Eunice unesli jako dítě, přežila pochod a vyrostla mezi Mohawky. Přišli ji vysvobodit, ale odmítla.

Když se v březnu 1704 nad Deerfieldem rozhostilo ticho, nebylo to příjemné ticho, které by člověka uklidňovalo. Bylo to ticho po střelbě a po křiku, po spálených staveních a po lidech, kteří najednou chyběli. V jedné z rodin chyběla i sedmiletá Eunice Williamsová. Těžko se dá vyjádřit bolest, kterou cítili její blízcí, když zjistili, že jejich milovaná Eunice najednou není s nimi, ale nejspíš s útočníky a kdoví, jestli vůbec ještě živá.

Narodila se 17. září 1696 v Deerfieldu v Massachusetts jako dcera puritánského kazatele Johna Williamse a jeho ženy Eunice (rozené Matherové). Žili v pohraničním městečku, které si rozhodně nežilo poklidným životem, ale neustále muselo být ve střehu a dívat se kolem sebe – jednou směrem k lesu, podruhé k vlastní palisádě. Taková městečka nebo osady byly typické pro tehdejší dobu: pár desítek domů, farmaření, víra, sousedská pomoc, ale i neustálý strach z toho, že válka, která se vede „někde daleko“, si nakonec přijde i sem.

Útok přišel v noci z 29. února na 1. března 1704. Do Deerfieldu vtrhli francouzští vojáci a jejich indiánští spojenci; v dobových i pozdějších popisech se u tohoto nájezdu často zmiňují Mohawkové, ale s velkou pravděpodobností se jednalo o členy více kmenů, mezi nimiž ovšem mohli Mohawkové převažovat. Zabíjeli, brali rukojmí, domy hořely. Lidé, kteří přežili, to později popisovali jako útok, který přišel tak rychle, že někteří byli mrtví dřív, než stihli volat o pomoc.

Eunice byla jednou z těch, které odvedli. Spolu s ní šel její otec, několik sourozenců a další obyvatelé Deerfieldu. Všechno, co znala – dům, jména sousedů, vůni čerstvě upečeného chleba i pocit, že ráno je prostě další ráno běžného dne – se během jediné noci rozpadlo na kusy. V zajateckých příbězích z té doby se často opakuje stejná věc: šok nebývá v tom, že člověka někdo odvede, ale v tom, že mu nikdo nevysvětlí proč a kam. Jen jde. A když jde moc pomalu, někdo ho popostrčí. Když se někdo rozbrečí, jiný mu řekne, ať je ticho, a jde se dál.

Následoval pochod na sever. Dlouhý, studený, vyčerpávající. Právě na té cestě přišla Eunice o matku. Eunice Mather Williamsová byla podle dobových seznamů zajatců zabita během pochodu. Pro sedmiletou dívku to muselo být něco, co její dětská duše jen těžko přijala. Ne že by to nechápala, na to byly tehdejší děti až příliš zvyklé, že život byl tvrdý. Ale jen těžko se to přijímalo: ráno tu je máma, večer není, a ty se stejně zvedneš a jdeš dál, protože ostatní jdou a ty musíš prostě také.

V Kanadě se skupina zajatců rozptýlila. Někteří skončili u Francouzů, jiní u různých domorodých komunit. Eunice se dostala do mohawské katolické misijní osady Kahnawake u Montréalu (v tehdejších textech se často objevuje i podoba Caughnawaga). A tam se stalo něco, co pozdější vypravěči někdy líčí jako „zlom“, ale ve skutečnosti to byla spíš pomalá změna: adoptovala ji mohawská rodina.

Adopce zajatců nebyla v irokézských společnostech neznámá. Nešlo jen o „milosrdenství“, i když to tak Evropané rádi vnímali, protože to lépe zapadalo do jejich představ a také jim to dávalo naději dobrého konce. Ve skutečnosti šlo o doplnění rodiny, o náhradu ztracených členů, o začlenění do sítě příbuzenských vztahů. A Eunice byla přesně v tom věku, kdy se člověk dá ještě přetvarovat: jazyk, zvyky, paměť – všechno je u dítěte tvárnější. V jejím případě se to povedlo velmi dobře.

Dostala nové jméno. V pramenech se objevuje několik podob: Marguerite, Kanenstenhawi, a také A’ongonte (v různých přepisech), které se vykládá jako něco ve smyslu „ta, která byla zasazena jako jasan“ nebo „ta, která byla vzata a umístěna“ – jako když se něco přenese a zakoření jinde. Není to jen hezká metafora; pro domorodé kmeny měl každý strom svůj význam a pojmenování malé Eunice tak vyjadřovalo její schopnost změnit místo svého původního působení, přežít, uchytit se a růst dál.

Její otec John Williams byl po čase vykoupen ze zajetí a v roce 1706 se vrátil do Nové Anglie. Podobně na tom byly i jeho další děti, které byly uneseny a postupně je s pomocí výkupného získala rodina Williamsových zpět. Sám John pak vydal své vyprávění o zajetí, které se stalo slavnou knihou – byla jedním z nejznámějších „zajateckých příběhů“ své doby. Pro něj to byl způsob, jak dát bolesti řád a smysl. Jenže v tom řádu pořád chyběla Eunice. V duchu jeho víry nebyla jen ztracená dcera. Byla ztracená duše, dítě, které je třeba přivést zpátky, vykoupit, napravit. A jak čas plynul, tím silněji se rodina upínala k představě, že „jednou“ se něco zlomí a dcera se vrátí.

A tak se ji rodina snažila získat zpět. Pokusy o výkup, prostředníci, prosby, dopisy. Stále se však nedařilo a Eunice mezitím vyrůstala v jiném světě. Dítě, které každý den vyrůstá v určitém prostředí, které den za dnem žije s novou rodinou, přestává být nakonec „hostem“ a stává se členem. Dnes by se bez sebemenších pochyb dalo říct, že se plně asimilovala do mohawské společnosti.

Zlomové období přišlo v dospívání. Byla pokřtěna jako katolička a přijala jméno Marguerite. A kolem šestnácti let se provdala za mohawského muže, v pramenech uváděného jako François-Xavier Arosen. V tu chvíli už to nebyla holčička ani dospívající dívka, kterou někdo násilím drží. Už to byla žena, jejíž život je plně zakotvený v komunitě Kahnawake.

Arosen nebyl jen někdo, koho si vzala. V mohawském světě znamenala rodina a příbuzenství víc než individuální přání. Sezdání dvou jedinců nebylo jen začátkem nového života v partnerství, ale byla to součást celé komunity. Eunice se stala součástí matrilineární společnosti, kde se příslušnost dědí po ženské linii – i to je jeden z důvodů, proč její potomci mohli nést příjmení Williams, i když žili jako Mohawkové a mluvili mohawsky. V těchto detailech je vidět, jak snadno se evropské představy o „návratu“ míjejí s realitou: pro puritánské příbuzné byla pořád hlavně ztracenou dcerou, ale pro Kahnawake byla plnohodnotným členem rodiny a komunity.

Mezitím její otec a následně jeho syn Stephen stále zkoušely získat Eunice zpět pomocí výkupného a přesvědčit i ji samotnou, aby se vrátila.

Eunice se však vrátit nechtěla, patřila už jinam. Do Nové Anglie však i přesto občas zavítala. Ne natrvalo, jen na návštěvy. Řada zdrojů uvádí, že během života podnikla několik cest do Deerfieldu a okolí. Zvlášť dobře doložené jsou pozdější návštěvy u jejího bratra, reverenda Stephena Williamse v Longmeadow: s Arosenem přijela prý čtyřikrát mezi lety 1740 a 1761.

Právě tyhle návštěvy jsou na celém příběhu zvláštní. Protože to není ani „šťastné shledání“, ani čisté odříznutí. Je to něco mezi. Představte si, že vám přijede sestra, kterou jste ztratili jako dítě, a teď stojí ve dveřích jako dospělá žena. Má jiné šaty, jiný rytmus řeči, jinou víru, možná i jiný způsob, jak se dívá do očí. Je to ona. A zároveň to není ta, kterou si pamatujete. A vy si uvnitř pořád držíte představu, že se „vrátí“. Jenže ona se po pár dnech zvedne a odejde zase tam, odkud přijela, protože tam má život, děti, jazyk i víru.

Když se o Eunice píše jako o nevykoupené zajatkyni, je v tom obrovský kus „puritánské“ bolesti. Oni pro ni chtěli vykoupení, chtěli návrat, potřebovali uzavřít příběh podle vlastního vnímání a toho, co jim říkala jejich puritánská víra. Jenže ona ho uzavřela jinak. Tím, že si vybrala, kde bude žít.

Z pohledu Evropanů je to takový trochu nedokončený příběh, nebo příběh s ne úplně dobrým koncem. Eunice byla jako dítě unesena a něco takového vnímali lidé z „civilizované společnosti“ jako problém, který se dá vyřešit pouze tím, že se unesená oběť osvobodí a vrátí zpátky ke své společnosti. Jen těžko chápeme, nebo alespoň tehdejší lidé to těžko chápali, že si oběť může vybrat jiný život a zůstat dobrovolně se svými únosci a žít tam „normální“ život.

Arosen a Eunice měli celkem tři děti. Seriózní kanadská biografie uvádí, že jejich linie pokračovala v Kahnawake a St. Regis a že jeden z vnuků, Thomas Williams (Tehoragwanegen), se stal náčelníkem. To už není „příběh ztracené bílé dívky“. To je příběh rodu, který se stal součástí irokézského světa. A z pohledu Nové Anglie to muselo být ještě bolestivější: i kdyby se Eunice vrátila, vrátila by se s dětmi, které by jejich okolí vnímalo jako cizí – a ona sama by už byla pro mnohé cizí také.

Některé detaily jejího života se dnes vynořují jen díky jejím návštěvám. Arosen například věnoval jejímu bratru Stephenovi několik darů – věci, které v sobě nesly hodnotu a vztah, ne jen „suvenýr“. V muzejních a lokálních historických materiálech jsou zmiňovány předměty jako tabákový váček, pouzdro na střely nebo prstencově tkaný pás. I to je drobný, ale důležitý kus obrazu: vztahy mezi rodinami nebyly jen abstraktní. Měly podobu konkrétních věcí, které se daly vzít do ruky, schovat, předat a pamatovat si je.

Eunice zemřela 26. listopadu 1785 v Kahnawake. Dožila se vysokého věku na dobu, kterou prožila. A v tom je jistý paradox: lidé, kteří ji kdysi odvedli, odešli dávno před ní. Její otec, jeho zoufalství i jeho snaha ji získat zpět – to všechno časem umlklo. Zůstala žena, která kdysi byla dítětem z Deerfieldu, ale skončila v komunitě, která ji přijala jako svou.

Když se dnes její příběh převypráví, často se v něm hledá nějaký jednoduchý závěr. Buď „byla indoktrinovaná“, nebo „našla svobodu“, nebo „zradila rodinu“. Jenže její život je nepohodlný právě tím, že žádný jednoduchý závěr nenabízí. Byla unesena – to je fakt. Byla adoptována – to je fakt. Stala se katoličkou a Mohawkou v praxi každodennosti – to je fakt. Zároveň si však nenechala úplně zpřetrhat kontakt s rodinou v Nové Anglii – i to je fakt, protože za nimi skutečně jezdila. Některé příběhy zkrátka nenabízejí jednoduché rozuzlení, protože na to je život příliš složitý.

Puritánská rodina potřebovala návrat, aby měla pocit, že svět je spravedlivý a že víra má poslední slovo. Tehdejší koloniální společnost potřebovala příběh, aby si potvrdila, že existuje jasná hranice mezi „námi“ a „jimi“. A mnohem později si čtenáři potřebovali vybrat stranu, protože je nepříjemné připustit, že člověk může patřit do dvou světů a přitom do žádného úplně.

Eunice Williamsová tenhle nepohodlný prostor obývala celý život. Ne jako symbol, ale jako člověk. A když se na konci života ohlédneme za její stopou, není na ní nic pohádkového. Jen dlouhá řada dní, ve kterých se dítě z Deerfieldu proměnilo v Marguerite Kanenstenhawi Arosen – a vracelo se domů jen tolik, aby bylo jasné, že „domů“ už pro ni znamená něco jiného než pro ty, kteří ji ztratili.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://deerfieldraid1704.org/popups/people/EuniceKWilliams.html

https://www.americanheritage.com/deerfield-massacre

https://books.openedition.org/obp/19293?lang=en

https://deerfield-ma.org/planned-giving/arosens-gifts

https://www.biographi.ca/en/bio/williams_eunice_4E.html

https://americancenturies.org/lookitup/williams-eunice-kanenstenhawi

https://www.tfcg.ca/1704-deerfield-raid-captives

https://en.wikipedia.org/wiki/Raid_on_Deerfield

https://en.wikipedia.org/wiki/Eunice_Kanenstenhawi_Williams