Unesli ji Indiáni, zatímco blízcí byli povražděni. Prodali ji jinému kmeni a ten se jí stal rodinou

Divoký západ a období jeho osídlování bylo tvrdou a těžkou dobou pro všechny, kdo zde hledali štěstí a nový začátek svého života. Snahy o přežití za jakoukoliv cenu, střety kultur a boje o území. Karavany pionýrů se vydávaly do míst, kam předtím noha bělocha ještě nikdy nevkročila, kde na ně často číhal hlad, nemoci, (ne)přátelští Indiáni a velmi často i smrt. Občas se stávalo, že při těchto střetech byli někteří lidé zajati. Často se jednalo o ženy nebo děti, o dospělé muže spíše jen výjimečně. Unesení lidé zmizeli v komunitách původních obyvatel. Někteří tak drastickou změnu nezvládli a zemřeli, jiní se časem přizpůsobili a na svůj předchozí život zapomněli. A někteří tak žili nějakou dobu, načež se jim podařilo vrátit se zpět do světa bledých tváří. Jenže návrat často neznamenal úlevu, ale jen další boj. Boj s vlastním lidem, který je už vnímal jako cizince.

Příběh Mary Jemison se v mnoha ohledech podobá jiným příběhům, kdy byly ženy uneseny Indiány, ale současně patří k výjimečným. Je tomu tak proto, že Mary Jemison, která se po únosu dostala k Indiánům kmene Seneka, přijala jejich život za svůj. Ne z donucení, ne ze strachu, ne proto, že by jí nic jiného nezbývalo. Ale z přesvědčení. Stali se její novou rodinou, společností, v níž našla smysl života. Pro bělošskou společnost to bylo tehdy něco nemyslitelného a naprosto nepochopitelného.

Zajímají vás příběhy lidí, kteří žili u Indiánů? Na toto téma již bylo napsáno:

Mary Jemison (*1743, †1833), přejmenovaná Deh-he-wä-nis

Mary Jemison se narodila roku 1743 během plavby z Irska do Nového světa na palubě lodi jménem William and Mary, kam její rodiče pluli, aby našli to svoje životní štěstí, tak jako po tom toužilo o mnoho jiných migrantů. Jejich cílem byla nejprve Philadelphia v Pensylvánii, kde se připojili k dalším skotsko-irským přistěhovalcům a  společně se vydali dále na západ. Tamní pozemky byly levné, protože byly na samé hranici s indiánským územím. Osadníci museli počítat s tím, že jsou v odlehlé oblasti, která může být nebezpečná. To byla cena za nízké pořizovací náklady a pro mnoho osadníků byla vidina získání vlastní půdy a svobody mnohem silnější než strach z možných útoků.

Rodina Jemisonových si vykolíkovala pozemek, vyčistila jej a postupně zde vybudovala skromnou farmu. V průběhu let se jim narodily ještě další děti a rodina žila v rámci možností poměrně spokojeně. Jenže poklidnější léta uplynula a přišel rok 1754, kdy vypukla tzv. francouzsko-indiánská válka. Ta byla součástí série válečných konfliktů mezi Velkou Británií a jejími koloniemi na straně jedné a Francií s jejími indiánskými spojenci na straně druhé. Neválčilo se o nic menšího než o nadvládu nad novým kontinentem. I Británie samozřejmě měla své spojence v některých domorodých kmenech a našli se i tací, kteří bojů využívali jen pro své vlastní dobro.

Čtyři roky se jim zásadnější problémy vyhýbaly. Jenže pak přišel rok 1758 a tvrdý, ale poklidný život na farmě, tak jak jej znali, skončil. Jednoho jarního rána zaútočila skupina Indiánů Shawnee, kteří byli francouzskými spojenci, na jejich farmu. Někteří členové byli zabiti na místě, všichni ostatní byli zajati. Následně je Shawnee chtěli dopravit do francouzské pevnosti Fort Duquesne (dnešní Pittsburgh). Během cesty však zabili oba Maryiny rodiče i její bratry a skalpovali je. Mary a jeden malý chlapec byli ušetřeni, protože byli ještě mladí a tedy vhodní k případné adopci.

O přesných důvodech zabití členů rodiny není žádná relevantní zmínka, ale s velkou pravděpodobností šlo o „krevní mstu“, vyrovnávání ztrát a akt smutku po ztrátě některého ze členů indiánské skupiny. Mnoho domorodých kmenů praktikovalo tyto zvyklosti jako jakýsi mechanismus obnovy rovnováhy. Pokud kmen přišel o své členy během bitvy, pak počty doplnil adopcí unesených dětí, nebo zabitím nepřátel, aby i jejich počet klesl. Pokud by se tak nestalo, mohlo by dojít k tomu, že některý kmen získá příliš velkou sílu, zatímco jiný bude pomalu zanikat (což se samozřejmě v některých případech mohlo stát).

Po vyvraždění zbylé části rodiny byla Mary s malým chlapcem konečně dopravena do pevnosti, kde si ji převzaly dvě ženy z kmene Seneků, které ji v kánoi odvezly do jejich osady. Tam si ji po krátkém obřadu adoptovala rodina. Mary se tak měla stát novou dcerou, vnučkou, plnoprávnou členkou rodiny. Dostala i nové jméno, Deh-he-wä-mis. Podle dřívějších překladů to znamenalo „ta, která je vedená osudem“, jméno, které symbolizovalo nejen její minulost, ale i budoucnost. Podle moderních lingvistických výzkumů však jméno znamená spíše „ta, která je pohledná“. Překládat však jména z původních jazyků je ošemetné, protože jejich výrazy mohly mít více významů.

První měsíce byly pro mladou Mary velmi těžké. Cítila strach, byla sama, přišla o svoji původní rodinu. Nerozuměla jejich jazyku a i jejich způsoby a zvyklosti pro ni byly neznámé. Ze strany Seneků se jí však dostalo silné podpory. Nebyla pro ně zajatkyní, ale součástí jejich rodiny. Indiánská kultura nabízela v některých ohledech mnohem příjemnější a dnes bychom řekli i modernější přístup, než tehdejší bělošská společnost. Zatímco v bělošské společnosti převažoval poměrně tvrdý a striktní přístup k učení, který byl kombinován s tresty, u řady indiánských kultur včetně té senecké se děti pobízely k učení pozitivním přístupem a nápodobou. Její pěstounky s ní zacházely s trpělivostí a citlivostí. Učily ji jazyk, práci na poli, sbírat léčivé byliny, vařit, tkát a další činnosti, které byly nezbytné pro chod celé senecké osady. Včetně duchovních zvyklostí.

Stačilo pár let a z mladé bělošské dívky se stala plnohodnotná Indiánka. Přijala jejich kulturu, zvyklosti, rituály i pohled na svět, který se v mnoha ohledech lišil od toho, který znala ze světa bledých tváří. Zpočátku se vše učila proto, že potřebovala přežít. Později však došlo k hlubokému vnitřnímu zlomu.

Když dospěla, vzala si muže z Delawaru jménem Sheninjee. Měli spolu syna, kterého pojmenovala po svém otci Thomas. Společně se všichni tři vydali na dlouhou cestu do údolí Sehgahunda, kam však ale dorazila jenom Mary se synem. Sheninjee totiž během cesty onemocněl a zemřel. Jako vdovy se synem se jí ujali blízcí Sheninjeeho a Mary se usadila v Little Beard´s Town. Našla si nového muže jménem Hiokatoo, který byl významným válečníkem z kmene Seneků. Společně měli několik dětí, ale jejich osud byl tragický. Jeden ze synů, John, postupně zabil dva své bratry - Thomase a Jesseho, načež byl sám zabit.

Život Mary nebyl vůbec jednoduchý. Zažila hlad, nemoci i smrt blízkých. Na druhou stranu ale žila ve společnosti, kde měla významné sociální postavení. Senekové, jako většina irokézských kmenů, byli matrilineární, což znamená, že majetek a příslušnost ke klanu se dědily po matce. Ženy měly významné slovo v otázkách vedení komunity. Mary tak byla ve společnosti Seneků váženou osobností, hospodyní, matkou i ženou, která se podílela na vedení komunity. Ve světě bělochů, který byl doménou především mužů, by jen stěží mohla dosáhnout takové pozice.

Během svého života měla mnohokrát příležitost vrátit se zpátky. Potkala řadu bílých mužů, ať už obchodníků, misionářů nebo vojáků. Věděli, kdo je a někteří jí nabídli cestu zpět. Mary však pokaždé odmítla. Ve svých pamětech, které v roce 1823 nadiktovala Jamesi Seaverovi, popsala důvody svého rozhodnutí zcela otevřeně. Měla pocit, že běloši ji zradili - nepomohli její rodině, když to potřebovala a později ji vnímali jako „divošku“. Indiáni jí však nabídli nový život, neodsuzovali ji, přijali ji jako jednu z nich. V jejich společnosti našla důstojnost, místo pro život a smysl. Bělošský svět jí jako dospělé ženě přišel krutý, chladný a patriarchální. Nikdo nerespektoval její volbu žít mezi Indiány, byla pro ně pomatená. Tehdy bylo jasně dané, že pokud bělošská žena žila s Indiány, muselo to být jen z donucení. Jinak by civilizovaná žena nemohla žít s barbary. Jenže Mary tenhle předpoklad svojí dobrovolnou volbou rozbíjela.

Její pozdější svědectví bylo výjimečné nejen tím, že dokázala přežít, ale také tím, že odmítala být označovaná za oběť. I když na počátku všeho byl únos, setrvání v indiánské komunitě bylo jejím vlastním dobrovolným rozhodnutím - a to v době, kdy ženy měly jen málo možností o něčem opravdu rozhodovat.

Když diktovala své paměti, bylo jí 80 let. Žila na území dnešního státu New York, kde jí Senekové přidělili pozemek. Její příběh byl vydán pod názvem „A Narrative of the Life of Mrs. Mary Jemison“ a stal se tehdy bestsellerem. Bylo to poprvé, kdy někdo popsal indiánskou kulturu, aniž by byl etnograf. Její paměti byly o to cennější, že byla sama součástí té komunity. V knize vylíčila detaily života Seneků. Jejich zvyky, způsob výchovy dětí, roli žen, ale i duchovní život. Objektivně, s respektem, bez předsudků. Nebála se však ani kritiky. Popsala také, jak alkohol, který se do komunity dostal se sílícím vlivem bělošské společnosti, způsobil úpadek části indiánských komunit. Žila v letech, kdy indiánské komunity, nejen Senekové, se pomalu hroutily pod náporem bledých tváří a jejich tradiční způsob života se postupně z donucení měnil.

Mary Jemison zemřela v roce 1833. Byla pohřbena u řeky Genesee, později však bylo její tělo přemístěno do Letchworth State Park, kde dnes stojí její pomník - pomník bělošské ženy, která se dobrovolně stala Indiánkou.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.gutenberg.org/files/6960/6960-h/6960-h.htm

http://www.letchworthparkhistory.com/jem.html

https://www.britannica.com/biography/Mary-Jemison

https://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Jemison

https://sites.smith.edu/voices-of-the-american-revolution/mary-jemison/