Článek
Nová sociální superdávka, která má nahradit čtyři stávající dávky, je ve schvalovacím procesu a v Poslanecké sněmovně se tak dál mění a mění. Poslanci přidávají nové podmínky, upravují majetkové testy a podle všeho se snaží systém „vyladit“. Ale čím víc do něj zasahují, tím větší nespravedlnosti z něj podle mého názoru lezou. K superdávce mám tolik výhrad, že by to vydalo skoro na knihu. Ale dnes se chci zaměřit na toto: Jak je možné, že člověk, který vlastní byt nebo dům a splácí hypotéku, má mít podle našeho státu menší finanční rezervu než ten, kdo žije v nájmu?
Nájemníkům víc, majitelům míň. Logika? Nula.
Původně zvažovanou variantou bylo 100 tisíc korun jako horní limit úspor u první dospělé osoby v domácnosti a u dalších dospělých maximálně 50 tisíc korun. Tato částka byla již vloni navýšena a donedávna tak bylo uváděno, že členové jedné domácnosti mohou mít na bankovních účtech maximálně 200 až 400 tisíc korun (podle počtu členů), aniž by ztratily nárok na dávku. Teď to ale bude jinak – a to dost zvláštně.
Dle článku z tohoto týdne si nově domácnosti bez vlastní nemovitosti budou moci našetřit dvojnásobek. Například osaměle žijící člověk v nájmu tak může mít na bankovním účtu 400 tisíc korun, zatímco někdo, kdo bydlí ve vlastním bytě nebo domě, smí mít jen 200 tisíc korun, aby prošel tzv. majetkovým testem. U domácností s více členy se částky dál zvyšují, takže sedmičlenná rodina v nájmu může mít klidně milion (dříve byl uváděn horní limit).
A to se bavíme jen o financích na běžných (a předpokládám i spořících účtech) nadále platí, že částky v penzijních fondech a na stavebnictví spoření se do této částky nepočítají.
Přemýšlím, kde je v tomhle ta zamýšlená větší spravedlnost…
Člověk, který si vlastní bydlení s vypětím všech sil pořídil a splácí hypotéku, má reálně mnohem vyšší náklady než někdo v nájmu. Platí nejen splátky bance (které už samy o sobě mohou být velmi snadno výrazně vyšší než odpovídající nájem, například v Praze to je o více než 13 tisíc měsíčně), ale i pojištění, opravy, rekonstrukce, případně fond oprav… Zatímco nájemníkovi často stačí zaplatit měsíční nájem a nic dalšího neřeší. Přesto nájemníkovi stát dovolí mít na účtu větší finanční rezervu? A to zde řešíme jen ten majetkový test, ne fakt, že samotný příspěvek bude mít vyšší ten, kdo je v nájmu.
Jaká je v tom logika? Snad jen ta, že kdo vlastní nemovitost, je považován za „bohatšího“, takže by mu mělo stačit méně? Jenže jinak to je nesmysl. Lidé s hypotékami platí vysoké měsíční částky bankovním institucích a jejich možnosti snížit náklady rozhodně nejsou tak flexibilní jako u nájemníků, kteří mohou změnit bydlení (najít si menší byt, přestěhovat se na levnější adresu, do levnějšího města či obce…) nebo si zkusit vyjednat nižší nájem (i když mi je jasné, že zrovna toto jim většinou nevyjde).
A jestli jste v posledních pěti letech platili nějakou rekonstrukci, je vám jasné, že to opravdu není levná záležitost, protože i na celkem drobné opravy a vylepšení už padají šestimístné částky, a tak opravdu „dovolených“ 200 tisíc na účtu v případě jednotlivce nepokryje skoro nic.
Tlak na vyšší nájmy a více bytů v rukou investorů
Tohle ale není jen nespravedlnost vůči lidem ve vlastním bydlení. Je to další krok k tomu, aby se v Česku nikdy nesnížily nájmy. Pokud totiž stát nastaví pravidla tak, že lidé v nájmu mohou mít větší finanční rezervy a snadnější přístup k sociální pomoci, znamená to jediné: menší tlak na snižování cen nájemního bydlení.
Státní podpora nájemníků může nepřímo pomáhat udržovat vyšší nájmy, protože umožňuje lidem platit více, než by si jinak mohli dovolit. To znamená, že majitelé bytů nemusí tolik tlačit na snižování cen, protože vědí, že část nájemníků má na pokrytí nákladů podporu od státu.
Přijde mi, že stát snad chce, aby se tu ještě víc koncentrovalo vlastnictví bytů do rukou investorů? Protože přesně k tomu tohle opatření směřuje. Pokud bude bydlení v nájmu výhodnější než vlastnictví, poptávka po nájmech poroste. To může vést k dalšímu zdražování nájmů, což zvýší atraktivitu investičního bydlení a přivede na trh více investorů, kteří budou byty skupovat pro pronájem místo toho, aby je kupovali běžní lidé pro vlastní bydlení.
Lidé budou méně motivovaní kupovat vlastní nemovitosti. Více bytů se dostane do rukou investorů. A až se tohle kolo uzavře, budeme zpátky u otázky: Proč je bydlení tak drahé? Jenže odpověď už teď známe. Protože stát nastavením podmínek nepřímo činí nájem výhodnějším než vlastnictví a tím drží ceny nahoře.
Stát lidi učí, že nájem je normální. A zvyšuje tím státní výdaje
Tohle všechno má ještě jeden důsledek: stát tím vlastně nastavuje podmínky tak, že bydlení v nájmu se tak pro mnohé stává výhodnější než vlastnictví. Pokud se dlouhodobě vyplatí bydlet v nájmu a být podporovaný státem, proč by se lidé snažili si pořídit vlastní bydlení? Nebo třeba neutrácet dědictví?
A co je ještě horší – tohle bude stát v budoucnu stát ještě víc peněz. Protože si troufám tvrdit, že většina důchodců v nájmu na superdávku s velkou pravděpodobností dosáhne. To znamená, že čím víc lidí se během života rozhodne pro nájem místo vlastnictví, tím větší část důchodců nakonec skončí na dávkách. A stát si takhle vědomě zvyšuje své budoucí výdaje, protože tím dává lidem o důvod míň se snažit zajistit si vlastní bydlení.
Takže ve výsledku nejenže bude bydlení v nájmu udržováno předražené, ale zároveň si stát připravuje rostoucí závislost lidí na dávkách i v budoucnu. A pokud něco dlouhodobě zvyšuje sociální výdaje, místo aby je snižovalo, těžko se to dá nazvat efektivní politikou. Tohle není sociální záchranná síť. Tohle je past.
Co bude dál? Superdávka pro vychytralé?
Celé tohle působí jako další díl nekonečného příběhu „Kdo si umí zařídit dávky, ten vyhrává“. Superdávka měla být revolucí, která systém zprůhlední a zpřehlední. Místo toho dle mého názoru vzniká superpaskvil, ve kterém se pravidla ohýbají podle momentální nálady poslanců a tlaků nevládních organizací.
A co bude dál? Možná se za pár měsíců dozvíme, že ten, kdo si našetřil, ale nemá nárok na dávku, má vlastně smůlu. A že jediný způsob, jak „systém vyhrát“, je nemít nic (nebo to umět dobře schovat) a umět to správně napsat do formulářů.
Snaha myslet na budoucnost a poctivost se (zase) nevyplácí aneb trocha ironie na závěr
Zadlužit se hypotékou na skoro celý život, abych měl jistotu, že budu mít kde bydlet na důchod? Ne, díky! Radši všechno utratím, nic nebudu nemít a až přijde stáří, stát se postará. Co na tom, že by se měly postarat děti! Protože jak ukazuje superdávka a naši politici: čím méně máte a čím méně se snažíte, tím spíš (a víc) od státu dostanete něco navíc. A pokud vás někdy napadlo být finančně zodpovědní, spořit a starat se sami o sebe… celé jste to dělali špatně.
Takže superdávka? Podle mne spíš superparodie na sociální spravedlnost.
Zdroj: Autorský text, drobné zdroje přímo v textu
