Krvavá svatba na dálnici D1: Devět křížů vypráví legendu o tragické lásce a zoufalé pomstě

Příběhy lásky, zrady nebo pomsty se proplétají českými dějinami. Můžeme narazit na velké tragédie, osudové události i historie doslova šílené. A tohle vše dohromady má Devět křížů. Tento název se postupem doby zevšeobecnil, každý ví, že se tam něco stalo, někdo zná detaily, někdo ví pouze o nějaké „rozstřílené svatbě“, někdo si vybaví údajného ducha zkrvavené nevěsty, který má skákat před auta řidičů u sjezdu na Domašov. A někdo jednoduše oblíbený a proslavený motorest.

Legenda, která stojí za zvláštním místem s atmosférou mírně řečeno „hustou“ - těch devět obrovských křížů totiž vzbuzuje respekt doslova posvátný - možná není jen legendou. Vše se totiž mohlo stát, byť rok 1540 je pro nás již naprosto vzdálený.

Na začátku každé pověsti je totiž zrnko pravdy, na které se lety nabalují další verze a další báchorky, až nikdo neví, kde je pravda. Jenže v případě krvavé svatby u obce Lesní Hluboké se lze dopátrat velice zajímavých věcí, které celé události dávají punc pravdivosti a věrohodnosti.

Co se stalo na lesní stezce, kudy šel průvod svatebčanů z kostela ve Velké Bíteši?

Za ta uplynulá staletí se pozadí celého příběhu měnilo. Existuje několik verzí, které jsou si sice podobné, ale liší se v docela podstatných detailech. Třeba jména hlavních protagonistů - ta se asi nikdy nedozvíme. Do pověsti vstoupila ona dvojice milenců jako Veleslav a Johanka. Někteří však přísahají, že slyšeli od svých dědů a pradědů (kteří to zase slyšeli od svých pra pra pra předků, jak to tak bývá), že jde o Karla a Magdalenu. Ale ta nejznámější verze zůstala rámcově stejná.

Příběh, který dodnes děsí i fascinuje nejen místní, ale návštěvníky poutního místa nebo řidiče, kteří jedou okolo, uvízl v oné kolektivní paměti lidí, i když se reálné události nikdy zjistit nepodaří. Je to příběh starý přes dvacet pokolení – z doby, kdy Zemím Koruny české vládl Ferdinand I. Habsburský. Podle nejčastější verze vše mělo začít roku 1539. Lesní cestou, kde nyní stojí oněch devět křížů, putoval mladý Veleslav, koňský handlíř. Šel pěšky z Uher do Čech, byl vyčerpaný, hladový a nemocný - počasí bylo mrazivé, plískanice a prudké ledové krupky bičovaly celý kraj. Veleslav už nemohl dál, klesl na zem a omdlel.

Šťastnou shodou okolností (spíše nešťastnou) jel kolem místní sedlák. Zhrouceného Veleslava si všiml, naložil polomrtvého mladíka na povoz a odvezl ho do svého statku. Tam se nalezenec několik týdnů „kurýroval“ - když už neměl smrt na jazyku a horečky klesly, všiml si anděla, který mu podával různé bylinkové medicíny a vařil čaje - sedlákova překrásná dcera Johanka. A jak to tak bývá, mladí lidé se do sebe vášnivě zamilovali. Jejich city prý byly tak silné, že si udělali i vlastní přísahu - klekli si a slíbili si, že spolu zůstanou až do nejdelší smrti. Nikdo mezi ně nevstoupí. Jenže jim do toho vstoupil pantáta, který měl s dcerou naprosto jiné plány. Její budoucnost viděl po boku někoho bohatého, kdo by převzal hospodářství.

Veleslav naléhal, ale otec rodu byl neoblomný. „Nemáš peníze, nemáš nic. Jsi chudý. Johanka pro tebe není.“ Nakonec po mnoha hádkách, prosbách, zoufání a výhružkách sebevraždou obou milenců pantáta povolil - alespoň zčásti. Dal Veleslavovi rok, kdy půjde hoch „do světa“, vydělá si peníze a pro Johanku se vrátí jako bohatý muž. Pak mu ji dá za ženu.

Johanka horoucně slibovala svému milému, že na něj počká, on zase sliboval jí, že se přetrhne, aby se vrátil jako bohatý muž. A nechal se naverbovat na vojnu proti Turkům, aby získal lepší postavení, vliv a hlavně peníze. Vzal měšec, ve kterém měl své poslední peníze z prodeje koní v Uhrách, dal ho Johance a podle pověsti jí řekl: „Zde sto kusů dukátů, milá líbezná. Ty si skryj, a když se v roce nenavrátím, podrž je za své věno!“

Zamilovaná Johanka čekala a čekala, ale objevil se sličný a bohatý mládenec Jaromír. Rodiče do dívky hučeli a hučeli, aby si ho vzala. Zprvu rozhodnutá slečna začala mít pochyby, protože čas plynul, Jaromír byl neodbytný, krásný… Podlehla. Veleslava poručila pánubohu, jak se to tehdy dělalo, a chystala se veselka s Jaromírem. To uplynul právě onen rok, kdy se měl Veleslav vrátit. Kdepak Veleslav, teď mám Jaromíra, říkala si Johanka. Ale něco uvnitř jejího srdce bilo na poplach. Bylo jí jasné, že se zachovala hrozně, že podlehla nátlaku rodičů. Mladá dívka se začala bát nějakého trestu, který ji určitě za tuhle zradu postihne.

Před svatebním dnem probudil nevěstu hrozný sen. „Prosila matku, by s oddavky aspoň den prodlela, že se jí zdálo, že viděla dva věnce rozmarinové, a že byly plné krvavých krůpějí,“ stojí v knize pověstí z 18. století. Jenže panímáma mávla rukou a po ohláškách se chystala veselka. Jaromír se nemohl dočkat, až bude Johanka konečně celá jeho, pospíchal se svatbou co nejvíce, až nastal onen den, který se vepsal do dějin celého kraje. A vlastně i do dějin celé naší země. Veleslav, tou dobou už poddůstojník, se navrátil v předvečer svatby. Šel se nejdříve převléknout do domašovské hospody, aby předstoupil před svou Johanku jako bohatý muž v krásném oděvu.

Jenže zůstal jako zkamenělý - v hostinci se nemluvilo o ničem jiném než o zítřejší velké svatbě místní honorace, ke které obě rodiny patřily. Sedl jako opařený ke stolu, poručil si alkohol a pil. Jeho soused, už notně opilý mladý revírní myslivec, mu řekl, že „sám Johanku chtíval“ - vzteklý Veleslav se s ním dal do řeči. V alkoholem omámených hlavách se zrodil plán. Plán na krutou pomstu.

Zhrzení muži si druhý den u cesty počíhali na část svatebního průvodu, který se vracel z kostela ve Velké Bíteši. Veleslav však myslivci důrazně nakázal, že NESMÍ zabít nevěstu. Ona musí zůstat živá, to bylo jedinou podmínkou celého tohoto vražedného plánu. Vše ostatní už bylo zoufalému Veleslavovi úplně jedno. Konečně zaslechli drkot kol povozu a veselé výskání rozjařených svatebčanů. A nyní následovala ona krvavá řež, kterou barvitě popisuje scénárista Marcel Bystroň:

Mají čtyři arkebuzy (dlouhé palné zbraně) a šest pistolí, aby nemuseli znova nabíjet a neztráceli tak drahocenný čas. Svatebčané jsou od nich vzdáleni už jen na třicet metrů. První dvě rány míří přesně do hlavy nevěstina otce a hrudníku matky ženicha. Křik, kouř ze zbraní a další výstřely do zmateného davu. Oba střílejí, dokud hlasy svatebčanů neutichnou. Po chvíli, až se zvedne dým ze střelných zbraní a klesne prach zvířené pěšiny, vidí dva nešťastníci sedm krvavých těl. Jaká hrůza přepadne handlíře, když uvidí svou vyvolenou s prostřelenou hlavou! Začne proklínat Boha a pak se otočí na svého pomocníka, který zřejmě nevěstu zasáhl. Zamíří na něj a vystřelí. Myslivec se skácí mrtev k zemi a vrah poklekne ke své nevěstě. Zvedne její hlavu levou dlaní a pravou rukou otočí pistoli ke svému srdci. Bezmocně zmáčkne spoušť.

Masová vražda svatebčanů v lese se stala pro místní věcí, o které se jen šeptalo, posvátná hrůza a strach obcházel celé okolí. Tragédie „Umrlčí svatby“, jak se celému incidentu začalo okamžitě říkat, byla navíc umocněna tím, že po pochování všech zavražděných se na místě krvavé tragédie začala zjevovat nevěsta. Johanka byla vídávána hlavně za mlžných dní, jak se ve zkrvavených a potrhaných svatebních šatech potuluje po okolí a hledá svého milého. Byla viděna tolikrát, že děti odmítaly chodit onou stezkou, matky je nepouštěly ven a strašily: „Jestli budeš zlobit, přijde pro tebe krvavá nevěsta!“

Když už Johanku viděl i mnich z benediktinského kláštera v Rajhradě, právě muži víry se rozhodli udělat Johančinu řádění přítrž. A bylo vztyčeno oněch devět vysvěcených křížů. Předtím nikdo netvrdil, že jsou přímo tam mrtví svatebčané pochovaní, ale v okamžiku, kdy tam stály ony kříže, to všem splynulo - kříž rovná se hrob.

Pod nejvyšším, prostředním, má odpočívat Johanka. Kříž, pod kterým leží její údajný vrah, pravidelně uhnívá. Proto se každých sto let kříže znovu vysvěcují, někdy i vyměňují, naposledy v roce 2020. A nevěsta má strašit dál. Existuje spousta výpovědí řidičů, kteří projíždějí po dálnici a před nimi se objeví bílá postava. Mikrospánek, počasí, představivost? Vysvětlení mají místní, kteří na duchy nevěří - tento kraj je vesměs zahalen mlhou, která v kombinaci se sluncem nebo deštěm může vyvolat dojem nějakého mlžného zjevení.

Verzí této masové vraždy existuje více. Útočícího myslivce měl zabít ženich, nebo měl Veleslav omylem střelit Johanku sám… Také jeho povolání se mění - z koňského handlíře byl třeba obchodník, nádeník, také se neměl dát na vojnu, ale vrátit se domů a prodat otcovský dům… Další prameny tvrdí, že Veleslav byl velice bohatý slovanský mládenec, který šel jen do světa na zkušenou a pantáta mu Johanu nechtěl dát, protože to byl krutý a nafoukaný tyran.

Veleslav měl být také maďarský kupec, který si chtěl Johanu vzít ze soucitu - byla prý nesmírně ošklivá. A jelikož nevěsta byla zabita omylem, je ve hře i plán únosu, který se zvrhl na střelbu. Nebo spekulace o tom, že Veleslav i Johana přežili, utekli spolu a dokud neumřeli, žijí tam dodnes… Však rozumíte. A prameny se rozcházejí i o době Johančina čekání na svého milého- místo jednoho roku měla čekat tři..

Správce zámku Lesní Hluboké Zdeněk Novák zmínil v rozhovoru pro ČT další zajímavou verzi, která zřejmě bude pravdě nejblíže: „Myslím, že jde o více příběhů spojených dohromady. Někoho přepadli loupežníci. Jinde se navzájem ve sporu pobilo velké množství lidí. Zhrzený milenec zastřelil ženu, která dala přednost jinému… A tak postupně vznikala legenda.“

Je to možné, i kvůli oné střelbě, která v té době musela být nesmírně komplikovaná, ne jako dnes, kdy je možno zabít spoustu lidí během chvíle: „Neumím si představit zmíněnou divokou střelbu. V 16. století se používaly ládovací předovky zapalované doutnákem. Muselo se zamířit a čekat, až doutnák dohoří. Nebylo jisté, jestli prach skutečně chytí, záleželo to na vlhkosti. Procento selhání bylo vysoké. Dvěma puškami nebylo možné postřílet tolik lidí najednou. To by vrahové museli mít kuše,“

V roce 2012 točila na místě údajného masakru dokument Česká televize. Pozvala si odborníky a archeology s radarem, kteří půdu kolem křížů prozkoumali do posledního centimetru. Sonda ale žádné lidské ostatky nenalezla, pouze dřevěné zbytky předchozích křížů. Je tedy možné, že těla svatebčanů leží někde úplně jinde? Na webu obce Lesní Hluboké se objevila zajímavá výpověď místního starosty. Pan Ryšánek o reálném pozadí celé legendy nepochybuje ani v nejmenším.

Jeho dědeček totiž přinesl domů lidské kosti. Byla druhá polovina šedesátých let a u křížů probíhala pokládka nové kabeláže elektrického vedení. V těch místech byla několikrát strojově vybrána hromada zeminy, kterou nikdo nezkoumal, často byla odvezena pryč. Třeba i s ostatky. Nalezené kosti, bezpochyby lidské, měl v opatrování děda pana Ryšánka. Uschoval je do sklepa a přivolal i archeology z Brna, aby nález prozkoumali. Poté byly kosti uloženy zpět do výkopu.

„I když to nelze na 100% potvrdit, neznáme původ těchto kostí, přesto myslím, že událost má reálný základ. My o tom nepochybujeme. Již na mapě z roku 1887 je vyznačeno oněch 9 křížů. (…) Samozřejmě je jasné, že tehdejší dokumentace všech událostí nebyla nejlepší, proto k této události existuje tak málo informací. Z archivních dokumentů plyne, že jedním z nejbohatších tehdejších sedláků byl nějaký pan Kopáček, to by mohl být právě zmiňovaný sedlák, jehož dcera byla ústřední postavou celé tragédie,“ píše starosta Vladimír Ryšánek.

Česká televize o zkoumání pozadí celé události i výzkumu okolí pomníku natočila velice zajímavý dokument. Jak to celé bylo, to se nikdo nedozví. Vše už odvál čas, jen oněch devět monumentálních křížů se tam stále tyčí jako výstražné memento. A vypráví příběh o zášti, touze i zištnosti a pomstě. A také o lásce, která - pokud se „zvrhne“ - vede k činům zoufalým a tragickým.

Krvavá nevěsta prý stále pobíhá po dálnici D1. Pokud ji potkáte, prý nemáte panikařit. Brzdit, strhávat volant, kdepak. Zkrátka jen jet dál. Třeba Johana (nebo Magdalena) pak dojde klidu.

Zpracováno podle

Časopis Epocha, Enigma Speciál, Dávná historie obce, proměny samostatné obce , pověst o 9 křížích (lesnihluboke.cz), Devět křížů, mord a přízrak mrtvé nevěsty | České záhady (ceske-zahady.cz), ČT Ivysílání, ▶ Krvavý masakr svatebčanů. Údajnou tragédii připomíná u D1 devět křížů - iDNES.cz, Krvavá záhada místa U devíti křížů - Novinky, Proč Devět Křížů u dálnice D1: Na známém odpočívadle se stala strašná tragédie | Poznatsvět.cz (poznatsvet.cz), Devět křížů – Wikipedie (wikipedia.org)