Článek
Jen nemnoho hadů se těší takovému věhlasu jako hroznýš královský (Boa constrictor), velký jihoamerický škrtič, který patří k oblíbeným druhům mezi chovateli a jehož pozoruhodnou kresbu můžeme obdivovat i v několika českých zoologických zahradách. Patrně ne už tak obecně se ví, že na relativně blízkého příbuzného hroznýše královského můžeme narazit i v Evropě, byť setkání s ním jsou vcelku vzácná.
hroznýšek turecký (Eryx jaculus)
Dotyčným evropský škrtičem není nikdo jiný než hroznýšek turecký (Eryx jaculus), který stejně jako jeho mohutný bratránek patří do čeledi hroznýšovití (Boidae). Na nižších taxonomických úrovních se už ovšem jejich cesty rozcházejí. Hroznýšek je zástupcem relativně malé podčeledi hroznýšci (Erycinae), do které spadá pět rodů hroznýšků, včetně rodu Eryx, který v současnosti obsahuje 13 druhů z Afriky, Asie i Evropy. Jen pro představu jmenujme hroznýška arabského (Eryx jayakari), hroznýška indického (Eryx johnii) nebo hroznýška somálského (Eryx somalicus), jejichž druhová jména napovídají, kde tito hadi žijí. Vraťme se však k hroznýškovi tureckému.
Ačkoli i u něj duhové jméno prozrazuje jedno z míst jeho výskytu, žije i daleko za hranicemi Malé Asie. Jeho rozsáhlý areál zahrnuje severní Afriku od Maroka po Egypt a pokračuje přes severní část Arabského poloostrova, Izrael, Libanon či Sýrii po Kavkaz, Irák a Írán. Krom toho ale sahá i do Evropy, kde hroznýška tureckého najdeme v Řecku včetně mnoha jeho ostrovů, Bulharsku, Rumunsku, kde panovaly obavy, zda tam již nevyhynul, Severní Makedonii a na Sicílii, kde se o jeho přítomnosti léta spekulovalo, leč definitivně byla potvrzena teprve zhruba před deseti lety.
hroznýšek turecký (Eryx jaculus)
Oproti svému americkému příbuznému je hroznýšek skutečně prcek. V dospělosti dorůstá celkové délky jen něco mezi čtyřiceti až šedesáti centimetry, výjimečně může měřit k osmdesáti centimetrům. Podobně jako u řady jiných druhů se u něj projevuje poměrně nápadný pohlavní dimorfismus ve velikosti s tím, že samice bývají větší než samci.
Jen pro představu, v rámci sicilské populace samice měří průměrně 382 (170–620) mm, samci 320 (164–494) mm. V jiné studii provedené na odlišném vzorku zvířat to bylo 400 versus 342 mm, tedy opět zhruba šesticentimetrový rozdíl mezi zástupci obou pohlaví. Dodejme však, že se jedná o délku těla od čenichu po kloaku (snout–vent length, SVL). Abychom získali délku celého těla, musíme připočíst ještě krátký ocas, který je naopak trochu delší u samců (průměrně 41 mm) než u samic (31 mm).
hroznýšek turecký (Eryx jaculus)
Hroznýškové preferují písčité nebo obecně sypké půdy, do kterých se mohou snadno zahrabat. Proto se také v angličtině jmenují sand boas neboli „píseční hroznýši“(to platí pro celý rod). Velkou část života tráví pod zemí či v různých úkrytech (pod kameny, ve skalních štěrbinách apod.), ve kterých také zimují. Aktivní jsou hlavně za soumraku či v noci, což je jeden z důvodů, proč toho o nich stále víme relativně málo. Obývají sušší biotopy, včetně polopouští, písčitých pobřežních oblastí a dun, dále různá kamenitá a křovinatá stanoviště, řídké lesy, typické středomořské makchie a garrigue i pastviny a pole, a to až do výšky nějakých 1 500 metrů nad mořem.
Úkryt hroznýšci turečtí opouštějí hlavně kvůli slunění nebo na jaře v době páření. Jsou to hadi vejcoživorodí, což ostatně platí i pro ostatní hroznýšovité. Mláďata se po asi třech až čtyřech měsících od oplození líhnou ještě v matčině těle a v červenci samice porodí něco mezi šesti až dvanácti háďaty.
hroznýšek turecký (Eryx jaculus), mláďata
Kořistí hroznýšů se stávají především malí savci (hlodavci, hmyzožravci), případně i ještěrky, ale v jejich lovu asi nebudou tak kovaní. Jedna studie, která zkoumala potravu hroznýšků, v jejich trusu či střevech zjistila vysokou přítomnost autotomizovaných ocásků, což značí, že had sežral jen oddělený a mrskající se ocásek, ale samotná ještěrka pláchla do bezpečí.
Kromě toho zřejmě žerou i různé bezobratlé, včetně měkkýšů, a občas si dají také vejce, což zřejmě platí hlavně pro nedospělé jedince, kteří kvůli malé tlamičce ještě nedokážou pozřít příliš velká sousta. Zajímavé je, že písečné úkryty hroznýšci neopouštějí ani při lovu. Naopak tohoto skvělého maskování důmyslně využívají: čekají si zahrabaní v písku, dokud kořist nepřicupitá až k nim. Poté už jim stačí udělat jen rychlý výpad, aby nešťastného tvora čapli, uškrtili a spolkli.
hroznýšek turecký (Eryx jaculus) ukrývající se do písku
Hroznýšci se nicméně v písku či pod kameny neschovávají jen před kořistí, nýbrž i před predátory. Občas je však šelma či jiný dravý tvor přece jen objeví na povrchu, třeba při vzpomínaném slunění nebo hledání pohlavního partnera. Dříve se předpokládalo, že v takové situaci se hroznýšek uchyluje k víceméně pasivním typům obrany, jako je schování se do nějaké skuliny či díry, svinutí se a ukrytí hlavy nebo předstírání smrti.
Výzkum publikovaný před pár měsíci ale doložil, že nasadit mohou i jiné, aktivnější metody obrany. Když se vědci k hroznýškům přiblížili, nebo je dokonce brali do rukou a manipulovali s nimi, uchylovali se někteří jedinci k předstíraným pokusům o kousnutí (skutečně silněji kousnul jen asi jeden ze čtyřiceti).
hroznýšek turecký (Eryx jaculus)
Ba co bylo ještě zajímavější, hadi občas využili strategii, kterou u nich do té doby nikdo nepopsal. Ukázalo se, že dokážou dorsoventrálně (tedy z hřbetní a břišní strany) zploštit tělo, takže se pak při pohledu shoda jeví větší. Něco podobného dělají i zástupci různých jiných skupin, ať už také při obratně, (třeba užovky), nebo i v jiných situacích. Třeba bojgám se schopnost zploštit tělo hodí při plachtění z jednoho stromu na jiný. Avšak u rodu Eryx, a snad i v rámci celé čeledi hroznýšovitých, výzkumníci takové chování zaznamenali vůbec poprvé.
Vzhledem k tomu, že blízcí příbuzní hroznýšků z čeledi hroznýšovitých nic takového neumějí (nebo o tom zatím nevíme), pravděpodobně se nejedná o znak, jejž by zdědili od společného předka s hady, kteří podobnou dovedností disponují. Podle autorů studie se u hroznýšků daná schopnost zřejmě vyvinula nezávisle v reakci na analogické selekční tlaky. Jinak řečeno, jde o případ takzvané konvergentní neboli sbíhavé evoluce. Výsledkem téhož evolučního procesu je třeba pozoruhodná podobnost amerického psohlavce zeleného a asijské krajty zelené, nebo třeba vlka a vakovlka.
hroznýšek turecký (Eryx jaculus)
Informace o hroznýškovi tureckém jsou stále značně kusé a roztroušené po rozličných knihách a časopisech. Vzhledem k poměrně intenzivnímu zkoumání izolované sicilské populace či řeckých jedinců je však pravděpodobné, že brzy budeme mít o životě, chování, ekologických vztazích a obecně biologii tohoto zajímavého a skrytě žijícího plaza mnohem zevrubnější představu.
Zdroje:
Dechev, A., Deleva, S. (2023) A noteworthy locality of the javelin sand boa (Eryx
jaculus Linnaeus, 1758) in Southern Bulgaria. ZooNotes, 224: 1-4.
Faraone, F. P., et al. (2019). Morphological variation of the newly confirmed population of the Javelin sand boa, Eryx jaculus (Linnaeus, 1758) (Serpentes, Erycidae) in Sicily, Italy. Acta Herpetologica, 14(2), 135–139. https://doi.org/10.13128/a_h-7752
Faraone, F. P., et al. (2021). Food Habits of the Javelin Sand Boa Eryx jaculus(Linnaeus 1758; Serpentes, Erycidae) in Sicily, Italy. Journal of Herpetology, 55(4). https://doi.org/10.1670/20-047
Faraone, F. P.; Russotto, S.; Vecchioni, L. (2024). Growth rate of a wild population of the Javelin Sand Boa, Eryx jaculus (Linnaeus, 1758): first evidence from a long-term study in Sicily, Italy. Herpetology Notes, 17: 233–238.
Christopoulos, A. et al. (2022). Contribution on the distribution of Eryx jaculus Linnaeus, 1758 (Squamata: Boidae) in central Greece, with notes on their habitat attributes. Parnassiana Archives, 10: 11–17.
Christopoulos, A., et al. (2026). From passive defense to multimodal deterrence: novel antipredator behavior in the javelin sand boa Eryx jaculus Linnaeus, 1758 (Squamata: Boidae). Acta Ethologica, 29(2). https://doi.org/10.1007/s10211-026-00496-0
Insacco, G., et al. (2015). Eryx jaculus (Linnaeus, 1758): a new species for the Italian herpetofauna (Squamata: Erycidae). Acta Herpetologica, 10(2), 149–153. https://doi.org/10.13128/acta_herpetol-17170
O'Shea, M. (2023). The Book of Snakes: A Life-size Guide to Six Hundred Species from Around the World (Second Revised Edition). ISBN: 978-0-226-83286-9. 10.7208/chicago/9780226832869.001.0001
Sahlean, T.C., et al. (2015): Backin 30 years: a new record for the rare and highly elusive sandboa, Eryx jaculus turcicus (Reptilia: Boidae) in Romanian Dobruja. North-Western Journal of Zoology 11(2): 366–368.
