Článek
Prosinec ve školách má dvě tváře.
Ta viditelná: světýlka, koledy, výzdoba, úsměvy, roztomilé besídky.
A ta druhá, o které se nemluví: vyčerpaní učitelé, kolapsový rozvrh a stres, který by běžná firma nepřežila.
Každý rok je to stejné.
Ale letos? Je to mnohem horší.
Nemocnost dětí i dospělých vystřelila. Třídní knihy připomínají spíš ceník absencí než docházku.
A školy jedou dál — protože musí.
Suplování na hraně možností
Když učitel onemocní v prosinci, není za něj náhrada.
Kdo tedy supluje?
Učitelé, kteří už mají plný úvazek.
Učitelé, kteří místo své práce dělají „hašení požárů“.
Učitelé, kteří od rána do odpoledne přeskakují z jedné skupiny do druhé, aniž by věděli, koho budou mít po obědě.
V žádné jiné profesi se nečeká, že nemoc jednoho člověka odpracuje druhý — bez zaplacení, bez plánování, bez možnosti odmítnout.
Ve školství je to norma.
Do toho děti nemocné, unavené, přetížené
Prosinec je klasicky sezonou rým, kašlů a viróz.
Ale k tomu se přidává únava, zvýšená citlivost, konflikty, horší soustředění.
Děti kolabují, hádají se, brečí kvůli maličkostem.
A učitelé drží třídu pohromadě silou vůle — protože vědí, že když třída „rupne“, rupne i celodenní program.
A mezitím besídky, které žerou čas, energii i nervy
Besídka je krásná tradice.
Ale málokdo vidí, co za ní stojí:
- hodiny nácviků,
- změny v rozvrhu,
- děti, které nechtějí vystupovat,
- děti, které chtějí vystupovat moc,
- stokrát opakované „postav se rovně“, „mluv hlasitěji“, „zkus to ještě jednou“.
A pak je tu logistika: výzdoba, lavice, technika, hudba, koordinace s družinou, informování rodičů, řešení termínů.
Shodou okolností právě v týdnu, kdy má polovina sboru horečky.
Rodiče vidí výsledek. Učitelé vidí přežití.
Když se dítě na besídce usměje, rodiče věří, že to byla idylka.
Že to „šlo samo“.
Že paní učitelka „jen trochu nacvičila básničku“.
Nevidí:
- ranní suplování,
- rozbitý třídní plán,
- hektické přehazování hodin,
- děti, které se střídají kvůli nemocem.
Nevidí, že v prosinci je škola firma, která jede na trojitou směnu bez toho, aby dostala navíc jediného pracovníka.
Neviditelné peklo, které se tváří jako adventní pohoda
Mluvíme o duševní hygieně dětí?
O balancu?
O prevenci stresu?
Pak přijde prosinec a školy udělají pravý opak — ne proto, že chtějí, ale protože na ně společnost tlačí:
„A bude besídka?“
„A budou trhy?“
„A bude video?“
„A budou fotky?“
„A bude krásná výzdoba?“
A to vše ve chvíli, kdy učitelé padají únavou.
Závěr
Prosinec není pro školy sváteční období.
Je to krizový měsíc, kde se suplování, nemocnost a besídky potkají v jediném bodě — přesně tam, kde stojí učitel.
A přestože venku zní koledy a všichni mluví o pohodě, uvnitř škol se jede naplno, na hraně možností, bez pauzy a bez uznání.
Učitelé drží celý advent pohromadě.
A přitom se na konci roku jen zeptá:
„A co děláte vy, když máte ty dlouhé prázdniny?“
