Článek
Když se ke mně čas od času v zahraničí někdo přimotá a dá mi najevo svou přízeň tím, že řekne, že zná tu naši Czechii, mám chuť ho něčím praštit. Teda ani tak ne jeho, spíš ty chytráky, co to před skoro deseti lety celé uhnětli. Samozřejmě nejsem ten typ, co by si s někým něco na potkání nutně vyříkával ručně, takže se jen snažím s takovým tím ustrnulým výrazem, když se chcete usmát, ale jako byste mezi zuby svírali tužku, vyložit, že Czechia je jenom takový výmysl, že je to pořád Czech Republic, República Checa.
Zatímco cizinec pokrčí rameny a je mu to šumák, ve mně to vře. Vzpomínám si, jak jsem ještě za česká média seděl v atriu Úřadu vlády v době Sobotkova kabinetu, když se tahle věc, která přišla tak nějak zčistajasna, začala na vyšších místech probírat – ono se to jinde totiž ani moc neprobíralo. Přišel s tím tehdejší ministr zahraničí Zaorálek, prý abychom byli jako ostatní státy a nabídli světu zkrácenou, méně formální alternativu názvu naší země. Ale tak nějak všeobecně se mělo za to, že to je jen nějaká blbost, zas aby se někdo zviditelnil, nebo naopak se něco mnohem závažnějšího zneviditelnilo.
A pak najednou bum! Zatímco schválení kdejaké tuctové novely se někdy vleče měsíce, možná i dýl, tak změna názvu našeho státu, správně tedy uzákonění jeho zkrácené verze Česko (anglicky Czechia), tu byla jako blesk z čistého nebe. Přijde mi, že jsme se ani nestačili podivit. Uznávám, já měl tou dobou už plnou hlavu stěhování do zahraničí a tyhle věci už jsem tak nějak pouštěl. Ale stejně mi nepřišlo, že by proběhla nějaká robustní veřejná debata, možná klidně i neveřejná, ale prostě nějaké sáhodelší hloubání, jaké si oficiální přidání nové alternativy názvu státu zaslouží.
Nedá se nic dělat, je to správně
To už je ale jedno, máme Czechii, ačkoli průzkumy – i tady na Médiu – naznačují, že většina lidí jí pořád nemůže přijít na chuť.
Každopádně se ale ta „alternativa“, jak o označení Czechia mluvil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, podle všeho uchytila. Zase jsme si to mohli před pár dny připomenout, když se o nás jednou mluvilo i mimo souvislost s podporou genocidy v Gaze, při brilantním tažení tzv. mladého Nagana na turnaji v Kanadě. Zase to všude byla samá Czechia a my, co se hlásíme k původnímu celému názvu, jsme s tím nemohli nic dělat.
Nedalo mi to a šel jsem si k tomu něco pogooglit. Kde se vůbec tak ohavné slovo vzalo? Narazil jsem na článek jednoho z kolegů tady na Médiu, který za nový výraz lobbuje. Fundovaně vysvětluje, proč si za tímto výrazem stojí: má svůj historický původ a důvod, taky správně odlišuje politický název (Česká republika, Czech Republic) od zeměpisného (Česko, Czechia), je prostě po všech stránkách správně.
Nedá se tomu nic vytknout, ostatně když si znovu pročítám argumenty p. Zaorálka z roku 2016 a komentáře odborníků, musím jim dát za pravdu: jedná se o zkrácenou geografickou verzi, kterou disponuje každý jiný stát, z lingvistického i historického pohledu je korektní. Nemám jediný objektivní argument, takže můžu jenom oponovat, že mi to slovo zkrátka přijde ošklivý, takže otázka gusta. Argumenty protistrany jsou relevantní a nedá se jim oponovat jinak než otázkou klasika: Vám se to jako líbí?
Martin Tauchman vložil do svého článku na Médiu i anketu, která ukázala, že nadpoloviční většinu hlasujících jeho argumenty stejně nepřesvědčily. Možná bychom si ji po čase mohli zopakovat. Jen tak pro zajímavost, přece jen už to bude skoro deset let s Czechií:
Anketa
Jedinou poznámku bych k výše zmíněnému článku měl. Autor jako jeden z argumentů uvádí, že jde o jakousi funkci sjednocení, protože i všechny okolní republiky mají svou populárnější zkrácenou verzi (Slovensko, Německo, Francie,…), tak proč bychom měli vyčnívat. Ze své vlastní životní filosofie nemám nic proti vyčnívání a tomu, být hrdě jiný. Z mého pohledu přesně takový je název Czech Republic (Česká republika) – hrdý, výjimečný, sebevědomý, dominantní, pevný a rázný, jako když padá kladivo na kovadlinu. Vedle toho Czechia mi i po letech zní jako nějaká nedomrlá kaňka, krčící se někde na okraji sešitu. Tak jako dopadají ti, co se snaží podobat druhým. Ale jak už jsem přiznal dříve, je to tak podle všeho asi správně.
Populární bonmot praví, že trvá 21 dní, aby si člověk vytvořil návyk. Já si na Czechii nezvyknul ani po téměř deseti letech. A obávám se, že ani nezvyknu. Ale jak praví jiný klasik: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“
