Africká jóga, těžký zločin rasismu a černý Gándhí. To je africký hinduismus

Náboženský život v Africe je nesmírně různorodý a rozmanitý. Vedle tradičních afrických náboženství a jejich synkretismů, dále afrického křesťanství, islámu a židovství, dále karibských synkretismů původních afrických náboženství s mezoamerickým křesťanstvím ovlivněným tamějšími tradičními směry, které se jako spirituální bumerang vrátily do Afriky s těmi, kdo zatoužili po domovině svých předků hanebně vyhnaných evropskými kolonizátory za oceán, najdeme na kontinentu také východní náboženství, jako jsou hinduismus nebo buddhismus.

Hinduistické svatostánky v Africe působí na cestovatele při prvním setkání poměrně překvapivě. Vezmeme-li ale jako příklad ostrov Réunion, jsou zdejší barevné hinduistické temply stejnými sakrálními cestovateli jako tamější křesťanské kostely a muslimské mešity. Všechny jsou dnes na ostrově etablované do té míry, že téměř zcela vytlačily posvátná místa původního réunionského kultu předků v hluboké minulosti ovlivněného náboženstvím Fomba Gasy, které přicestovalo z Madagaskaru. Od té doby, co jsem při své první návštěvě Réunionu spatřil tamější tvář hinduismu, jsem jím byl fascinován a touha po jeho poznání mě nakonec dovedla opakovaně až do Indie. – Je ale pravdou, že zatímco africké křesťanství a africký islám jsou dvě nejpočetnější náboženství v Africe, hinduismus je jen minoritně zastoupen, a to nikoli podobnou měrou napříč kontinentem, ale pouze v některých zemích Afriky, zejména v jižní a východní Africe včetně afrických ostrovů u východního pobřeží.

Nejstarší náboženství světa – tedy alespoň podle přesvědčení mnohých hinduistů – se ale na kontinent, z něhož podle současného konsenzu antropologů všichni lidé vzešli (a tedy první představy o tom, co člověka transcenduje, se patrně rodily tam), dostalo až poměrně nedávno. Hinduismus – nebo lépe řečeno jednotlivé směry indických náboženství, které v simplifikující zkratce nazýváme hinduismus – se začal znatelněji v Africe etablovat teprve od konce 19. století (mezi zapsáním staroslavných véd a vznikem charakteristické africké jógy tak uplynuly bratru tři tisíciletí), a to zejména v afrických zemích, kde měli své rozličné politické, hospodářské i jiné zájmy Britové. Mnoho Indů v té době pracovalo v britských společnostech v jejich zájmových oblastech.

Potomci těchto indických pracovníků často v afrických zemích zůstávali a vytvářeli zde své komunity založené na indické kultuře a náboženství. Pojem Hindu, kterým označujeme jedince jako hinduistu, původně ve východních jazycích označoval obyvatele země sedmi řek, tedy dnešní Indie, v řečtině potom obyvatele země za řekou Indus. Do významu pojmu Hindu tedy člověk sám sebe uvrhl tím, že se narodil indickým rodičům, kteří nebyli muslimové. Tím se stal dědicem „indství“, včetně indických tradic, respektive toho směru, který rodiče praktikovali. Hindu je tedy Ind s kulturně-nábožensky-historickou identitou, která jej váže k zemi pod Himálajem, k indickému subkontinentu. Přestože se afričtí Indové narodili v Africe a již pro ně neplatí, že patří za řeku Indus, neopouští ve většině svou tamější identitu.

Hinduismus není vnitřně misijně zaměřen, a proto afričtí Indové nezískávali mnoho stoupenců mezi Afričany, ale tradici své domoviny si v Africe uchovávali a stále uchovávají. Přesto i snahy o misijní činnost mezi Afričany v ne příliš velké intenzitě proběhly, a to zejména v západní Africe. Protože hinduismus je nesmírně košatý a komplexní soubor indických náboženských tradic, existují i v různých oblastech Afriky mezi tamními potomky indických přistěhovalců různé směry. Ostrov Mauricius je jedinou zemí Afriky, kde je hinduismus nejpočetnějším náboženstvím s přibližně polovinou populace. Poměrně významnou menšinu má pak hinduismus na Réunionu a na Seychelách, menšinu má také Madagaskar.

S Indy nebo jejich potomky, kteří mají své temply a praktikují hinduismus, se ve východní Africe můžeme setkat také v Keni, Ugandě, Etiopii, Tanzanii a Zanzibaru, v Malawi a Mosambiku. Jsou to poměrně nepočetné minority bez významnějšího impaktu na tamní náboženský život. V západní Africe jsou hinduisté aktivní především v Ghaně, v Sieře Leone, Libérii, Nigérii a Togu. Jsou to sice nepočetné minority, ale v Ghaně jde o více než 30 000 hinduistů (asi 0,1% ghanské populace), kteří – na africké poměry nezvykle – nejsou jen potomky Indů, kteří sem hinduismus s prvními temply přinesli v polovině 20. století, ale rovněž k hinduismu obrácení Afričané, a to díky plodům misijní činnosti Svámího Ghananandy Sarasvatího, který byl svým původem běžný Ghaňan narozený do rodiny vyznávající jedno z tradičních ghanských náboženství, ovšem po duchovním hledání odcestoval do Indie, kde žil několik let po boku svého gurua, který ho po letech vyslal zpět do Ghany, aby tam působil a získával tamní věřící. Jejich počet stále mírně roste.

Svámí Ghanananda Sarasvatí založil v Ghaně v roce 1975 hnutí Hindustický klášter Afriky (Hindu Monastery of Africa), což je společenství vázané na hinduistický klášterní a chrámový komplex v ghanské Akkře. Jedná se o první hinduistický klášter v Africe založený a vedený původními Afričany, kteří k hinduismu konvertovali a nemají žádné indické kořeny. Klášter je zasvěcen Šivovi, ale v interiéru člověk najde řadu tradičních ghanských motivů odkazujících na tradiční náboženství i křesťanské ikony.

V Jihoafrické republice se v současné době k hinduismu oficiálně hlásí 1,1 % tamní populace, což je přibližně 680 000 osob, a to už je číslo, které nelze nereflektovat. Většina jihoafrických hinduistů má indické kořeny – jsou to potomci Indů, kteří do Jižní Afriky přicestovali za prací. Hinduistické chrámy tam začaly být stavěny na konci 19. století. Některé jihoafrické lokální samosprávy ale na začátku 20. století stavby hinduistických chrámů zakázaly a rovněž tak hinduistům zakázaly i vlastnictví nemovitostí. Současná JAR má mnoho hinduistických chrámů a její hinduistická komunita slaví napříč zemí významné hinduistické svátky, jako je Díválí, pět dní trvající slavnost, jejíž součástí je zapalování malých hliněných lampiček naplněných olejem, které symbolizují vítězství dobra nad zlem. Účastníci nosí při této příležitosti zpravidla nové šaty a navzájem se obdarovávají sladkostmi. Hlavní den svátku Díválí (den Lakšmí Púdža) je státním svátkem na Mauriciu. V JAR probíhají nejnavštěvovanější oslavy na pláži v Durbanu.

Existuje více tezí o příchodu hinduismu do oblasti Jižní Afriky a blízkého východního pobřeží. První vlivný názor tvrdí, že Indové přišli do oblasti během koloniální éry jako smluvní zaměstnanci obchodních společností Britského impéria. Druhý vlivný názor jde hlouběji do historie, a spatřuje příchod Indů do Jižní Afriky mezi lety 600–900 n. l. podobnými cestami jako příchod prvních muslimských obchodníků. Třetí názor jde ještě hlouběji do historie a tvrdí, že Indové se v oblasti objevili ještě před přelomem našeho letopočtu. Je pravděpodobné, že se Indové do oblasti dostali již před koloniální érou, ale nebylo jich mnoho a nelze ještě hovořit o trvalé a pevné přítomnosti hinduismu v oblasti. Ta přichází patrně opravdu až s hanebnou a zločinnou kolonizací.

Větší skupiny Indů proudily do Jižní Afriky v 19. století, většinou jako smluvní dělníci britských podniků, ale někteří i samostatně za novými příležitostmi. Po zrušení otroctví v celém Britském impériu (teprve) roku 1833, potřebovali britští povýšenci (opět připomínám, že hrubé zobecňování je licentia poetica, prostorová nezbytnost a soukromý postoj – takže klid…) velmi levnou pracovní sílu, když jim k jejich velké nelibosti skončila pracovní síla bezplatná. Začali proto najímat nejchudší Indy a zavedli systém smluvní práce, který v podstatě zachoval klíčové prvky otroctví. Chování Britů k těmto indickým dělníkům bylo prakticky stejné jako k otrokům. Dějiny zvolna odhalovaly, kdo je kdo.

Na konci 19. a začátku 20. století přivezli (nejen) britští majitelé plantáží a továren do Jižní Afriky několik stovek tisíc Indů. Postupem času koloniální vláda uznala tři třídy Indů: 1. svobodou třídu, což byli majetní obchodníci, kteří přišli do Jižní Afriky po vlastní ose; 2. osvobozenou třídu, což byli dřívější smluvní dělníci, kteří splnili roky služby (většinou 5 až 6 let) a získali svobodu po ukončení kontraktu; a 3. nesvobodnou třídu, což byli Indové vázaní pracovní smlouvou, kteří byli de facto majetkem kontraktorů, jejich pohyb byl omezen a kontrolován a neměli žádná práva.

Diskriminační zákony založené na etnickém původu začaly být v Jižní Africe přijímány od 90. let 19. století. Právě v této době přicestoval do Jižní Afriky mladý právník Mahátma Gándhí, který nakonec strávil v Jižní Africe dvě desetiletí a stal se úspěšným a bohatým právníkem, který se oblékal do nejlepších britských obleků a zakládal si na britském image, i v Londýně nabytém vzdělání.

Ihned po příjezdu do Jižní Afriky ale čelil Gándhí diskriminaci kvůli barvě pleti a původu, přestože se sám zprvu považoval více za Brita než Inda, a sám považoval černochy za nižší rasu, což se ovšem postupně zcela změnilo. Zde se začal formovat jeho politický, náboženský a společensky aktivistický postoj. Lze říci, že Gándhí se stal Gándhím v Africe, a to v reakci na arogantní povýšenecké bělochy, zejména Brity. Během života v Jižní Africe se krátce vrátil do Indie, aby tam organizoval podporu pro Indy v Jižní Africe. Etablování hinduismu v Jižní Africe tedy provázela rasová a částečně i náboženská diskriminace ze strany bělochů, ale ani jihoafrickými černochy nebyli Indové vítáni právě s otevřenou náručí. Není se čemu divit, původní obyvatelé Jižní Afriky se ve společnosti ocitli až na posledním – tvrdě ponižovaném – místě.

První jihoafrický hinduistický chrám byl postaven pravděpodobně v roce 1869. Následovalo mnoho dalších, postupně i větších a propracovanějších. Dnes je napříč JAR mnoho hinduistických chrámů, ášramů a modliteben. Vzhledem k tomu, že hinduisté v Jižní Africe pocházeli z různých oblastí Indie a mluvili různými jazyky, byly chrámy a na ně vázaný náboženský život rozmanité. Působili zde (a stále působí) společenství šivaistických směrů, višnuistické směry i početně menší další linie hinduistické tradice.

Jako bílý cestovatel – a přestože rád (ba mimořádně rád) střílím do vlastních řad, žije se mi v bílé kůži velmi příjemně, i když v Africe moc nezapadám; to jen na vysvětlenou –, jsem byl společností v JAR automaticky zařazen do bílé skupiny, což znamenalo, že jihoafričtí běloši mi na cestě pomáhali mnohem více než jinde, dostalo se mi nespočet pozvání ke společnému stolu i k bezpečnému noclehu, vše samozřejmě zdarma, a ještě mě lidé většinou na cestu vybavili nějakou pozorností. Ze strany jihoafrických černochů jsem cítil explicitní podezřívavost, nepřátelství a několikrát i zjevnou nenávist. Při pohledu do historie se není čemu divit. Jsem holt potomek vybledlých padouchů a basta.

Jihoafričtí Indové a jejich potomci se ke mně chovali neutrálně, ale lze říci, že nikoli tak vlídně, jak se ke mně chovali v samotné Indii, odkud jsem si přivezl půl roku vesměs velmi pozitivních zkušeností. Nicméně zatímco v apartheidu (i dlouho před ním) byli Indové ze strany bělochů v Jižní Africe diskriminování jakožto „černí“, po inverzi poměrů byli opět diskriminování ze strany černochů jakožto „bílí“. Tomu se říká rasový pech, neboli odborně: barevná prekérka. A z toho vyvozuji jednoduchý až primitivně banální závěr: všichni jsme jedna krev, tak se respektujme ve svých vizuálních i orientačních odlišnostech a bavme se spolu životem.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Audio:

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS. Zhodnocení papežovy cesty po Africe. Praha, 26. 4. 2026.

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas