Článek
V letech komunistické totality byla slovenská vojenská účast pod německou vlajkou na východní frontě jednou z tabuizovaných kapitol tehdy ještě našich společných národních dějin. Slovenskou účast na začátku hitlerovského tažení v Polsku, potažmo na samotném začátku druhé světové války, popisuji v článku Jak slovenská divize Jánošík pomohla Hitlerovi začít druhou světovou válku.
Jak to ale bylo se slovenským vojenským angažmá pod hitlerovský velením dál? Na to se podíváme v dnešním článku.
Jak už víme, ještě před skončením polského tažení se slovenská vojska stáhla zpět za hranice Slovenského štátu. Koncem září 1939 byla slovenská vojska zpět. Následně se 5. října v Popradu konala vítězná vojenská přehlídka a vojáci byli vyznamenáni.
Pak byl chvíli klid. Zdánlivý.
Totiž slovenská vláda začala propagandisticky připravovat obyvatelstvo na válku už během německé invaze na Balkán na jaře 1941. Propaganda využívala především nacionalistické a náboženské prvky, motivující k boji proti bolševismu, a to proto, že pro válku s Rusy, Slovany, nebyl defacto žádný racionální, logický důvod.
Operace Barbarrossa a válka v SSSR
Útok proti SSSR byl nacistickým Německem zahájen 22. června 1941. Tato operace byla počátkem promyšlené vyhlazovací války proti slovanskému obyvatelstvu SSSR a měla zároveň za cíl zničení bolševického režimu a získání „životního prostoru“ pro Německo.
Paradoxně proti „bratrům Slovanům“ velmi záhy začali bojovat i Slováci. Je nutno říct, že se Slovensko přímo neúčastnilo samotného zahájení invaze nacistické Osy do Sovětského svazu, která začala 22. června 1941, nicméně slovenská expediční armádní skupina o síle asi 45 000 mužů vstoupila do Sovětského svazu už čtyři dny po německém útoku.
A nešlo o žádný velký úspěch. Této armádě chyběla logistická a dopravní podpora, a proto byla z jednotek vybraných z těchto sil vytvořena mnohem menší jednotka, Slovenské mobilní velitelství pod velením Rudolfa Pilfouska (tzv. Pilfouskova brigáda); zbytek slovenské armády byl odsunut k zajištění týlu.
Slovenské mobilní velitelství bylo připojeno k německé 17. armádě (stejně jako maďarská Karpatská skupina) a krátce nato předáno přímému německému velení, neboť Slováci neměli k dispozici velitelskou infrastrukturu, která by umožňovala účinné operační řízení. Tato jednotka bojovala se 17. armádou až do července 1941, včetně bitvy u Umanu a bitvy u Lypovce.
Na začátku srpna 1941 bylo slovenské mobilní velitelství rozpuštěno a místo něj byly ze slovenské expediční armádní skupiny vytvořeny dvě pěší divize. Slovenská 2. divize byla zabezpečovací divizí, ale slovenská 1. divize byla frontovou jednotkou, která bojovala v kampaních v letech 1941 a 1942 a dostala se až do oblasti Kavkazu se skupinou armád B. Slovenská 1. divize pak sdílela osud německých jižních sil, ztratila těžkou techniku v kubáňském předmostí a utrpěla těžké ztráty u Melitopolu na jižní Ukrajině.
Operace Bamberg
Slovenští vojáci se zúčastnili operace Bamberg, protipartyzánské akce, při níž bylo zastřeleno 5 000 údajných partyzánů, včetně 200 Židů. Slovenští vojáci se v prvních dnech a týdnech okupace v létě 1941 účastnili četných pogromů a často okrádali Židy. Neexistoval však ekvivalent dekretu Barbarossa (který opravňoval vojáky Wehrmachtu popravovat civilisty bez soudu) a někteří slovenští vojáci byli souzeni za okrádání nebo vraždy Židů, přičemž dostali jen velmi mírné tresty. Mnozí slovenští vojáci a vedení armády nicméně antisemitské akce schvalovali, mimo jiné i kvůli velkému množství propagandy, jíž byli neustále vystaveni.
Prohra na kavkazské frontě, zajetí a dezerce
Po strašlivé prohře u Stalingradu v zimě 1942/1943 se změnilo celé postavení Němců v kavkazské oblasti, nejen pro Němce, ale i všechny ostatní „spojenecké“ národy, které se skrze své vojáky tažení do Ruska účastnily. Slováky nevyjímaje. Poziční válka se změnila v krutý ústup s desítkami mrtvých nebo zraněných téměř každý den.
Slovenská Mobilní divize byla téměř obklíčena a uvězněna u Saratovské, ale podařilo se jí uniknout. Zbývající části mobilní divize byly poté letecky přepraveny z Kubáně, ale přitom byly nuceny zanechat veškerou těžkou techniku a zbraně. Mobilní divize pak byla použita k pomoci při krytí ústupu přes Sivaš a Perkopské pozemní mosty. Odtud se (jak strohé prameny uvádějí) historie divize stává na několik dalších týdnů nejistou, protože konkrétní záznamy o jejích operacích se v tomto úseku nepodařilo dohledat. Je však známo, že později jí opět velel nový velitel Elmir Lendva.
Vypadá to, že divize byla na krátkou dobu stažena z linií, dokud nebyla znovu vržena do akce, tentokrát poblíž oblasti Melitopolu. Brzy poté byla divize zastižena masivním překvapivým sovětským útokem, kterému se podařilo prolomit německé linie. Mobilní divize byla zničena a více než 2000 mužů bylo zajato Sověty.
Krize a konec války
Od roku 1943 se už Slovensko nacházelo v krizi, jež se projevovala také v odhodlání armády jeho armádě na východní frontě. Například v květnu 1943 přeběhl na sovětskou stranu celý pěší pluk v počtu 2 750 vojáků. Později byl zbytek divize, který stejně již nebyl kvůli nízké morálce považován za bojeschopný, odzbrojen a personál přidělen na stavební a logistické práce, což byl osud, který již dříve ze stejného důvodu postihl slovenskou 2. divizi.
Slovenská lidová strana den za dnem ztrácela podporu a začalo docházet k protiněmeckým demonstracím. Z východu pronikaly na Slovensko diverzní partyzánské skupiny, k nimž se připojovali zběhové ze slovenské armády a odpůrci vládnoucího režimu.
Na konci srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Ale o tom až zas někdy příště.
Konec války a příchod Rudé armády v březnu 1945 však pro mnohé příslušníky slovenské „německé“ armády neznamenal svobodu, ale začátek nové zkoušky: Sověti jako nepřátelské vojáky zajali asi 3 000 mužů a odvezli je na otrocké práce do gulagů.
Závěrem
Slovenské oběti protisovětské války byly za komunistické totality zcela tabuizovány. Vzpomínka na více než tisíc padlých byla od roku 1945 potlačována: jména padlých nebyla umístěna ani na pomnících v jejich rodných obcích či městech. Mnozí z přeživších se v poválečném období stali oběťmi kruté diskriminace.
Mnoho dalších detailních informací lze nalézt na stránkách slovenského Ústavu pamäti národa.
Líbil se vám článek?
V dalších dílech tohoto volného seriálu o tvářích zla jsem se věnoval sadistickému SS-manovi Oskaru Dirlewangerovi, „anděli pekla“ Irmě Grese nebo Wilmu Hosenfeldovi, nacistovi, který pomáhal zachraňovat židy.
