Článek
Duševní poruchy jsou novou epidemií moderní doby. Uvádí se, že v USA jedna ze čtyř rodin má ve svém středu někoho, kdo nějakou duševní poruchou trpí. V ČR trpí duševní nemocí podle statistiků zhruba 10 % obyvatel. Některé poruchy jsou výrazně rozšířenější než jiné, např. deprese, panická porucha, OCD, sociální fobie, bipolární afektivní porucha, jiné jsou méně rozšířené, jako různé druhy fobií (agorafobie, klaustrofobie…), schizofrenie aj. A pak je řada poruch, které jsou výjimečné, až vzácné. Některé z nich poznáte na následujících řádcích, ale reálně je takových netypických poruch mnohem více. Řada z nich se objevuje sama o sobě, jiné vznikají spíše jako následek nějakého traumatu nebo zranění.
Stendhalův syndrom (známý i jako Florentský syndrom nebo hyperkulturémie)
Tato porucha je pojmenována podle francouzského autora Stendhala, který v 19. století cestoval do Florencie a popsal své zkušenosti. Jde o psychosomatické onemocnění, které naštěstí není příliš nebezpečné a obvykle i samo po chvíli odezní. Objevuje se častěji u úzkostných osob, které jsou vystaveny velkému množství umění na jednom místě nebo jsou v extrémně krásném prostředí. Mohou pociťovat závratě, zmatenost, úzkost, ale i zrychlený tep, popř. halucinace. V krajním případě mohou i omdlít.
Velmi podobný je i Pařížský syndrom a zajímavostí je, že k tomuto syndromu jsou nejvíce náchylní turisté z Japonska. Paradoxně ale nejsou postiženi kvůli kráse či umění, ale naopak nadměrnému zklamání z reality. Paříž je v japonské kultuře velmi populární a idealizovaná, což je v silném kontrastu s tím, jaká je Paříž ve skutečnosti.
Předstíraná (faktitivní) porucha
Je určitým opakem hypochondrie. Zatímco hypochondr se obává, že by mohl být nemocný, člověk s předstíranou poruchou touží po tom, aby onemocněl a získal tak pozornost lékařů a byla mu věnována zdravotní péče. V řadě případů některé nemoci i simuluje, případně se sám poškozuje. Důležité je, aby lékař tuto poruchu včas rozpoznal a nevynakládal tak úsilí na léčbu nemoci, kterou pacient ve skutečnosti netrpí, ale aby se soustředil na řešení této poruchy. Pacient sám si nemusí být vědom toho, co ho k tomuto chování motivuje.
Disociativní porucha identity (dříve také mnohočetná porucha osobnosti)
Velmi známá porucha z mnoha psychologických filmů. Je způsobena traumatem v dětství, zejména zneužíváním. Jedná se o obrannou reakci mozku, který není schopný se s traumatickou událostí vyrovnat. Člověk se dostává do disociativního stavu, kdy ztratí částečně vědomí, ztrácí paměť a pojem o čase. Zahrnuje přítomnost dvou nebo více identit. Když se postižený člověk dostane do stresové situace, stačí nějaký spouštěč, na který je citlivý, a jedna z těchto identit „převezme nadvládu“. Alteři (identity) mohou být různého věku, pohlaví, charakteru… Diagnostika této poruchy je poměrně těžká, vyléčení není prakticky možné a většina lidí, kteří jsou touto nemocí postiženi, prožije většinu života v psychiatrických ústavech.
Diogenův syndrom
O téhle nemoci jste nejspíš už slyšeli nebo četli. Člověk postižený tímto syndromem má tendenci hromadit věci bez ohledu na potřebnost. Často se to týká starších lidí, kteří jsou současně postiženi třeba demencí nebo jinou duševní poruchou. Vyznačují se také tím, že bývají zanedbaní, bez jakéhokoliv zájmu o vlastní hygienu, nezajímají se ani o svoje okolí a názory ostatních. Ke shromažďovaným předmětům si často vytvářejí citovou vazbu. Někdy shromažďování zahrnuje i zvířata, o něž se ale nejsou schopni postarat. Pokud dojde k tomu, že jim někdo chce předměty vyházet nebo zvířata odebrat, mohou být agresivní a útoční. Léčba je obvykle terapeutická, ale vzhledem k tomu, že postižení sami o ni vůbec nestojí, dochází k ní obvykle až na základě podnětů od zoufalých sousedů.
Cotardův syndrom
Cotardův syndrom je nazýván někdy též jako syndrom chodící mrtvoly. Postižený je přesvědčen, že je mrtvý, popř. že mu chybějí některé, i životně důležité, orgány. Pravděpodobně se spíše jedná o neurologickou než duševní poruchu. Postižený je schopný připustit, že se hýbe, dýchá (což by mrtvý nedělal), ale přesto ho to nepřesvědčí, že mrtvý není. I když se to může zdát vtipné, postižení mohou odmítat jíst (proč by mrtvý jedl) a v extrémním případě mohou i zemřít hlady. Mají pocit, že jim chybí mozek, orgány, že jsou prázdnou schránkou a jejich tělo hnije. Příčina vzniku syndromu není jednoznačně známa, uvádí se několik možných důvodů, od existence jiné duševní nemoci až po poškození mozku. Někdy je však jiná duševní porucha až následkem tohoto bludu. Mnoho pacientů totiž trpí následkem tohoto bludu depresí.
Klinická lykantropie
Postižení touto nemocí věří, že jsou vlci nebo vlkodlaci, příp. že se v ně dokáží proměňovat. Následně se i jako tato zvířata chovají a mají tendenci se schovávat v lesích či jiných podobných oblastech. Mohou být zmatení, špatně se orientovat či vydávat nelidské zvuky. Podle odborníků způsobuje tuto psychózu nějaké jiné duševní onemocnění, např. schizofrenie, bipolární porucha, depresivní porucha.
Boantrofie
Onemocnění podobné lykantropii, jen s tím rozdílem, že postižený si myslí, že je kráva a podle toho se snaží i chovat. Pokud má možnost, přidává se ke kravám na louce, chodí po čtyřech a žvýká trávu. Pacienti si nejsou vědomi, že se chovají jako kráva. Někteří odborníci se tak kloní k tomu, že jde o následek hypnózy nebo snu.
Známou historickou postavou, která pravděpodobně trpěla podobnou poruchou, byl babylonský král Nebukadnesar II.
Capgrasův syndrom
Tento syndrom se často vyskytuje u pacientů postižených demencí, Alzheimerovou chorobou, schizofrenií nebo jinou podobnou poruchou. Postižený jedinec je přesvědčený, že všichni lidé v jeho okolí byli nahrazeni dvojníky. Ty považuje za mimozemšťany, tajné agenty či roboty. V některých případech je to přivádí až k agresivnímu chování, kdy se snaží dvojníky „odhalit“ a najít původní osoby. Poprvé byl tento syndrom popsán psychiatrem Capgrasem v roce 1923.
Apotemnofilie
Tato děsivá porucha vzniká často už v dětství. Zcela zdravý člověk touží po amputaci nějaké části těla, obvykle některé končetiny. Vzhledem k tomu, že mu nikdo zdravou končetinu amputovat nebude, postižený jedinec se ji pokouší poranit tak, aby amputace byla nezbytná. Je schopný si ji odřezat, infikovat či jinak poškodit. Když nakonec k amputaci dojde, pacient je spokojený. Pokud mu je v tom zabráněno, může se rozvinout i depresivní porucha. Sami pacienti jinak o odbornou pomoc nestojí, jejich jediným cílem je zbavit se nechtěné končetiny.
Syndrom cizí ruky
Lidé postižení tímto syndromem mají pocit, že jejich vlastní ruka není jejich, nemohou ji ovládat a jakkoliv kontrolovat. Někteří pacienti mají pocit, že se je jejich ruka snažila zabít, udusit nebo je škrábala až do krve. Porucha se často objevuje u lidí s Alzheimerovou chorobou, Creutzfeldt-Jakobovou nemocí nebo jinou duševní poruchou. Léčba je v podstatě nemožná, postižení musí ruku neustále něčím zaměstnávat, popř. se snažit ji druhou rukou „ohlídat“.
Syndrom Alenky v říši divů (Toddův syndrom)
Jedná se o neurofyziologické onemocnění, při kterém je postižený dezorientovaný a trpí zkresleným vnímáním. Onemocnění se často objevuje u dětí, popř. mladistvých, v dospělosti většinou vymizí.
Zkreslení reality se týká jednak velikosti - postižený věci považuje za menší, než ve skutečnosti jsou, nebo naopak za větší. Stejně tak je může považovat za vzdálenější, nebo bližší, než jaká je realita. Také mohou jinak vnímat čas. Pro některé pacienty běží čas mnohem rychleji, pro jiné se zase zpomalí. Není ani výjimkou, že pokaždé vnímá postižený člověk čas jinak.
Jako příčina se často uvádí nádor na mozku, ale i užívání psychotropních látek. Někdy tím mohou trpět i lidé, kteří mají sklon k migrénám. Léčba neexistuje, ale syndrom naštěstí příliš nekomplikuje běžný život, může být spíš nepříjemný. A obvykle s postupujícím věkem sám odezní.
Znáte nějaké další netypické nebo vzácné poruchy? Dejte vědět v diskusi.
V článku bylo čerpáno z následujících zdrojů:
