Článek
Otázkám spojeným s neblahou historií pomnichovského Slovenského štátu se nevěnuji poprvé. Slovenskou účast na začátku hitlerovského tažení v Polsku, potažmo na samotném začátku druhé světové války, popisuji v článcích Jak slovenská divize Jánošík pomohla Hitlerovi začít druhou světovou válku či Jak Slováci spolu s nacisty bojovali proti Sovětům.
Dnes se podíváme na otázku na to, jak Slovenský štát Jozefa Tisa aktivně podporoval zrůdnosti nacistického Německa, především pak v otázce židovské.
Připomeňme si, že ještě v letech komunistické totality bylo toto období tabuizováno. To platí jak pro vztah Slovenského štátu k Židům, tak i pro slovenské válčení pod německou vlajkou na východní frontě.
Kontext
Vznik Slovenského štátu (Slovenské republiky) byl výsledkem politických, hospodářských a mezinárodních událostí, které vyrcholily v období před druhou světovou válkou.
Po Mnichovské dohodě v roce 1938 a následné ztrátě Sudet Československo čelilo dalšímu tlaku. V říjnu 1938 byla ustanovena autonomie Slovenska jako součást tzv. druhé republiky. Slovenská lidová strana pod vedením Jozefa Tisa a dalších představitelů prosazovala autonomii Slovenska. Sám Adolf Hitler podporoval slovenskou samostatnost, aby ještě více oslabil Československo. V březnu 1939 dokonce hrozil, že pokud Slovensko nevyhlásí nezávislost, připadne jeho území Maďarsku.
14. března 1939 slovenský sněm v Bratislavě jednomyslně vyhlásil Slovenský štát. Prezidentem se stal Jozef Tiso. Den poté (15. března) Německo okupovalo zbytek českých zemí a vytvořilo Protektorát Čechy a Morava.
Slovenský štát byl až do konce války de facto satelitem nacistického Německa. Přijal totalitní režim, výrazně omezil práva menšin a podílel se na deportacích Židů během holocaustu.
Slovensko-nacistický propagandistický plakát „Naše přátelství je nerozlučné!“, 1940
Židovský kodex a perzekuce
Loutkové Slovensko bylo bezesporu nedemokratický stát, který plně podléhal nacistickému Německu. Nicméně tehdejší Slovenský vztah k židovským spoluobčanům byl nadmíru krutý, a to ne pouze kvůli nátlaku Německa. Tzv. Židovský kodex se stal jedním z nejtvrdších evropských antisemitských opatření.
Nařízení bylo přijato na základě ústavního zákona č. 210/1940 Sl.z. ze dne 3. září 1940, který dával slovenské vládě zplnomocnění, aby nařízením s platností zákona provedla všechna opatření k tomu, „aby sa vylúčili Židia zo slovenského hospodárského a sociálného života“ a „aby majetok Židov prešiel do vlastníctva kresťanov“. Sama Slovenská státní propaganda kodex označovala za „nejpřísnější protižidovský zákon na světě“ a také za vzor pro ostatní země. Celý jej naleznete zde.
Antisemitská propaganda, 1941–1942
Vládní nařízení Slovenského státu č. 198/1941 o právním postavení Židů představovalo soubor protižidovských předpisů a nařízení, které byly z větší části převzaty z německých norimberských zákonů. Vládní nařízení bylo se svými 270 paragrafy nejkrutějším protižidovským zákonem v celé Evropě a zároveň nejobsáhlejší právní normou v legislativních dějinách Slovenského státu: „Aby sa vylúčili Židia zo slovenského hospodárského a sociálného života“ a „aby majetok Židov prešiel do vlastníctva kresťanov“. Slovenská státní propaganda Židovský kodex označovala za „nejpřísnější protižidovský zákon na světě“ a za vzor pro ostatní země.
Židům bylo zakázáno uzavírat sňatky s osobami nežidovského původu, přičemž za vědomé mimomanželské vztahy mezi Židy a nežidy hrozil trest odnětí svobody až na pět let. Zároveň byli zbaveni práva volit, nemohli zastávat funkce ve státní správě, pracovat v soudnictví ani vykonávat různé veřejné služby. Omezena byla také jejich možnost vykonávat civilní povolání, jako například právní praxe, medicína, veterinářství, lékárnictví, notářství nebo inženýrství. Byla jim nařízena povinnost pracovat, přičemž zaměstnání Žida bylo možné pouze s předchozím povolením státních orgánů.
Slovenský štát dokonce platil Německu 500 říšských marek za každého Žida, který bude deportován a nevrátí se zpět. Perzekuce slovenských Židů vyvrcholila během války tragédií holokaustu, přičemž průběh deportací slovenských Židů zajišťovalo samo ministerstvo vnitra, v jehož čele stál Alexander Mach. Od března do října 1942 bylo ze Slovenska do vyhlazovacích táborů nacistického Německa vyvezeno téměř 58 000 Židů, z nichž se konce války dožilo pouze několik stovek osob.
Podle historika Michala Lukeše hrály roli hlavně hospodářské zájmy. 25. dubna 1940 byl Slovenským sněmem přijat arizační Zákon o židovských podnicích a židovských zaměstnancích. V září 1940 pak začalo platit nařízení slovenské vlády o soupise židovského majetku, jež se týkalo nejenom podniků, živností, domovního majetku a pozemků, které byly již předmětem arizace, ale i peněžních hotovostí v bankách, cenných papírů a šperků. Arizace znamenala násilné vyvlastnění majetků židovského obyvatelstva. Část slovenské společnosti mocensky využila situaci pro vlastní obohacování. Byli to především členové HSĽS a příslušníci Hlinkovy gardy, ale také další kolaboranti a arizátoři.
Poválečné vyrovnání
Pod příkazem k hromadné likvidaci byla dvě jména tehdejších slovenských ministrů: Vojtěcha Tuky a Alexandra Macha. Poválečný Národní soud je za vlastizradu odsoudil k trestu smrti, stejně jako kněze, premiéra a prezidenta Jozefa Tisa.
I kvůli zločinům, na kterých se ľudácký režim podílel, patří šestiletá existence Slovenské republiky mezi nejkontroverznější období slovenských dějin.
Zdroje:
Celý text „kodexu“: https://www.upn.gov.sk/data/pdf/vlada_198-1941.pdf
