Vláda odsouhlasila pravidelné povinné navyšování minimální mzdy: Kdo na to doplatí?

Vláda České republiky tento týden schválila plán na postupné navyšování minimální mzdy o 1,2 procentního bodu průměrné mzdy tak, aby v roce 2029 dosáhla ze současných 41 % na 47 % průměrné mzdy v národním hospodářství. Rozhodnutí přichází z nutnosti implementovat pravidla pro minimální mzdy, které před pár lety odhlasoval Evropský parlament.

Zatímco letošní minimální mzda je 18 900 Kč, pro rok 2025 byla minimální (hrubá) mzda stanovena na 20 800 Kč měsíčně, tedy téměř o 2 tisíce korun vyšší než letos. Tento krok, který má pomoci zlepšit životní úroveň zaměstnanců s nízkými příjmy, zajisté vyvolá diskusi o tom, zda je skutečně spravedlivý pro všechny občany, regiony a ekonomické sektory v zemi.

O tom, že jsem „pocitově“ proti minimální mzdě, jsem už jednou psala. Jako velkou výhodu zvýšení minimální mzdy vidím, že povede k alespoň částečnému potlačení práce načerno.

V tomto článku zkusím z ekonomického pohledu rozebrat hlavní argumenty, které mě vedou k tomu nesouhlasit s výpočtem minimální mzdy jako paušální částky z průměrné mzdy. Na druhou stranu si uvědomuji, že se jedná o zjednodušení a že ani renomovaní ekonomové nejsou jednotného názoru na (ne)vhodnost existence minimální mzdy.

Minimální mzda je dlouhodobě předmětem diskuzí mezi ekonomy, politiky a veřejností po celém světě. Její zastánci tvrdí, že je nezbytná k ochraně těch nejzranitelnějších pracovníků před zneužíváním a k zajištění důstojného života. Na druhé straně kritici minimální mzdy často varují, že vysoké minimální mzdy mohou vést k propouštění, zejména v regionech a sektorech, kde produktivita práce a ekonomická situace neumožňuje udržet vyšší náklady na zaměstnance.

Jedním z klíčových argumentů proti paušálnímu navyšování minimální mzdy v celostátním měřítku je, že ignoruje rozdíly mezi jednotlivými regiony a sektory. Praha a Ústecký kraj, Ostravsko nebo Karlovarský kraj jsou ekonomicky neporovnatelné oblasti s různou úrovní životních nákladů, produktivity a pracovních příležitostí. Přesto má být minimální mzda v každém z těchto regionů stejná, což ve mně vzbuzuje silný pocit nespravedlnosti. Ale na druhou stranu toto se děje i teď, v současném systému stanování minimální mzdy, kdy je minimální mzda vlastně takovým každoročním politickým rozhodnutím.

Praha vykazuje nejen vyšší životní náklady, ale i výrazně vyšší průměrné mzdy oproti zbytku ČR. Například průměrná hrubá mzda v Praze činila v druhém čtvrtletí roku 2024 něco přes 56 tisíc korun. Nejhůře na tom pak byl Karlovarský kraj s průměrnou mzdou 39 tisíc Kč. Průměrná mzda ve většině krajích se pohybovala mezi 40 a 43 tisíci Kč, tedy zhruba o čtvrtinu níže než v Praze! Minimální mzda pro příští rok tak bude „pouhých“ zhruba 37 % pražské průměrné mzdy, ale 53 % průměrné mzdy na Karlovarsku. Rozdíl podle mého názoru značně markantní!

Například minimální mzda pro příští rok ve výši 20 800 korun (hrubého) v Praze nestačí jednotlivci, který nemá vlastní nemovitost, ani na pokrytí nákladů na bydlení. Na druhé straně v regionech jako je Ústecký nebo Moravskoslezský kraj, kde jsou životní náklady výrazně nižší, může taková mzda znamenat celkem slušný život v nájmu a i malou možnost úspor. Nemělo by tak spíše dojít k zavedení regionálně diferencované minimální mzdy? Nebo aspoň navýšit minimální mzdu pro Prahu?

Rozdíly v produktivitě práce mezi regiony jsou významné. Mzdy v Praze jsou taženy výkonnými sektory, jako jsou IT, finance nebo nemovitosti. Naproti tomu v méně rozvinutých regionech dominují méně kvalifikované pozice, například v průmyslu nebo službách, kde produktivita a tím i možnosti navyšování mezd nejsou tak vysoké. Zavedení jednotné minimální mzdy tedy může narušit tržní rovnováhu a způsobit problémy v ekonomicky slabších regionech. Přeci nemůže být mzda pracovníka v montovně odvozována od mzdy manažerů a ajťáků v Praze… Toto se děje i teď, ale s růstem minimální mzdy se tento problém může nabýt na důležitosti.

Jednotná minimální mzda v celé zemi může mít na regiony, ve kterých není ekonomická situace tak příznivá jako v Praze, negativní dopady. Obzvláště z dlouhodobějšího hlediska. Firmy mohou čelit nárůstu nákladů, které nejsou schopny kompenzovat produktivitou nebo vyššími cenami za své služby či zboží. Firmy v těchto oblastech tak mohou mít problém udržet své zaměstnance, pokud mzdy budou navyšovány tempem, které neodpovídá produktivitě práce v daném regionu.

To může vést k propouštění nebo uzavírání podniků, což by mělo negativní dopady na místní ekonomiku a zaměstnanost a pak znamenat i vyšší nezaměstnanost a pro stát vyšší náklady v podobě vyplácení sociálních dávek a nižší příjmy v podobě nižších povinných odvodů.

Jako další problém vidím to, že takovéto povinné navyšování minimální mzdy může vést k tzv. matematické pasti. V situaci, kdy bude minimální mzda každoročně povinně růst o 1,5 procentního bodu průměrné mzdy, tak i kdyby se všechny ostatní (neminimální) mzdy daný rok nezměnily, průměrná mzda tak poroste. A s tím se bude zvyšovat i částka, o kolik se minimální mzda navýší příští rok (tj. letošní navýšená minimální mzda bude zvyšovat minimální mzdu pro příští rok). Tento cyklus může teoreticky vést k takové automatické valorizaci díky valorizaci. Ano, v ČR to bude mít spíše malý celkový efekt, protože minimální mzda se dotýká pouze menší části mezd (Ale teď se přiznám, že jakožto Pražák, který nikdy nežil mimo hlavní město, možná toto číslo podceňuji. Kolik lidí v současnosti pobírá minimální mzdu, se mi bohužel zjistit nepodařilo, roce 2018 to bylo kolem tří procent).

Z hlediska sociální politiky minimální mzda pomáhá zlepšovat životní podmínky lidí s nízkými příjmy. Takovéto zlepšení zajisté pocítí obyvatelé chudších regionů. Vyšší příjem znamená lepší přístup k základním potřebám, vzdělání a zdravotní péči, a zároveň přispívá k sociální soudržnosti. Na druhou stranu však tento krok ignoruje regionální a sektorové odlišnosti, které mohou mít vážné dopady na zaměstnavatele i zaměstnance v méně rozvinutých částech země.

Vzhledem k plánované sociální superdávce (která byla mimochodem schválena na stejném jednání vlády jako navyšování minimální mzdy) by se taky možná dalo i říct, že vyšší minimální mzda může znamenat nižší množství žadatelů o novou sociální superdávku, a tak i nižší výdaje státu na tuto podporu. Bohužel k jasnému závěru nejsou dostupná data a není zřejmé, nakolik nárůst minimální mzdy ovlivní nárůst životního minima, který má vliv při výpočtu sociálních dávek.

Věřím, že pokud by vláda zvážila zavedení regionálního rozdělení minimální mzdy (například na základě průměrné mzdy v regionu), mohlo by to lépe reflektovat místní ekonomické podmínky a zároveň snížit tlak na podniky. Takováto diferencovaná minimální mzda by mohla pomoci zachovat pracovní místa v těchto oblastech, aniž by zcela ohrozila zaměstnance ve vysoce produktivních regionech, jako je Praha.

Navyšování minimální mzdy je krokem, který má jasný sociální cíl – zajistit důstojné podmínky pro všechny pracovníky. Nicméně by se nemělo zapomínat na rozdíly mezi regiony a sektory. Jednotná minimální mzda pro celou zemi může vést k nežádoucím důsledkům, zejména v regionech, kde ekonomické podmínky neumožňují tak vysoké náklady na zaměstnání.

Jako drobné pozitivum schválené změny vidím to, že schválený vzorec výpočtu znamená konec každoročního diskutování o nav a vliv lobbystických skupin bude eliminován. A také to, že se minimální mzdou po malých krůčkách přiblížíme ostatním zemím v EU. V roce 2024 jsme měli spolu jednu z nejnižších minimálních mezd. Výrazně nižší mělo jen Bulharsko a Maďarsko a podobně jako my na tom bylo Slovensko, Rumunsko a Pobaltské státy.