Unesli ho Shawneeové, adoptovala žena z kmene Odžibwe. Běloši ho zpět nepřijali, skončil v bažině.

Příběh Johna Tannera je podobný mnoha jiným případům únosů dětí Indiány. I když se většinou jednalo o dívky nebo ženy, Indiáni občas unášeli i chlapce. Pokud byli malí, byla velká pravděpodobnost, že se dokáží přizpůsobit a vyrůstat jako běžní členové kmene. I Johna Tannera potkal takový osud. Mezi Indiány vyrůstal a žil i velkou část svého dospělého života. Když se však dostal do společnosti bledých tváří, setkal se povětšinou s pohrdáním a nepochopením. Společnost ho nikdy nevzala plnohodnotně zpět a jeho konec byl tragický.

Zajímají vás příběhy lidí, kteří žili u Indiánů? Na toto téma již bylo napsáno:

John Tanner (*cca 1780, †cca 1846)

Johnovo dětství bylo plné zvratů a rozhodně by se nedalo označit za kdovíjak šťastné. Narodil se švýcarsko-německým přistěhovalcům, ale když mu byly pouhé dva roky, jeho matka zemřela. Otec se však znovu oženil a s novou manželkou měli ještě další děti. John tak vyrůstal s dalšími sourozenci. Netrvalo však dlouho a Johnův otec zemřel, nebo je opustil - v tom se zdroje rozcházejí. Jisté však je, že malý John se dostal do péče nevlastních rodičů, kteří se k němu však chovali velmi hrubě a často ho bili, nutili k těžké práci a rodičovské lásky se od nich v podstatě nedočkal.

V roce 1789, když mu bylo pouhých devět let, ho z pastviny, kde hlídal dobytek, unesli dva muži. Těžko říct, z jakého pocházeli kmene, některé zdroje uvádějí Shawnee, jiné rovnou Odžibweje nebo Odawy (Ottawy). Domov Johnovy rodiny se nacházel v hraniční oblasti, kde útoky nebo krádeže ze strany domorodých kmenů nebyly nijak výjimečné. Zřejmě i z důvodu, že nevlastní rodina o Johna příliš nestála, se nikdo z nich nepokusil Johna osvobodit. Paradoxně mu to však nejspíš zlepšilo životní vyhlídky.

Malého Johna prodali oba muži jedné starší Indiánce Net-no-kwě z kmene Odžibwejů, která přišla o syna. Ta Johna přijala za svého a ten dostal nové jméno „Shaw-shaw-wa-ne-ba-se“ (v překladu Sokol). Starala se o něj a vychovávala ho jako vlastního. Zpočátku to pro něj bylo velmi těžké, neznal jazyk, cítil se ztracený a mezi lidmi, kteří se na něj dívali nedůvěřivě. Postupně si však zvykal a vzpomínky na starý život pomalu zapadly někam hluboko do paměti.

Další léta žil se svojí adoptivní matkou a její rodinou tradičním putovním životem Odžibwejů (zvaných podle Francouzů také Chippewa). V létě lovili a rybařili poblíž Velkých jezer, v zimě se stahovali do hlubokých lesů dnešní Manitoby. Jeho nová rodina ho naučila vše potřebné. Dokázal vyrábět boty do sněhu, rybářské sítě, pasti na bobry, zkrátka vše, co by potřeboval k přežití. Naučil se plynně mluvit jazykem Anishinaabe, což byl jazyk, který sdílely kmeny žijící v těchto oblastech. Kromě Odžibwejů např. Odawové, Potawatomi nebo Algonquin. Postupně se stal jedním z nich.

Net-no-kwa Johnovi ukázala, že Odžibwejové nejsou divoši, jak o nich bílí lidé často mluvili, ale že jsou to duchovně založení lidé s hlubokým vztahem k zemi, zvířatům, řekám a vlastním předkům. A John toto vnímání přijal za své. Ne proto, že by ho o tom přesvědčovala, ale proto, že to sám viděl a vnímal kolem sebe.

Když dospěl, oženil se s mladou Indiánkou a měli spolu několik dětí. John díky své minulosti vytvářel jakýsi most, prostředníka mezi Indiány a bledými tvářemi. Živil se jako lovec a obchodník s kožešinami a pomáhal Indiánům vyjednávat s obchodníky z Hudson´s Bay Company.

Jeho vnitřní rozpoložení však nebylo jednoduché. Stále si pamatoval na svoji původní rodinu, na způsob života bělochů, ale šlo o matné vzpomínky, něco jako dávný sen. Mnohem živěji vnímal svůj vztah k lesům, v nichž žil, k tichu zimních nocí, k duchu Medvěda a Vlka, k obřadům a písním svého lidu. Někteří Odžibwejové ho stále vnímali jako někoho cizího, někoho, kdo je jiný, ať Odžibweje připomíná sebevíc. Jiní v něj zase měli důvěru a brali jej jako svého.

Jak čas plynul, jeho manželství se rozpadlo a množství konfliktů s některými původními obyvateli se stupňovalo. Přesto nepřestal milovat ty, kteří ho přijali, když byl ztracený.

„Nemohu říci, že bych se kdy zcela vzdal naděje, že najdu svou bílou rodinu, ale čím víc jsem byl přijat mezi Odžibwi, tím více se stávali mou skutečnou rodinou.“

Mezi Indiány strávil dlouhých 30 let. Rozpad prvního manželství a konflikty i v druhém manželství (zejména s tchánem) však přispěly k tomu, že se rozhodl vrátit do společnosti bílých lidí. Kromě toho se měnila i společnost samotných Indiánů. Poznání střelných zbraní a alkoholu nenápadně ničilo jejich existenci. Návrat ale nebyl jednoduchý, běloši ho vnímali jako podivína, někoho, kdo byl sice bělochem, ale vypadal, myslel a choval se jako Indián.

Když v roce 1812 založil Thomas Douglas, hrabě ze Selkirku, kolonii na pozemcích, které koupil od Hudson´s Bay Company, pomáhal jim Tanner se zajišťováním potravin a lovil bizony. Později ho Selkirk zaměstnal jako průvodce a prostředníka, s jehož pomocí chtěl navázat vztahy s místními Indiány. A Tannerovi taková práce seděla - uměl se pohybovat mezi Indiány a přežít v divoké přírodě, zároveň byl však schopný důstojně jednat s anglickými pány.

Hrabě ze Selkirku měl v Tannera naprostou důvěru. Tu však nesdíleli jiní běloši a Tanner se tak postupně dostával čím dál častěji do konfliktů jak s kolonisty, tak se zaměstnanci Hudson´s Bay Company. Když hrabě odjel (a v roce 1820 zemřel), přišel Tanner o svého patrona a ochránce. Bez jeho podpory se stal opět outsiderem, kterého svět bílých odstrkuje na okraj. Byl pro ně příliš indiánským, a tím pádem nedůvěryhodným.

Tanner se ocitl na pomezí dvou světů. Na jednu stranu patřil do obou, na druhou stranu ho ani jeden svět nechtěl plně přijmout zpět. Nedokázal se plně asimilovat do bělošské společnosti, ale ani Indiáni jej nechtěli přijmout zpět, protože se svojí prací pro bílé od nich příliš vzdálil.

V roce 1830 se setkal s doktorem Edwinem Jamesem. Ten byl chirurgem u americké armády, ale zajímal se o původní kultury. Tanner se mu svěřil se svým příběhem a z jejich rozhovorů vznikla autobiografie s názvem „A Narrative of the Captivity and Adventures of John Tanner (1825–1826)“.

Kniha měla v USA i v Evropě značný ohlas. Tanner v ní velmi otevřeně líčil únos, život mezi Odžibweji, boj o vlastní identitu i hořkost návratu. Pro historiky a antropology je to dodnes jeden z nejcennějších pramenů o životě původních obyvatel z pohledu „bělošského“ insidera.

Později se Tanner přestěhoval do Sault Ste. Marie v Michiganu, kde žil samotářským životem. Zde byl obviněn z vraždy místního pastora, ale nikdy nebyl oficiálně souzen. I když nebyly důkazy a Tanner byl spíše podivín než vrah, místní společnost ho vyloučila docela. V 50. letech 19. století mizí z veřejných záznamů. Jedna z posledních zmínek pochází z roku 1846, kdy byl viděn poblíž Michiganského jezera. Vyčerpaný a zjevně trpící nedostatkem. Pak ho už nikdo neviděl. Předpokládalo se, že zemřel někde sám v lesích, chudý a opuštěný.

O několik let později se rozšířila zpráva, že v místních bažinách bylo nalezeno mužské tělo, jehož věk a ošacení by odpovídalo Tannerovi. Kvůli vysokému stádiu rozkladu však nebylo možné s jistotou určit, zda tělo opravdu patří Tannerovi, i když i dnešní historici se přiklání k tomu, že pravděpodobně mu opravdu patřilo. Jen těžko říct, zda v bažinách zemřel přirozenou smrtí, nebo násilnou kvůli přetrvávajícím podezřením, že měl podíl na smrti pastora. John Tanner tak nejspíš zemřel osamělý, na pomezí dvou světů, do nichž obou patřil, ale ani jeden ho plně nepřijal.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://ojibwegrammar.langsci.wisc.edu/Assets/Pdfs/BookTanner.pdf

https://storage.googleapis.com/mnhs-org-support/mn_history_articles/50/v50i01p023-036.pdf

https://www.biographi.ca/en/bio/tanner_john_7E.html

https://www.noslangues-ourlanguages.gc.ca/fr/favourite-articles/through-the-lens-of-history-john-tanner-a-white-indian-between-a-rock-and-a-hard-place-i

https://en.wikipedia.org/wiki/John_Tanner_(captive)

https://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/john-tanner