Článek
Co to proboha mohlo být za lidi, kteří dokázali uposlechnout rozkaz k zabíjení civilistů, včetně starých lidí a dokonce i dětí? Podobnou otázku už si při čtení knih a sledování filmů o holokaustu kladl už asi ledaskdo z nás. Není divu. Podílet se na něčem takovém, je pro nás nepředstavitelnou zkušeností. Mnozí z nás si o sobě rádi myslíme, že bychom se podobně nikdy nezachovali, že přece máme morální a etické zásady. Bohužel, historická zkušenost ukazuje, že si dost možná jen lžeme do kapsy, nebo si prostě nedovedeme plně uvědomit tlak dobového kontextu a skupinové poslušnosti.
Je to vlastně dobře, že máme to štěstí, že se podobnými dilematy můžeme zabývat jen teoreticky. Že nám naše vcelku poklidná doba žádné takové výzvy nepřipravuje. Ne všichni ale měli podobné štěstí.
Vraždí jen zrůdy?
Otázku, co byli zač lidé, podílející se na masovém vyvražďování v rámci holokaustu, si už kladli mnozí. Všichni vesměs dospěli ke znepokojujícímu závěru – ti lidé, kteří to dělali, nebyli nikterak zvláštní. Byli vlastně velmi obyčejní. Byli v zásadě úplně stejní jako lidé, které dnes a denně potkáváme na ulicích, kancelářích a autobusech.
Jedním z výzkumníků, kladoucích si tuto otázku, byl historik Christopher Browning. Zkoumal soudní výpovědi, které v 60. a 70. letech 20. století učinilo 210 mužů, kteří sloužili v německém záložním policejním praporu 101 a později byli obviněni z válečných zločinů.
Nenašel žádné výrazné psychopatologické či sadistické rysy, které bychom očekávali. Byli to průměrní lidé z průměrných poměrů, kteří před válkou vykonávali běžná zaměstnání. Dá se s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že nebýt války, vyhrocených poměrů a vládnoucí nenávistné ideologie, prožili by svoje životy v klidu a pohodě se svými rodinami a přáteli. Bohužel, tito lidé se střetli s dějinami. A přestože to nebyli sadisté, dopouštěli se hrozných činů. Proč?
V jejich překročení hranice nelidskosti se ale daly vysledovat zcela jiné, než osobnostní vlivy. Především mechanismy, které vedou k odlidštěné představě nepřátel, zdůrazňují sociální tlak na vojáky či policisty, kteří se mají tendenci přizpůsobovat autoritě a udržovat solidaritu se svými kamarády a spolubojovníky. Shrňme si to – nepovažovat druhé za lidi kvůli propagandě v kombinaci se sociálním tlakem „party,“ tedy kluků, kteří spolu slouží zemi.
Tito lidé se po válce obvykle hájili tak, že museli vykonávat rozkazy, byť s nimi nesouhlasili, neboť by jim kvůli jejich nesplnění hrozilo uvěznění v koncentračním táboře, nebo přímo rozsudek smrti. Nikdy se však nepodařilo tuto tezi doložit konkrétním případem, kdy by německý voják či policista byl přísně potrestán za neochotu podílet se na vraždění Židů.
Obecně lidskou tendenci přizpůsobovat se autoritě známe též z „laboratorních“ výzkumů sociálních vědců. Ale o tom až někdy jindy.
Policisté ve službách zla
V polovině 30. let začali nacisté poskytovat uniformovaným policistům výcvik vojenského typu a po roce 1939 vyslali desítky policejních praporů na východ, aby podpořily válku proti „židobolševismu“, kterou vedla německá armáda a Einsatzgruppen. Záložní policejní prapor 101 byl tvořen německou obdobou městských policistů a okresních šerifů. Byl přidělen do okresu Lublin v Polsku.
Ordnungspolizei zahrnovala prakticky všechny organizace nacistického Německa, které se zabývaly vymáháním práva a zásahy při mimořádných událostech, včetně hasičských sborů, pobřežní stráže a civilní obrany. V předválečném období Heinrich Himmler, šéf SS, a Kurt Daluege, šéf pořádkové policie, spolupracovali na přeměně policejních složek Výmarské republiky v militarizované útvary připravené sloužit režimním cílům, jimiž byla výbojnost a rasové vyhlazení.
Masakr v Josefowě
První německá „akce“ se v Jozefově uskutečnila 1. května 1942, kdy do obce přijeli příslušníci gestapa z Bilgoraje a zatkli 20 Židů z obce, jejichž jména byla na speciálně připraveném seznamu. Byli obviněni, že jsou komunisté, a odvezeni do věznice gestapa v Bilgoraji. Je možné, že odtud byli posláni do koncentračního tábora Lublin, ale to se nikdy nepodařilo zjistit. O několik dní později, 11. května 1942, zorganizovali tři příslušníci bilgorajského gestapa zvláštní „akci“ v Jozefově, při níž bylo na ulicích a v místním lomu zavražděno 130 Židů.
Pak přišel finální útok. Velmi brzo ráno 13. července 1942 byli muži ze 101. záložního policejního praporu probuzeni ostrým hvizdem píšťaly.
Byli to rodinní příslušníci středního věku z dělnické a nižší střední třídy z města Hamburku. Byli považováni za příliš staré, než aby byli užiteční pro německou armádu, a místo toho byli odvedeni k řádové policii. Většina z nich byli čerství rekruti bez předchozích zkušeností z německého okupovaného území. Do Polska přijeli před necelými třemi týdny.
Když muži nastupovali do čekajících vozů, byla ještě tma. Každý policista dostal náhradní munici a na nákladní auta byly naloženy další bedny. Mířili do své první velké akce, ačkoli mužům ještě nebylo řečeno, co mají očekávat. Trvalo hodinu a půl až dvě hodiny, než dorazili do cíle – vesnice Jozefow vzdálené pouhých třicet kilometrů. Právě když se obloha začínala rozjasňovat, zastavil konvoj před Josefowem. Byla to typická polská vesnice se skromnými bílými domky s doškovými střechami. Mezi jejími obyvateli bylo 1 800 Židů.
Ve vesnici byl naprostý klid. Muži ze 101. záložního policejního praporu slezli z nákladních aut a shromáždili se v půlkruhu kolem svého velitele, majora Wilhelma Trappa, třiapadesátiletého policisty z povolání, kterému jeho muži říkali „Papa Trapp“. Přišel čas, aby Trapp předstoupil před muže a informoval je o úkolu, který prapor dostal. Bledý a nervózní, s přiškrceným hlasem a slzami v očích se Trapp při řeči viditelně snažil ovládat. Prapor, řekl prostě, musel splnit strašlivě nepříjemný úkol. Tento úkol se mu nelíbil, byl skutečně velmi politováníhodný, ale rozkaz přišel od nejvyšších představitelů. Pokud by jim to úkol usnadnilo, říkal Trapp, měli by si muži uvědomit, že v Německu padají bomby na ženy a děti. Poté, co Trapp vysvětlil, co jeho muže čeká, učinil mimořádnou nabídku: pokud se některý ze starších mužů mezi nimi necítí na úkol, který ho čeká, může vystoupit. Několik mužů tak učinilo – a nebyli za to nijak potrestáni.
Muži dostali výslovný rozkaz zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk. Zbývající muži měli Židy shromáždit a odvést na tržiště. Ti, kteří byli příliš nemocní nebo slabí na to, aby došli na tržiště, stejně jako kojenci a všichni, kdo kladli odpor nebo se pokoušeli skrýt, měli být na místě zastřeleni.
Prapor poté dostal příkaz Židy shromáždit. Židé mužského pohlaví v produktivním věku měli být odděleni a odvezeni do pracovního tábora. Zbývající Židy – ženy, děti a starce - měl prapor na místě zastřelit. Záložní policejní prapor 101 toho dne zavraždil minimálně 1500 Židů.
Památník v lese Winiarczykowa Góra u Józefowa jihovýchodně od Biłgoraje připomínající židovské oběti masakru spáchaného v roce 1942.
Browning popisuje také různé reakce policistů na vraždění. Po prvním masakru v Józefowě byli většinou deprimovaní a depresi kompenzovali konzumací alkoholu. Mnoho mužů zabíjení psychicky nevydrželo a požádalo o uvolnění, případně se přímé účasti na vraždění nějakým způsobem vyhnulo. Podobných akcí, kdy policejní prapor shromáždil Židy z určitého místa a buď je přímo na místě zavraždil, nebo je deportoval do jednoho z vyhlazovacích táborů, však policisté provedli celou řadu a postupně se pro ně tato činnost stávala rutinou.
Zatímco velitelé praporu byli (za popravu Poláků, nikoli za vraždění Židů) v roce 1948 odsouzeni v Polsku, ostatní policisté byli vyšetřováni a souzeni teprve v letech 1962 - 1968 v Německu. Právě výslechy policistů z 60. let 20. století tvoří základ Browningovy knihy.
Líbil se vám článek?
V dalších dílech tohoto volného seriálu o tvářích zla jsem se věnoval sadistickému SS-manovi Oskaru Dirlewangerovi, laskavému otci a zrůdě z koncentračního tábora Rudolfu Hössovi, „anděli pekla“ Irmě Gresenebo Wilmu Hosenfeldovi, nacistovi, který pomáhal zachraňovat židy.
Zdroje:
RESERVE POLICE BATTALION 101 AND THE FINAL SOLUTION IN POLAND, Christopher R. Browning, Penguin Books
