Jak slovenská divize Jánošík pomohla Hitlerovi začít druhou světovou válku

Armády nacistické Třetí říše ruku v ruce s vojáky Slovenského štátu napadly 1. září 1939 Polsko. Tím začala druhá světová válka, nejkrvavější konflikt světových dějin. Netrvalo dlouho a k agresorům se přidal i Stalinův Sovětský svaz.

Osud Polska byl ale zpečetěn mnohem dřív.

Smlouva o neútočení mezi hitlerovským Německem a stalinovým SSSR, známá jako Pakt Ribbentrop–Molotov, byla podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. A kromě veřejné části obsahovala i tajnou část, v níž se rozdělovala střední Evropa. Bylo ujednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná s hranicí Litvy, tzn. že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Litva. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narev, Visla a San.

Třetí říše jednala i se Slováky. Jen pro kontext: Slovenská republika vznikla v důsledku německé agrese vůči Československu a přes svou formální samostatnost patřila po celou dobu své existence mezi lety 1939 a 1945 mezi satelity podléhající Třetí říši.

Ale zpět k zahájení druhé světové války. Během tajných jednání vedených ve dnech 20. a 21. července 1939 slovenská vláda souhlasila s účastí na plánovaném útoku Německa na Polsko a s tím, že Německu umožní využít slovenské území jako nástupní prostor německých vojsk. Nedávno vzniklá Slovenská republika se posléze k útoku připojila a Polní armáda Bernolák do něj přispěla více než 50 000 vojáky ve třech divizích. Slovensko za odměnu získalo z držení Polska drobná historicky sporná území.

Útok nacistů a slovenských jednotek začal bez formálního vyhlášení války 1. září 1939 v 5 hodin ráno. Polsko bylo napadeno přesně týden po podpisu Paktu Molotov–Ribbentrop a pouhý den poté, co pakt schválil Nejvyšší sovět Sovětského svazu. Samotné SSSR napadlo Polsko 17. září.

Polské tažení skončilo 6. října porážkou Polska. Nacistické Německo, Slovenský stát a Sovětský svaz během ní společně v jediném měsíci zlikvidovaly celou zemi, která byla rozdělena a anektována v souladu s Německo-sovětskou smlouvou o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie.

Stejně jako německý útok i ten slovenský začal 1. září 1939. Jen 15  minut po Němcích, tedy v 5:15. Slovenská 1. divize obsadila vesnici Javorina a město Zakopané a pokračovala směrem na Nowy Targ, aby zleva chránila německou 2. horskou divizi. Ve dnech 4. a 5. září se zapojila do bojů s pravidelnými jednotkami polské armády. Dne 7. září divize zastavila svůj postup 30 km uvnitř polského území. Později byla divize stažena zpět, přičemž jeden prapor zůstal do 29. září, aby obsadil Zakopané, Jurgów a Javorinu.

A protože většina polských sil byla zapojena do bojů s německými armádami, které se nacházely spíše na sever od jižní hranice, setkala se slovenská invaze jen se slabým odporem a utrpěla minimální ztráty.

Zůčastnily se:

1. pěší divize „Jánošík“, které velel Anton Pulanich v sektoru Spišská Nová Ves - Prešov.

2. pěší divize „Škultéty“, které velel Alexander Čunderlík v sektoru Brezno - Poprad.

3. pěší divize „Rázus“, vedená Augustínem Malárem v sektoru východně od Vysokých Tater.

Skupina byla součástí německé skupiny armád Jih; byla podřízena 14. armádě, které velel Wilhelm List; a přispěla k celkovému počtu pěti pěších divizí 14. armády, tří horských divizí, dvou tankových divizí a jedné divize Luftwaffe. Bernolákovými úkoly bylo zabránit polskému vpádu na Slovensko a podporovat německé jednotky.

Proti vojákům Slovenského štátu stála polská Karpatská armáda, která se skládala převážně z pěších jednotek s lehkou dělostřeleckou podporou a bez tanků.

2. divize byla ponechána v záloze a účastnila se pouze vyčkávacích operací, při nichž byla podporována skupinou Kalinčiak. Třetí divize měla chránit 170 km slovenských hranic mezi Starou Ľubovnicí a hranicí s Maďarskem. Bojovala v menších potyčkách a po několika dnech se přesunula na polské území a 11. září svůj postup ukončila.

Dvě nebo tři slovenské letecké eskadry (s kódovým označením Ľalia, Lilie) byly využívány k průzkumu, bombardování a blízké podpoře německých stíhačů. Dvě slovenská letadla byla ztracena (jedno v důsledku protiletadlové palby, druhé při náhodné havárii) a jedno polské letadlo bylo sestřeleno.

Celkové slovenské ztráty během kampaně činily 37 mrtvých, 114 zraněných a 11 nezvěstných.

Všechny slovenské jednotky byly staženy do konce září 1939. Dne 5. října se v Popradu konala vítězná vojenská přehlídka a vojáci byli vyznamenáni. Mobilizované jednotky byly postupně demobilizovány a 7. října byla rozpuštěna I armádní skupina Bernolák. Slovenská armáda získala v Polsku asi 1 350 civilních zajatců. V únoru 1940 jich bylo asi 1 200 předáno Němcům a část zbývajících Sovětům. Zbytek byl držen ve slovenském zajateckém táboře v Lešti.

Němci a Rusové ale v Polsku zůstali. V následných letech museli Poláci čelit mimořádným zvěrstvům ze strany Německa a Sovětského svazu. Polsko mělo ze všech států, které poznamenala druhá světová válka, největší procentuální ztráty obyvatelstva, celkem zahynulo 5 600 000 polských občanů.

Celá východní Evropa se proměnila v jednu morovou ránu. Jak uvádí historik Snyder v knize Krvavé země: „Nacistický a sovětský režim vyvraždily ve středu Evropy kolem čtrnácti milionů lidí. Prostor, kde tyto oběti zahynuly – krvavé země –, se rozkládá od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko. V období konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu (1933–1938), společné německo-sovětské okupace Polska (1939–1941) a poté německo-sovětské války (1941–1945) v tomto prostoru vládlo masové násilí, jaké dějiny do té doby nepoznaly. Jeho obětí se stalo především místní obyvatelstvo: Židé, Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Rusové a příslušníci baltských národů. Oněch čtrnáct milionů lidí bylo vyvražděno za pouhých dvanáct let, v letech 1933–1945, kdy byli u moci Hitler a Stalin.“

V dalších dílech tohoto volného seriálu o tvářích zla jsem se věnoval „anděli pekla“ Irmě Grese, Wilmu Hosenfeldovi, nacistovi, který pomáhal zachraňovat židy, či Oskaru Dirlewangerovi, jenž byl nacistický sadista, jehož činy se hnusily i SS.