Opičí žena Julia Pastrana: Zpěvačce s ohromným hlasem se vysmíval i vlastní manžel

I když měla pěvecký dar, potkal ji nevídaně krutý osud. Mexická zpěvačka Julia Pastrana se narodila 25. března 1834 ve státě Sinaloa. Hned po jejím narození ale okolí vytušilo, že s dívkou nebude něco v pořádku. Vypadala totiž výrazně jinak než ostatní. Především proto, že na obličeji i na těle měla všude dlouhé černé chlupy nápadně podobné zvířecí srsti. Aby toho nebylo málo, ani její uši, rty, dásně, nos a zuby nevypadaly tak, jak bylo běžné. Byly výrazně větší a její zuby byly hodně nepravidelné.

Ukázalo se, že Julia trpí hned dvěma vývojovými onemocněními najednou. První z nich způsobující, že ženě po těle rostlo dlouhé a výrazné ochlupení, se nazývalo hypertrichóza terminis. Druhé z nich, které stálo za zvětšením smyslových orgánů, ale Julii nebylo během života diagnostikováno, se jmenovalo gingivální hyperplazie.

Existuje hned několik verzí toho, jak se zpěvačka Julia Pastrana stala celosvětově známou vlčí ženou. Senzacechtiví produkční méně významných show, v nichž Julia časem začala účinkovat, uváděli v záznamech, že pochází z amerického domorodého kmene Kořenových lidí. Podle této verze příběhu šlo o lidi připomínající opice žijící v jeskyních. Jednou jí podle nedůvěryhodné historky ale z místa zachránila žena známá jako Espinosa, kterou měl zajmout a věznit Juliin kmen. Té se i s dívkou prý podařilo utéct.

Více pravděpodobná verze mexických vesničanů uvádí, že se Julia Pastrana narodila v tamní vesnici Ocoroni s genetickou abnormalitou. Místní jí pro netradiční vzhled začali přezdívat Vlčí žena. Nejprve žila dívka s matkou, ta ale poté zemřela. Strýc, který měl Julii poté vychovávat, ji namísto toho prodal do cirkusu.

Obě verze příběhu se setkávají až v 50. letech 19. století, kdy měla být Pastrana vězněna u guvernéra Sinaloa Pedra Sancheze. Ten se k ženě choval otřesně. Z jeho vlastnictví se Julii podařilo vymanit v roce 1854, kdy ji od něj vykoupil Francisco Sepúlveda. Z Mexika odvezl Julii, která byla nadanou zpěvačkou, do Spojených států.

Na první posměváčky Julia narazila v prosinci 1854, když vystupovala na Manhattanu v Broadway's Gothic Hall. Pastrana si oblékla červené šaty a publikum bavila ohromujícím hlasem s doprovodným tancem. Diváci ji označovali za paviání nebo opičí ženu. Nevybíravě komentoval její vystoupení i divadelní kronikář George CD Odell. Ten Julii Pastranu označil za roztomilou pololidskou bytost a ve svých spisech ji považoval za křížence ženy a orangutana. Nezapomněl poznamenat, že podle něj je sice Julia inteligentní, má jemný hlas a ovládá tři cizí jazyky, ovšem „její čelisti, zubaté tesáky a uši jsou podle něj strašně ohavné.“ Nakonec si neodpustil, aby krutě označil zpěvačku za vtip přírody. Novinové titulky pak o Julii mluvily různě. Vesměs však výsměšně a nechvalně. V roce 1854 deník The New York Times uvedl, že je Julia Pastrana jakousi „spojkou mezi lidstvem a orangutany“.

Štěstí nenašla zpěvačka s odlišným vzhledem ani v lásce. Její manžel a zároveň manažer Theodor Lent, mexický celník, do něhož se zamilovala během cest po Evropě a USA a za něhož se také provdala, bral bez ostychu svou manželku především jako zdroj výdělku. Organizoval její vystoupení v takzvaných amerických „Freak shows“. Šlo o nelítostný způsob zábavy, kde byli předváděni lidé s fyzickými a psychickými odlišnostmi jako atrakce pro diváky. Juliin manžel na ní byl velice přísný.

Mimo jiné jí nedovoloval vycházet ven za denního světla, aby jí nevidělo moc lidí, a byli tak kvůli zvědavosti ochotní zaplatit za večerní vystoupení. Ve společnosti manželku bez ostychu označoval za nejošklivější ženu na světě, což se brzy všude rychle rozkřiklo. Mimo jiné jí přezdíval medvědí žena a celkově ji stejně jako mnoho ostatních častoval nevybíravými přezdívkami. Z těchto důvodů neměla nadaná Julia Pastrana, která kromě toho, že nevídaně dobře zpívala a tančila, také vařila, šila, prala, žehlila a mluvila několika cizími jazyky, mnoho přátel.

Julia Pastrana během svých celosvětových turné, která praskala ve švech škodolibými diváky toužícími po zvláštnostech i vědci fascinovanými jejím vzhledem, otěhotněla. V Moskvě porodila Julia Pastrana syna, který vykazoval známky stejného onemocnění, jakým trpěla jeho matka. Jen několik hodin po porodu bohužel zemřel a o pět dní později zemřela i sama Pastrana. Nepřežila komplikace spojené s porodem. Jako by toho nebylo málo, lidé zjevně nebyli strastí kolem jejího života dostatečně nabažení a chtěli víc, což jim Juliin muž umožnil. Mrtvá těla manželky i syna prodal na výzkum profesorovi z Moskevské univerzity, který je taxidermicky uchoval. Šlo o techniku kombinující balzamování a preparaci zvířat, takže mrtvá těla nebyla, ani přes některá mylná označení, mumiemi. Podle názoru vědce Charlese Darwina měla být dokonce vycpaná.

Takto uchovaná těla zvrácený Lent od profesora Sukolovova znovu odkoupil a vydal se s nimi na další turné po Evropě, kde je vystavoval za peníze. Zajímavé je, že ve svém nelítostném jednání Lent i nadále pokračoval, když se záměrně znovu oženil s druhou ženou se stejným onemocněním, kterým trpěla Julia. Jeho posedlost tedy mohla pokračovat. Jmenovala se Marie Bartel, zvrhlý Lens ji ovšem později přiměl se přejmenovat na Zenora Pastrana, aby mohl lidem vykládat, že jde o Juliinu sestru.

Těla Julie a jejího syna nenašla klid ani sto let po smrti. Déle než století byla nadále vystavována na různých místech. Objevovala se střídavě v muzeích, cirkusech i zábavních parcích. Veřejnost se „probrala“ z letargie až v roce 1972, kdy při jedné z výstav ve Švédsku lidé konečně projevili vůči těmto praktikám značný odpor. Těla Pastrany a jejího potomka kvůli tomu musela být skryta. Nebýt vandalů, našla by jejich těla důstojný odpočinek. Neznámí pachatelé však jejich ostatky poškodili a jejich ostatky se staly potravou pro myši. Až o více než sto padesát let později v roce 2013 byl Pastraně uspořádán katolický pohřeb.

Zdroje: nytimes.com, allthatsinteresting.com, publicdomainreview.org, ndtv.com, en.wikipedia.org