně zevšedněl – stále však podle mého názoru zůstávají ukázkovou tváří mezikulturního a mezináboženského dialogu, neboť přes veškerou otevřenost jinakosti a zájmu o druhého sikhové zůstávají sami sebou, nemění svou identitu (dokonce i sikhové žijící v Evropě či Americe neodkládají turban a mečík), a tedy dokládají, že dialog neznamená rozplynout se v druhém nebo ve všech. Jejich Zlatý chrám v Amritsaru zůstává klenotem a jedním z nejkrásnějších, nejmagičtějších a nejpříjemnějších míst, které jsem na opakované procházce kolem světa navštívil.

Závěrem přidám několik faktů, které mohou nepamětníkům připadat kuriózní: na první čtvrtletní cestu do Indie a po Indii jsme měli každý 150 USD a ještě jsme něco dovezli domů; fotili jsme na kinofilm a na celou cestu měli každý k dispozici 60 snímků; měsíce nikdo nevěděl, kde jsme – k Vánocům jsme poslali pohled; jako milovník hudby jsem měl naprosto nezbytného walkmana (kterého mi bohužel v Pákistánu ukradli, ale v Indii jsem si za pakatel pořídil nového) a kazety mi zabíraly asi čtvrtinu báglu; výborný mléčný čaj stál v Indii jednu rupii (tedy méně než korunu) a skvělé hlavní jídlo – thali – bylo za deset rupek a v té ceně vám přidávali, dokud jste mohli; cena pohonných hmot v Íránu byla v přepočtu na české koruny 50 haléřů za litr; protože kloudné papírové mapy byly drahé (a jiné než papírové ještě neexistovaly ani v nejbláznivějších vizích nejnastřelenějších magorů), vyškubli jsme si z atlasu světa stránku Asie a podle té se v celé Asii orientovali; rychlost mladého (v plenkách zabaleného) internetu v indických internetových kavárnách stačila na to, aby za hodinu načetla jeden příchozí mejl, odeslání mejlu ale vyžadovalo hodiny (a ty jsme tomu nehodlali věnovat); na hranici Turecka a Íránu nás drželi patnáct hodin namačkané ve stovkách Íránců, než nám po mnohočetném zopakování, že je nemáme z čeho promazat, drbli obří razítko do pasu a zabavili slivovici, kterou tehdejší matadoři doporučovali jako prevenci zažívacích obtíží v Indii; na hranici Indie a Nepálu jsem při druhé sólo cestě dorazil před otvíračkou, a tak jsem musel oficírovi pumpovat vodu z klasické pumpy, aby se chlapík umyl, následně jsme si dali čaj, cigáro, potom otevřel a sdělil mi, že vízum nemůžu platit v doláčích, a tak mi půjčil kolo a já si jel do dvacet kilometrů vzdáleného města vyměnit škvarky; v Indii se dalo jezdit rikšou na výpadovku za město zdarma, když se cestovatel záměrně nechal protáhnout dvěma suvenýr shopy, tam dostal k prohlídce nesmyslů kolu a kávu, nic si nekoupil, ale rikšák stejně dostal rupku za doručení hejla; každý chlupáč nebo zelená hlava s kalachem v Asii chtěli mazat, ale jak říkám, nebylo z čeho, takže si nás alespoň lehce pošikanovali (no, pravda, někdy i víc než lehce), aby úplně neztratili tvář.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok. Praha: Akbar, 2021.

HAVELKA, Ondřej. Kulturní šok. In: VEVERKOVÁ, Pavla a kol. Dva roky s blogy Medium.cz. Praha: Seznam.cz, 2025.