Pokousala ho useknutá hlava jeho nepřítele, zemřel na sepsi z hryznutí. Bizarní smrt Sigurda Mocného

Dělat si legraci z něčí smrti, to skutečně není hezké. Ani by to nikoho nenapadlo. Pokud ovšem není skon natolik neuvěřitelný, že si o nějaký ten potutelný smích přímo říká! V případě hrdinného vikinga Sigurda Mocného se spíše dostaví nevěřícně zdvižené obočí - a k mimickému gestu úžasu se mnohdy připojí nedůvěřivé kroucení hlavou!

Podle severských ság, které jsou hlavním zdrojem pověstí o životě tohoto statečného vikinga, byl jeho skon skutečně nevšední. Aby někoho kousla useknutá hlava, to snad dějiny nepamatují. Navíc, když Sigurd zemřel na sepsi, kterou způsobil shnilý zub dekapitovaného protivníka.

Jaký je příběh muže jménem Sigurd Eysteinsson z Møre a pomstychtivé hlavy?

Severské ságy jsou plné zvláštních příběhů a cenných informací - ukazují barvité popisy životů a hrdinských činů slavných vikingů. Také jsou plné „úžasných“ zobrazení smrti a umírání. Ať je to v kontextu podivný příměr, vikingové měli ke kmotřičce s kosou poněkud vzdorný postoj - proto se z nich také stali tak úspěšní válečníci. Jejich pohled na svět byl přímočarý: osud je nevyhnutelný a mým cílem je zemřít dobře. To znamenalo v bitvě. Pokud zemřeli hrdinnou smrtí, dostali se za doprovodu valkýr do Valhally.

Ti, kteří „srabácky“ umírali na různá onemocnění, si dokonce způsobovali „válečná“ zranění čepelemi seker a šípů, aby oklamali bohyni Hel, dceru Lokiho. To byla vládkyně Helheimu. Tam se po smrti dostávali vikingové, kteří zemřeli mimo krvavé bojiště. Vikinské mýty a náboženství by si skutečně zasloužily vlastní text. Vikingové totiž měli různé posmrtné říše - a každá z nich byla pro jiný typ smrti. Nabízí se otázka, do jaké z nich putoval Sigurd.

Tento velice vážený a hrůzostrašný viking měl přídomek Mocný či z Møre, vlastním jménem Sigurd Eysteinsson. Proslavil se jako Orknejský jarl a stal se součástí zmiňovaných staroseverských ság a legend. Jeho život popisuje Orknejská sága (Orkneyinga saga), která vznikla ve 12. století na Islandu; dále pak slavná Heimskringla (Sága o Norech) Snorriho Sturlusona.

Sigurd se narodil pravděpodobně kolem roku 850. Byl synem norského jarla Eysteina Glumryho, vládce oblasti Møre na západním pobřeží dnešního Norska. O matce není nic známo. Norsko se tehdy skládalo z malých království a území, která spravovali jarlové. To byli mocní muži s vlastním vojskem, hotoví vladaři s námořní flotilou a spoustou bojovníků. Sigurdovo dětství se neslo ve znamení klasické vikinské výchovy - učil se bojovat na moři i na souši. Sigurd měl staršího bratra Rognvalda, jehož osoba se pro další Sigurdův život stala klíčovou.

Rognvald Eysteinsson se stal oblíbencem norského krále Haralda. Společně usilovali o sjednocení celého Norska. Při námořní bitvě u Hafrsfjordu se Rognvald po boku krále vyznamenal - zabil loupeživé piráty, jejichž nájezdy dlouho sužovaly celou říši. Jenže v bitvě zemřel Rognvaldův syn Ivar. Král z toho byl snad zdrcenější než Rognvald sám: pověřil věrného a statečného vikinga vládou nad Orknejemi a Shetlandy, což mělo být gesto jisté kompenzace za Rognvaldovo utrpení.

Jenže Rognvald už toho asi měl dost - v roce 875 požádal krále, aby se místo něj ujal vlády nad ostrovy jeho bratr Sigurd. A ten se v nové roli opravdu našel. Statečný bojovník oslovil další náčelníky a vůdce a snažili se společně dobýt území dnešního Skotska. Sigurd byl tak dobrým válečníkem, že si vysloužil ono přízvisko Mocný. Stal se opravdovou legendou již za svého života - a co teprve po své „slavné“ smrti! Ta už se totiž přiblížila.

Sigurd se snažil udržet kontrolu nad pevninským Skotskem. Jenže to nebylo vůbec snadné: chtěl rozšířit své panství z Orknejí na pevninu, tedy i do území, které spadalo pod vliv Piktů. Bitva stíhala bitvu, válečníci byli už naštvaní a Sigurdovi nejvíce „lezl na nervy“ neúnavný piktský náčelník Máel Brigte. Tento muž vládl oblasti severního Skotska a neustále se Sigurdovi pletl do cesty. Jeho muži byli také nesmírně stateční, nebáli se tvrdých střetů a poslouchali svého Tesáka na slovo.

Přezdívku získal Máel Brigte podle svého ohromujícího chrupu - dle Orknejské ságy mu z úst trčely monstrózní, ostré a špičaté zuby. Jelenozubý Máel, tak mu také říkali. Zkažený, vyčnívající a páchnoucí chrup byl poznávacím znamením hrdého piktského vládce, jehož výpadů měl Sigurd právě dost. Rozhodl se, že si s ním promluví a vyzve ho na „férovou“ bitvu.

Vůdci obou znepřátelených stran se opravdu sešli. Tvářili se urputně, jak se na pravé válečníky patřilo, nicméně jim bylo jasné, že pokud brzy vzájemné vraždění neskončí, dopadne to špatně - Sigurdovi i Tesákovi pomalu ubývali bojovníci, kteří jistojistě kráčeli do své vysněné Valhally! „Musíme se domluvit na civilizovaném řešení. Neobětujeme v bitvě své nejlepší muže! Nemusí to být obrovský střet. Zkusíme to jinak. Boj muže proti muži, dvacet na dvacet! Poslední žijící zvítězí!“ dohodli se nakonec oba robustní vojevůdci a odcválali zpět z místa schůzky.

Stateční vikinští válečníci se do bitvy hlásili dobrovolně, Tesák si také mohl vybírat, nakonec své dvě desítky mužů (některé zdroje uvádějí 40, respektive 80 mužů) a stejný počet koní postavil do formace a čekal na smluvený signál k začátku celé bitvy. Netušil, že Sigurd, který mohl mít také přídomek Zákeřný, chystá děsivou past!„Nejsem blázen. Co si o sobě ten Kolozub myslí? To tak, nějaká dohoda. Nikdy!“ usoudil a zdvojnásobil počet svých bojovníků. Na každém koni tedy seděli vikingové dva. V plné zbroji, připraveni zmasakrovat nepřátele do posledního Skota!

V čele jel samozřejmě statečný Sigurd, který nemohl v žádné řeži chybět, na druhé straně nasedal na svého oře i Tesák v plné zbroji. To, že Sigurd zákeřně navýšil sílu svých mužů, se Skotové dozvěděli záhy. Tesák zuřil. Objížděl na koni Sigurda, zatímco přesila vikingů pobíjela jeho muže. Sigurd Mocný se už na dorážejícího Máela nemohl dívat, rozmáchl svůj meč proti Tesákovi a jednou prudkou a přesnou ranou mu usekl hlavu. Máelovo nekompletní tělo ještě sedělo v sedle, když se Sigurd sehnul pro jeho hlavu, s vítězným rykem zvedl trofej za vlasy a ukázal ji svým spolubojovníkům, kteří mezitím povraždili všechny Skoty.

Sigurd propadl naprosté euforii. Tesákovu hlavu připevnil k sedlu a pobídl koně k prudkému trysku. S radostným pokřikem se řítil za svými věrnými. Při rychlé jízdě Tesákova hlava poskakovala sem tam a Sigurda dostihla pomsta ze záhrobí - dekapitovaný protivník se svým obrovským předkusem doslova zahryzl do Sigurdova stehna. „Ta hlava mě kousla!“ stěžoval si, když se vrátil do svého tábora, zahodil trofej naštvaně do kouta stanu, ale jeho výraz se měnil na blažený, když poslouchal hlášení o úspěšné bitvě.

Jenže blažený nebyl dlouho. Rána na jeho stehně byla velká, kousanec je jak známo velice nebezpečný, protože ústní dutina je hotovým semeništěm bakterií. Zvláště při nulové dentální hygieně! Máel si na nějakou údržbu svého žlutého zahnívajícího předkusu rozhodně nepotrpěl. Sigurd dostal prudké horečky, noha mu otekla jako balónek, zanítila se, zápach byl nesnesitelný a Sigurd brzy ulehl. Vikinské ženy mu ránu potíraly mastmi, ale vše bylo marné - prohnaný vikinský jarl zemřel do týdne od chvíle, kdy ho pokousal Máelův poskakující chrup.

„Sigurdovi se dostalo zasloužené odplaty. Pravděpodobně se tedy dostal do Helheimu, kde tráví svůj posmrtný život,“ usmívá se Kaleena Fraga z magazínu ATI. „Je to pěkná pověst. Aby někoho pokousala useknutá hlava, to je jeden z nejbizarnějších skonů v historii. Stalo se to? Podle Orknejské ságy ano. Líčí to jako boží spravedlnost za porušení dohody, lest a podvod. Máel Jelenozubý je považován za historickou postavu, ač muž tohoto jména či přezdívky v oficiálních pramenech není - jeho existence tedy není mimo severskou tradici potvrzena.“

„Ale ohledně smrti Sigurda Mocného lze říct, že se málokdy povede tak rychlá a efektivní odplata od zneuctěného a podvedeného nepřítele. Sigurd sice vyhrál bitvu, ale dlouho se neradoval. Sága to vypráví jako morální poselství. Ale věřím tomu, že se to skutečně stalo, protože něco takového by si přece nikdo nebyl schopen vymyslet!“ dodává Kaleena.

Viking Sigurd byl pohřben v mohyle známé jako Sigurd's Howe - její umístění se dle odborníků předpokládá poblíž dnešního Dornochu ve Skotsku. Po jeho smrti nastalo v Orknejích období nestability - na pomyslný trůn usedl Sigurdův syn Guttorm, ale zemřel za pouhé tři měsíce. Situaci v regionu se snažil vyřešit opět Rognvald, který byl jakousi šedou eminencí - pověřil vládnutím svého syna Hallada, jehož jmenoval hrabětem z Orknejí. Hallad byl ale dle všeho naprosto neschopný, ustrašený a bojácný.

S ostudou se vrátil do Norska a štafetu po něm převzal další Rognvaldův syn Einarr. Ten je v ságách líčen jako první skutečný vládce Orknejí - za jeho panování byla vytvořena státní správa a hlavním jazykem se stala norština. Sigurdem začala dlouhá linie vládců Orknejí, která trvala až do patnáctého století, kdy byly připojeny ke Skotsku.

Bizarní skon Sigurda Mocného vešel do legend i pověstí. Stalo se to? Nestalo? Možná má pravdu výše zmiňovaná Kaleena: něco takového by si přece nevymyslel ani ten nejlepší hollywoodský scénárista. Mezi netradičními konci panovníků ten Sigurdův skutečně vyčnívá - zemřít na pokousání od useknuté hlavy, to v dějinách nemá obdoby.

Zpracováno podle: Sigurd Eysteinsson, Ancient Origins, Čti doma, Dotyk, ATI.com, Geni.com, Médium, Hel, Orknejská sága, trocha autorské invence.