Učitelé, kteří českému školství škodí… Nebo školství škodí jim

Tohle všechno jsou učitelské typy, které se v českém školství vyskytují. A mnozí z těchto pedagogů mu výrazně škodí.

Většina učitelů jsou slušní, vzdělaní, inteligentní, pracovití lidé se širokým rozhledem, kteří své schopnosti, čas a úsilí věnují dětem. Bohužel se obvykle nedočkají odpovídající reakce a stávají se terčem šikany žáků, rodičů, vedení škol, inspektorů i ministerských a jiných ouřadů.

V českém školství se mimořádně daří jiným typům učitelů. Pojďme se na ně podívat.

Učitel lhář je ten, kdo do naprostého zblbnutí opakuje ideologické poučky a instrukce, které vyplodili tak zvaní odborníci, kteří obvykle mají jen malé povědomí o tom, jak vypadá školská praxe, a živé dítě viděli snad jen z rychlíku (vyjma svého geniálního potomka, jehož schopnosti hodnotí stejně neobjektivně jako jiní rodiče u toho svého). Jejich pochybné názory mnohdy připomínají bláboly bohužel ne zcela zapomenutého marxismu-leninismu.

Trochu se zdá, že současná ideologie vzešla z týchž kořenů a představ o rovnostářské společnosti, v níž všem by mělo být dáno stejně, nebo dokonce tolik, kolik potřebují. Co na to, že zlotřilý Bůh či bezcitná příroda v jejich případě skrblili, a to mnohdy dokonce hodně.

Ideologie marxismu-leninismu se plynule přetavila v představy o nadšených a kreativních dětech bažících po vzdělání, které navštěvují školu s dychtivým očekáváním, že se něčemu novému naučí a rozvinou se v úžasnou osobnost, která v budoucnosti povznese celou společnost a zaslouží se o všeobecný blahobyt, ba nebývalý rozkvět své vlasti.

Praktici vědí, že takové děti existují jen na papíře. Netuší to však ideologové čerpající z podobných zdrojů jako marxismus-leninismus. A tak na školách vesele budují cosi jako intelektuální komunismus, o jakém se ani Karlu Marxovi nezdálo. Děje se to, ačkoliv ve zbytku společnosti zuří nelítostný kapitalismus.

Ostatně i marxisté to s lidmi mysleli dobře, alespoň to tedy tvrdili. Jenom ti lidé nebyli takoví, jací podle představ marxistů měli být. V tom spočíval celý kámen úrazu. A podobně to funguje v českém školství i dnes.

Ve chvíli, kdy učitel začne blábolit o tom, jak skvělí jsou žáci a jakým potěšením pro něj je vzdělávat tyto úžasné bytosti a rozšiřovat jim obzory, zjevně není něco v pořádku. Chybu nevětří pouze laik nebo jedinec nepříliš bystrý.

V tom nejlepším případě učitel dopouštějící se výroků o fungující inkluzi, kreativních žácích toužících po vzdělání, báječných kolezích, fantastickém vedení školy, kompetentních inspektorech a ministerských úřednících, kteří vědí, co činí, jednoduše lže.

Ostatně je to taky jen člověk. Potřebuje obživu a chce mít klid. Pár nesmyslných výroků, kterým samozřejmě nevěří, ho nezabije. Vlk se nažere a koza zůstane celá.

Tento učitel českému školství v podstatě neškodí. Ubližuje pouze sám sobě. Bohužel před sebou nemá jinou alternativu než školství opustit. Tedy pokud si chce zachovat duševní zdraví.

Dařit se mu v prostředí, v němž zcela schází realistický pohled na skutečnost, nikdy nebude. Lež a faleš se staly podstatou českého školství a v nejbližších desetiletích se na tom evidentně nic nezmění.

Dalším stupněm procesu vědomého lhaní bývá zvnitřnění. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ideologové typu nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse i jiných o tom věděli a vědí své.

Méně bystrý učitel jednoduše uvěří tomu, co je mu předkládáno. Svým způsobem je tento člověk šťastný, navíc je typem učitele, který bývá dáván za příklad, odměňován vedením a stává se laureátem profesních cen. Všichni jsou s učitelem, jenž je tak trochu slabý na duchu, spokojení.

Tedy až do chvíle, kdy je třeba složit přijímací zkoušky nebo maturitu. Ale co by si s tím učitelský vzor lámal hlavu. Vždyť rodiče si za doučování rádi zaplatí. A koneckonců zkoušky by se měly zrušit vůbec, aby se nebohé nezletilé děti i maturanti, již dávno dospělí, zbytečně nestresovali.

Pokud není učitel zcela marný a systém prohlédne, přerodí se v konjunkturalistu a úspěšně šplhá po profesním žebříku. Z tohoto typu lidí se rekrutují budoucí ředitelé škol. Mnohdy míří ještě výš.

A pokud jsou společensky zdatní a schopní úplně všeho, katapultují je zkušenosti, které načerpali ve školství, do obecní, krajské, ba i vrcholné politiky. Stanou se z nich úspěšní machiavelisté.

Trochu jiným typem je učitel populista. Ten se od začátku snaží především zavděčit – žákům, jejich rodičům, vedení, inspekci i ministerstvu. Snad jen kolegům, kteří zatím ještě mají všech pět pohromadě, se zalíbit nemíní.

Má za to, že tihle by měli školství raději opustit. Zřejmě se obává toho, že by ho při své inteligenci, znalostech a schopnostech mohli prohlédnout.

Učitel populista se časem promění v konjunkturalistu a rektálního alpinistu. Další vývoj tohoto typu je popsaný výše.

Smutným typem učitele je oběť šikany, u které se rozvinula posttraumatická stresová porucha (PTSP) nebo stockholmský syndrom. Podobně jako v případech únosů i učitelé se natolik vcítí do svých šikanátorů, až začínají mít pocit, že jejich počínání chápou.

Mnozí dokonce říkají, že takoví kdysi také byli, ačkoliv to není pravda. Zůstávají ve vleku svých mučitelů, ať už jsou jimi žáci, rodiče nebo nadřízení. Pokud se jim nedostane kvalifikovaného náhledu díky pomoci zvenčí, s čímž se v českém školství jaksi nepočítá, jejich budoucnost bohužel není příliš radostná.

Jistě jsou v českém školství i ti, kteří si to tam nefalšovaně užívají. Pro normálního člověka je to nepochopitelné a nepředstavitelné, ale z podstaty věci logicky vyplývá, že v českých školách musejí být šťastní, ba na vrcholu blaha ti, kteří trpí masochismem.

Prostředí českých škol jim každodenně dává příležitost svou úchylku zrealizovat, a navíc se za ni ani nemusejí stydět. V které jiné profesi by se jim to poštěstilo (když tedy vynecháme tu jednu)?

Podobně jsou na tom přirozeně i pedofilové, kteří děti skutečně milují, bohužel ne láskou zcela čistou. Na vrcholu blaha bývají také sadisté.

Ti navíc mívají i skvělé vztahy s vedením. Děti totiž na sadisty mají zvláštní radar a bojí se jich tak, že by se jim nikdy ani nepokusily odporovat, vzdorovat, nebo dokonce si na ně stěžovat ani se jakkoliv zmiňovat rodičům či komukoliv z dospělých.

Sadistů se jednoduše bojí každý. Bývají proto v očích vedení i rodičů zcela bezproblémovými učiteli, proti nimž nikdo nikdy nic nemá.

U psychopatů je situace podobná. Snad jen s tím rozdílem, že psychopat si to nejspíš méně užívá. Na druhou stranu dokáže být okouzlující a umí skvěle manipulovat. Pokud se naučí předstírat empatii, stává se z něj nejvyhledávanější učitel.

Rada českým učitelům na závěr: Pokud jsi úplně normální a žádnou úchylkou netrpíš, do současných českých škol vůbec nelez! Nevychovaní žáci a jejich hysteričtí rodiče s absencí sebereflexe tam vytvořili toxické prostředí.

Jeho první obětí jsou vychované děti slušných rodičů. Nic se nenaučí a hlupáci je ještě šikanují. A inteligentní a pracovitý učitel se stal obětním beránkem současného nenormálního „vzdělávacího“ (anti)systému.