Článek
Na mně osobně vyzkoušeli všechno a nikdy by mě nenapadlo nic z toho zpochybňovat. Snad jen kromě zabavených fotbalových balonů, pro které bych svou třídní klidně žaloval na vydání věci, kdybych věděl, že můžu.
Ale nevěděl jsem.
Za mě byl totiž učitel v nějakém tom všeobecném chápání vůči žákům v dominantní pozici. Dnes je to naopak.
Učitel už nemůže skoro nic. JUDr. Ondřej Drachovský se o jeho právech rozepsal na webu pravniprostor.cz a nad některými výklady tam zůstává rozum stát.
Drachovský hned v úvodu říká, že nejdůležitějším předpisem, který musíme při zhodnocování učitelské praxe zohlednit, je školský zákon, který mimo jiné říká, že:
„vzdělávání je založeno na zásadách (…) c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání“.
A protože v dnešní době může „důstojností“ dětí otřást úplně cokoli, nemůže učitel v praxi téměř nic.
Související
Článek (rozdělený na dvě části), který doporučuji si přečíst celý, rozebírá hned dvacet situací toho, „co učitelé smějí a co nesmějí, ale přesto to často dělají“ a je to vážně super čtení.
„To vydržíš!“
Například na záchod musí učitel pustit žáka vždy, protože je to jeho základní potřeba. Pokud ho učitel odmítne pustit a on to „nevydrží“, může učitele, školu nebo jejího zřizovatele žalovat za zásah do jeho osobnosti, a v případě že si z toho „nevydržení“ odnese nějakou citovou újmu, může samozřejmě požadovat finanční vyrovnání.
Každou věc, kterou učitel žákům zabaví, jim musí nejpozději na konci vyučovacího dne vrátit – jinak by zasahoval do jejich vlastnických práv.
Vyučovací den navíc nesmí prodlužovat zůstáváním „po škole“ za trest, protože by se tím prý škola v podstatě stala vězením. Rozvrh hodin se musí ctít!
Trestem za chování jednotlivců nesmí být ani písemné testy pro celou třídu, protože by tím došlo k porušení jedné ze základních zásad demokratického právního státu, podle které nelze trestat nevinné lidi.
Ale ani s trestáním jednotlivců „prací“ to není tak jednoduché. Trest totiž musí mít z pedagogického hlediska „smysl“, takže učitel nesmí žákům nařídit oblíbený opis školního řádu nebo napsání jakékoli věty stokrát, „aby si ji zapamatoval“.
„A jedinou pětku má…“
Oblíbené předčítání známek nahlas, které mi zvlášť při matice způsobilo menší trauma, je zase v rozporu s osobnostními právy i s právem na ochranu osobních údajů, takže taky nic…
Stejně tak čtení zabavených psaníček, které jsme si dříve posílali, je porušením práva na ochranu soukromí i listovního tajemství, takže i za to lze učitele žalovat (s mobily je to stejné).
Poslat za to žáka za dveře je sice přípustné, ale kvůli jistým případům, by mělo být raději otevřeno. Nechat ho stát v koutě už je ale za hranou. To totiž naráží na tu první větu ze školského zákona o důstojnosti.
Související
Stejně tak nesmí učitel nařídit za trest klik, dřep, otočení čelem ke zdi, sezení s rukama za zády nebo stání na jedné noze. Nic z toho totiž nemá vzdělávací ani výchovný charakter, jen to žáka ponižuje.
Takže: Co vlastně učitel může?
V podstatě jen vyrušujícího žáka přesadit, zadat mu slohovku na téma „zamyšlení nad svým chováním“ nebo požadovat, aby vyčistil lavici, kterou třeba počmáral. Ale říct, že ten obrázek je „pěkně hnusnej“ už by neměl.
A pak samozřejmě udělit napomenutí nebo důtku. Takže vlastně skoro nic.
Paradoxní je, že zatímco všechny učitelovy „reakce“ musí být „výchovné“, na obrácení rolí autorit mezi dětmi a učitelem, ke kterému už v důsledku toho leckde došlo a někde teprve dochází, není výchovného vůbec nic. Vychováváme nezdravě sebevědomé lidi zvyklé, že se kolem nich chodí po špičkách a že se všechny problémy vyřeší jednou stížností.
Mám štěstí, že jsem ve škole o svých právech nevěděl. Až na to vlastnické právo a zabavené balony…
