Článek
Patří k těm, co si raději vezmou prášek, než by se zamysleli nad původcem problému, takže je u ní tento stav spíš standard než něco neobvyklého. Její muž pak lítá nejen do práce, kolem baráku a dětí, ale ještě kolem ní a domácnosti. Osobně ji v tomto nechápu a ani nikoho jiného, kdo raději spolkne prášek, než by se snažil žít tak, aby ho nic nebolelo.
Bolest je to nehorší, co se člověku může stát a když trvá dlouho, je prakticky jedno, čeho se týká. Všichni to víme, a i se jí bojíme, ale jen zřídka děláme něco pro to, aby se nedostavila. Přitom už kolem čtyřiceti let začínáme pomalu ztrácet svalovou hmotu a tělo pohyb potřebuje víc než kdy dřív.
Nejen proto, aby nebolelo, ale taky aby mělo všechny potřebné látky k dlouhému životu ve zdraví, protože mnohé z těchto látek se vytváří právě v závislosti na pohybu. Třeba ty nejdůležitější, co podporují činnost mozku, napomáhají komunikaci, přenosu a spojení mezi mozkovými buňkami.
To spojení vytváří neurony - buňky nervové soustavy, které umožňují rychlý přenos vzruchů, a které s postupujícím věkem ve svalech ztrácíme. Ovlivňují mozkové funkce a jejich spojení s mozkem umožňuje právě cvičení.
Z toho vyplývá, že cvičení napomáhá prevenci mozkových onemocnění jako je třeba Alzheimerova choroba. Stejně tak napomáhá srdci, oběhové soustavě a všemu, co souvisí s krevním tlakem, který se dá pravidelným cvičením udržovat v normálních hodnotách. A tak by šlo pokračovat vážně hodně dlouho. Je hodně potíží, kterým můžeme předejít pohybem.
Zjednodušeně řečeno, cvičení je náš přítel. Tak proč si z něj děláme nepřítele a raději krmíme farmaceutický průmysl, a následně sebe farmaceutickým průmyslem?
Umíte si vůbec představit, že by vás nic nebolelo?
Pro mnohé z nás je cvičení tak náročná představa, že si ho raději ani nepředstavujeme. Možná už jste si někde nějaké to pro začátečníky zkusili a málem jste při něm nebo po něm vypustili duši. Chápu. Já taky. Ano, v tu chvíli nás zaplaví nejen kýbl potu, ale i myšlenky, že toto není nic pro nás. Jenomže…
Ono takové být vůbec nemusí. Cvičení může být i nenáročné a zábavné, a přesto nám přinést velkou spoustu zdravotních benefitů.
Osobně nechápu lidi, co si raději vezmou prášek, než by se šli protáhnout a trošku zaposilovat partie, které na sebe bolestí upozorňují a vlastně o to žadoní. Raději se vymluví na bolest a že začnou, až to přestane bolet. Jenomže ono to buď bolet nepřestane nebo přestane, a tak proč teda vlastně cvičit, když už nic nebolí, že jo.
Nedochází nám, že je to začarovaný kruh, který se bude zmenšovat a utahovat a frekvence bolesti budou stále častější a samotná bolest stále větší. Protože když už jednou začala, je to nevyhnutelné. V šedesáti začnou první hospitalizace v nemocnici a šance s cvičením začít už bude prakticky nulová.
Raději utečeme na rehabilitace, jenomže ani odsud si nic neodneseme. Při rehabilitacích se totiž cvičí mírně přes bolest, aby se pohmožděná místa protáhla a správně fixovala. Doma ale jedeme zase to svoje. Když to bolí, budeme odpočívat. Začneme, až to bolet přestane. Lup tam s práškem a hurá porýt zahradu. Co na tom, že právě při téhle činnosti se nám to tam kdesi bloklo.
Dochází vám aspoň, když čtete tyto řádky, jak absurdně se chováme namísto toho, abychom vzali rozum do hrsti a šli si každý den chvilku zacvičit?
Přitom cvičení je tak fajn a tělo i hlava se po něm cítí tak dobře.
Proto jsem si řekla, že vám v příštím článku řeknu, jak s ním začít tak, aby to pro vás nebyla dřina, ale zábava. Protože si říkám, že kdyby odpadla ta dřina, třeba byste do toho šli. No jo, já - žádná fitneska, ale normální máma, která se házela do pucu po dvou porodech a těžkém traumatu.
I pro mě byly začátky těžké, ale protože jsem na to šla zvolna, zvládla jsem to. Člověk si to prostě musí umět zpříjemnit a hlavně vědět, proč to dělá.
