Článek
Jaký je původ našeho postoje k výchově dětí? Je to dědictví rodinných tradic nebo spíše reakce na změny ve společnosti? Některé ženy s hořkostí vzpomínají na své dětství a jsou rozhodnuté „dělat všechno jinak“, zatímco jiné matky s lítostí konstatují, že se jim nedaří dosáhnout „standardu svého vlastního dětství“. Některé matky mateřství své dcery kritizují, jiné ho obdivují. Ani rodné sestry se na způsobu výchovy nemusí shodnout. Zastávám názor, že přístup k výchově dětí je vrozenou záležitostí každého člověka (tedy i mužů). Jde o soubor dovedností, strategií, osobních priorit a kompetencí. Už jsem o tom napsala článek, kde se jistě najde každá matka.
To, co dnes nazýváme příliš volnou výchovou, tu bylo vždy. Existovaly ovšem společenské normy a vnější tlak, který nutil rodiny semknout se a vyhovět očekávání. Všudypřítomný strach bránil lidem vyčnívat. Zatímco matky své děti vychovávají stále stejně, mění se svět kolem nás. Pro mateřský styl je tedy rozhodující typ osobnosti matky. Pro pohodu dětství je pak rozhodující kombinace typu osobnosti matky a dítěte.
Zdá se to být komplikované, protože těch kombinací je opravdu mnoho. Nikdo se ale nemusí nic učit zpaměti. Každá matka má jen jeden typ osobnosti a dítě rovněž. Zabývat se jinými kombinacemi není třeba. Naopak, každý, kdo se blíže seznámí s typologií osobností zjistí, že už vůbec nemá potřebu se s druhými srovnávat. Skutečně je to velice osvobozující, pokud víte právě jen to, co potřebujete vědět o sobě a o svém vlastním dítěti. Nejspíš vás překvapí, jak snadno lze eliminovat strach o budoucnost svého dítěte a vůbec množství naprosto zbytečných výchovných otázek. Vraťme se ale k příliš volné výchově.
Je zřejmé, že z pohledu matky jde o konkrétní typ osobnosti a já dodávám, že z pohledu párových stereotypů zde velmi často nastává soulad i s otcem dítěte. Rodiče se tak v benevolenci vzájemně podporují, a to se druhým skutečně může zdát extrémní. Jde o přístup, kdy rodiče nechávají vše na dítěti a doufají, že se samo naučí potřebné dovednosti, až se bude cítit připravené. Tento typ rodičů vytváří dítěti motivující a různorodé prostředí tím, že dítě vtahují do reálného života. Ostatním se může zdát, jako kdyby pouze čekali, až dítě samo vyroste.
Nemohu tvrdit, že je to naprosto nevhodný přístup, protože klíčový je zde typ osobnosti dítěte. Některým dětem to prospívá, jiné jsou neutrální a zbývajícím to škodí. Jako obvykle nejde o špatný výchovný přístup, ale v některých případech se to prostě nepovede. Co si o tom kdo myslí, je vedlejší, protože v některých případech je to naopak velice úspěšná strategie.
Přístup benevolentních rodičů spočívá v tom, že jsou svému dítěti vzorem, chovají se k němu ochranitelsky a odmítají předčasné uplatňování uměle vykonstruovaných společenských norem. To je pochopitelně velice přírodní strategie. Vyžadovat od dítěte dospělé chování, těmto rodičům prostě nedává smysl. Některým jiným rodičům to smysl dává, ale i tam záleží především na typu osobnosti dítěte, jak se to nakonec „povede“.
Autoritativní či respektující přístup k výchově jsou totiž také přirozené strategie konkrétních typů rodičů. Vnucovat někomu svou vlastní strategii je marné a stresující. Svou přirozenost můžeme vědomě nahradit jinou strategií pouze, pokud k tomu máme opravdu pádný důvod. Tím bývá zjevná nepohoda dítěte, sourozenců, matky dítěte nebo jeho otce.
V případě benevolentního přístupu k výchově nastává problém, pokud mají rodiče idealistickou představu, že nechají dítě, aby se samo vše naučilo, ale zároveň očekávají, že se určité věci naučí do jistého věku. Když se to nestane, mohou začít projevovat zklamání, což v dítěti zakládá pocit nedostatečnosti. To pak namísto svých silných stránek rozvíjí různé obrané strategie a problémy už se jen hromadí.
Po bitvě je každý generál, proto je dobré si přiznat, že některé typy osobností dětí potřebují i přímé vedení rodičů, pokud mají rozvinout své silné stránky, některé děti zas potřebují pevnější a pravidelný režim a některé další řekněme pevnější ruku.
Každý rodičovský přístup nalézá adekvátní typ osobnosti dítěte, které právě takový přístup vyžaduje a zároveň očekává. Největší problém tak spočívá v tom, co nazývám „loterií života“. Někdo v ní má štěstí a někdo jiný nikoli. Špatná kombinace osobnostních typů v jedné rodině dopadá negativně na děti, ale často se podepisuje i na duševním stavu rodičů. Neexistuje však kombinace, která by se nadala úspěšně zvládnout, pokud máte relevantní informace včas.
Pozorovat dítě optikou typologie osobností se vyplatí již ve věku okolo jednoho roku. S jistotou lze konkrétní typ osobnosti určit ve věku okolo čtyř let. Velice užitečné je i včas sladit přirozené strategie a výchovné priority obou rodičů. Své rodičovství obvykle nahlížíme optikou svého vlastního dětství. To, co je nám skutečně přirozené totiž objevujeme až v praxi, kde potom vznikají zbytečné pocity selhání či partnerské konflikty. To platí v mnoha oblastech života, ale v případě rodičovství obzvlášť.
Pokud jde o naše vlastní děti, kompromis se zdá být mimořádně obtížný a mnoho lidí jej prožívá jako osobní prohru. Opravdu závažná témata v mezilidských vztazích máme tendenci řešit „silou své osobnosti“. Vyhraje ten z partnerů, který má silnější osobnost. Nezřídka je však nejsilnější osobností v rodině dítě. To se však projeví až v průběhu dospívání.
Viditelný šok, který zažije teenager, když mu dáte přečíst něco o životní strategii jeho typu osobnosti a on je poprvé konfrontován s tím, že vůbec není tak originální, jak se doposud domníval, má formativní dopad. Sebereflexe se dostavuje prakticky okamžitě, což je ohromný krok směrem ke skutečnému osobnímu růstu, který následuje.
Na čem se nejspíš shodneme
Skutečným problémem je situace, kdy dítě zůstává osamělé, protože rodiče na něj nemají čas nebo dostatek energie. Pro své dítě jako by tu nebyli. Z důvodu pracovního vytížení nebo i z jiných důvodů nevěnují dítěti rodičovskou pozornost a lásku. Takové podmínky mohou vzniknout z objektivních a naprosto pochopitelných důvodů. V takovém případě se však nejedná o volnou výchovu, ale velmi nezdravé prostředí, které může mít ty nejzávažnější následky.
Každé dítě potřebuje od obou rodičů vnímat základní principiální postoj, že ho mají rádi takové, jaké je, a že je tím nedůležitějším v jejich životě. Tak lze vyjádřit základní očekávání každé nové lidské bytosti. Pochybnosti v této základní otázce v dítěti vyvolávají zmatek. Ten, kdo nedokáže s láskou přijímat své vlastní dítě, byl patrně sám v dětství o lásku ošizen.
Chceme-li spolehlivě naučit děti složitější vzorce chování, jako je čestnost, dobrosrdečnost, ochota spolupracovat nebo prospěšné studijní či pracovní návyky, je třeba jim umožnit rozvíjet jejich vlastní zkušenosti v mnoha situacích běžného společenského života. Nelze souhlasit s tvrzením, že děti musí mít těžký život, aby byly odolné, schopné a samostatné. Emoční bolest nevytváří stabilitu a odolnost, ale naopak. Ve skutečnosti je to láska, respekt, přijetí a podpora v dětství, co nás posiluje a dává sílu čelit realitě. Chceme-li připravit dítě na život a zajistit mu odolnost vůči krizím a těžkým situacím, je důležité mu poskytnout co nejvíce lásky, akceptace jeho přirozenosti, ale zejména příležitost jednat samostatně, a přitom rozvíjet svůj talent a budovat své vlastní silné stránky.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka knihy s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
