Článek
Každé náboženství a kultura má svou vidinu toho, kam odcházejí duše, když nadejde jejich čas. Někdy jsou to místa temná, jindy zalitá světlem. A někdy jsou odrazem toho, jak dotyčný žil. Pojďme se společně podívat na světy, jež náleží pouze mrtvým. Pohleďte na starověká podsvětí.
Posmrtný život ve starověkém Egyptě
Svět, do kterého vstupovaly duše Egypťanů, byl velice podobný světu živých. Až na pár odlišností. Podsvětí bylo ve všech ohledech větší. Větší bytosti, úroda i zvířata. Bylo to místo klidu i nebezpečí, kde však neexistovali vyvrhelové, vrazi, zloději, a dokonce ani vojáci. Přesto se každý, komu se podařilo do podsvětí dostat, stále řadil do stejné kasty. Rolníci měli svá pole, faraoni byli vládci a kněží stále vykonávali své náboženské rituály. Co však dělali právě zmínění vojáci není úplně jasné.
bohyně Ahemait
A proč se tam nevyskytovali ti, kteří vykonávali kriminální a násilnou činnost? Odpověď je prostá. Do podsvětí nebylo vůbec lehké se dostat. V prvé řadě bylo pro obyvatele starověkého Egypta stěžejní, aby se i po smrti zachovala fyzická schránka zemřelého. Z toho důvodu se prováděly mumifikace nebo jiné způsoby zakonzervování ostatků. Včetně ukládání vnitřností (které se velmi rychle kazily) do čtyř nádob tzv. kanopy. Dále se do hrobů vkládaly sošky, které se v podsvětí měly zhmotnit do služebníků pro zemřelého. Tím to ale zdaleka nekončilo.
Nejtěžší zkouška měla přijít až při sestoupení do podsvětí. Cesta byla nejspíš něco ve smyslu rozsáhlého bludiště či rozmanité krajiny, kterou musela duše projít a předstoupit před božský soud. Z toho důvodu byly mrtvým do hrobů vkládány tzv. Knihy mrtvých, které zemřelým sloužily jako mapy. Pokud měl dotyčný štěstí, dostal se do jakési síně, kde bylo jeho srdce položeno na misku vah. Na druhou pak bylo položeno pírko bohyně pravdy Maat. Dvaačtyřicet bohů pak pokládalo mrtvému otázky, a pokud jeho srdce zůstalo lehčí než pírko, konečně mohl projít do podsvětí. V opačném případě byl sežrán „požíračem duší“ – bohyní Ahemait s krokodýlí hlavou, jednou půlkou těla lví a druhou hroší. I když duše prošla zkouškou a byla vpuštěna do posmrtného světa, stále mohla kdykoliv definitivně zemřít. Bohem zemřelých byl Osiris.
bohyně Maat
Jak viděli život po životě Řekové/Římané
Řekové (a později Římané) měli taktéž své podsvětí. Dělilo se na tři hlavní části: Elysejská pole, Tartaros a pole Asfodelova. Na Elysijská pole putovaly duše spravedlivých a ctnostných, kteří zde žili šťastný a bezstarostný „život“. Do Tartaru naopak putovali duše vrahů a hříšníků, kteří věčnost trávili za strašlivých muk. A do Asfodelových polí šli ti, kteří nebyli ani úplně dobří, ale vlastně ani ne tak moc zlí. Někdy se ještě uvádí čtvrtá část, nazvaná Pole smutku, kam zamířili ti, již promarnili život marnými tužbami či spáchali sebevraždu.
převozník Cháron
Ani do tohoto podsvětí však nebylo úplně lehké se dostat. V prvé řadě bylo důležité, aby měl nebožtík řádný pohřeb a pozůstalí mu museli pod jazyk vložit minci jako úplatu pro převozníka Chárona. Ten měl za úkol mrtvé převézt přes řeku Styx (někdy je též uváděna řeka Acherón). Na druhém břehu pak hlídal tříhlavý pes Kerberos, aby nikdo ze světa mrtvých neunikl. Po té duše předstoupila před soudce, kteří rozhodli, do jaké části podsvětí zemřelý půjde.
A co se stalo s těmi, které Cháron nepřevezl? Ti navěky bloudí na břehu a marně čekají, až se jim dostane řádného pohřbu. Bohem podsvětí a zemřelých je řecký bůh Hádes nebo (v římské variantě) Pluto.
Hádovo království
Severští Vikingové: Ne každý mohl do Valhally
Ani seveřané neměli cestu do posmrtného života jednoduchou. Hodně záleželo na tom, jakým způsobem žili, ale taktéž jak zemřeli. Stejně jako v antice, i zde můžeme „podsvětí“ rozdělit na tři části: Valhallu, Fólkvangr a Helheim.
První a samozřejmě asi nejznámější je Valhalla. Všeobecně se má za to, že tam šel každý válečník, který padl v boji. To ale nemusí být tak úplně pravda. V některých pramenech se uvádí, že každý válečník padlý v boji byl Valkýrami předveden před áského boha Odina a vánskou bohyni Freyu. Ti si pak bojovníky rozdělili a odvedli každý do své síně.
Valhalla
Ódin si měl primárně vybírat ty významnější válečníky ve funkci jarlů (něco jako knížata či zemani), králů nebo dróttů (velitelů bojových bratrstev). Po výběru směli vybraní vstoupit do Valhally, jejíž střechu tvořily blyštivé štíty a zdi ohromná kopí. Tam mezi sebou einherjové (označní pro válečníky ve Valhalle) každý den soutěží a hodují na nekonečném množství medoviny ze struků kozy Heidrún a mase kance Saehrímniho. A takto tam budou slavit až do doby, než nadejde Ragnarök, oni vystoupí ze stovek dveří a budou bok po boku s ásgarďany bojovat proti ledovým obrům a jiným stvůrám. A to až do doby, než světy vlivem toho zaniknout a vše se začne opakovat.
Vybraní Freyou pak putovali do Fólkvangru. Na rozdíl od Ódina přijímala i padlé ženy a zbylé, méně významné válečníky. Některé prameny ale uvádějí, že Fólkvangru mohli vstoupit i ti, kteří nezemřeli v boji. Občas je Fólkvangr vypodobňován jako ohromná loď. Síň, ve které zde mrtví hodují, se pak nazývá Sessrumnir.
Ti, kteří sešli stářím nebo podlehli nemocem, putovali do Helheimu (či Niflhelu). Tomuto světu vládne Lokiho dcera Hel, napůl krásná žena a napůl hnijící mrtvola. Helheim měl být obklopen mlhou, neboť byl v samém středu mezi ohnivým a ledovým světem. Kdo vstoupí do Helheimu, už jej nesmí opustit (ani bůh, ačkoliv i zde je samozřejmě výjimka). Vstup stráží čtyřoký pes Garm, jehož srst pokrývá krev mrtvých, kterou se živí. Celou říši pak hlídá obr Hraesvelg v podobě orla. V Helheimu je stále zima, protože Hrasvelg svými obřími křídly vytváří mrazivý vítr.
bohyně Hell
Jestli jste článek úspěšně dočetli, máte mé velké díky. Pokud máte rádi cokoliv ohledně mytologie, níže máte odkazy na podobné články. Budu ráda za like, a když dáte do komentářů vědět o čem byste si rádi početli příště. Nebo si jen klikněte v anketě ;) Ještě jednou díky a páček slimáček.
Anketa
Zdroje informací z webu:
Zdroje informací z knih:
Neil Gaiman – Severská mytolgie, nakladatelství Argo, 2017
Robert Graves – Řecké mýty, díl I. a II., nakladatelství Odeon, rok 1982
