Článek
„Dnes ubývá humoru a přibývá dělání legrace. A mezi těmi dvěma kategoriemi je veliký rozdíl,“ zní citát Miroslava Horníčka. Když se porozhlédnu, musím mu dát za pravdu. Lidí, kteří umí vytvářet inteligentní humor jako to uměl on, Jan Werich, nebo i Miloš Kopecký moc není. Rozdával radost a optimismus, neboť jak říkával: Člověk, který se směje, je jako baterka, která se nabíjí.“ Věděl, jak je smích pro člověka důležitý. „Od té doby, co jsem si přečetl takový vědecký článek od jednoho docenta, že při smíchu je prý v lidském těle nejvíc svalů v pohybu ze všech možných činností. A tak už jsem řadu činností ze života odboural a přecházím na nejzdravější pohyb vůbec a to je smích.“ Byl zejména divadelním hercem. Miloval kontakt s publikem, tu atmosféru.
Přitom to byl vlastně herec amatér. Byla to dlouhá cesta, než se stal Werichovým partnerem. Po maturitě na reálce pár let úředničil ve Škodovce a v plzeňské nemocnici. Když v roce 1935 hrál Voskovec s Werichem v Plzni, byl uchvácen. Stal se členem studentského ochotnického divadla, zprvu zde působil jako výtvarník. Byl to ohromný trémista. Když jej jednou vyzvali, aby si Horníček zkusil roli havíře, po jeho výkonu mu poradili, aby raději dál dělal výtvarníka. Se svou trémou se nakonec dokázal poprat a šel tam, kam jej to táhlo nejvíce – do Prahy, kde prošel několika divadly.
Když v roce 1955 Jan Werich hledal náhradu za Jiřího Voskovce, který emigroval, dal na doporučení a šel se podívat na Miroslava Horníčka. „Horníčkův strýc, herec Emil Bolek, doporučil Mirka Werichovi. Ten se byl v Národním na něj podívat a po představení mu řekl památnou větu: ,To, co jsem dneska od vás viděl, není zahraná divadelní role, ale potrat!' Nicméně správně usoudil, že Horňas je ten pravý, a vybral si ho za parťáka,“ vyprávěl Miloš Kopecký. A dobře udělal, společná vystoupení měla velký úspěch, zejména jejich forbíny, improvizované dialogy na předscéně. V následujících šesti letech sehráli řadu skvělých představení, i když zpočátku si o třináct let mladší Horníček na partnerství s Werichem těžko zvykal. „Když se mi někdy něco s Werichem povedlo, tak mi on do smíchu či aplausu diváků zašeptal: ,Vole!' To si říkali i s Voskovcem a bylo to takové přátelské pohlazení. Já si to ,vole' vůči němu někdy taky myslel, ale nikdy se neodvážil je říct,“ vzpomínal na svého učitele Horníček. Herec Lubomír Lipský, který s Horníčkem několik desítek let bydlel ve vile na pražských Vinohradech, o něm mluvil jako o velmi inteligentním umělci. „Zní to jako paradox, ale Mirek byl na hereckou profesi moc inteligentní. Hrál přes mozek, nikoliv přes srdce, což bylo na závadu … Zato byl vynikajícím autorem, režisérem a analytikem. Vždy úžasně vtipný a pohotový. Jedině on mohl Werichovi nahradit Voskovce, jiný by na to nestačil.“
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc
Mezi Horníčkem a Werichem byl velmi blízký vztah. Není divu, že si jej Werich vybral do role krásného prince v pohádce - Byl jednou jeden král. Horníček byl k sobě kritický, prý jeho výkon nebyl dobrý. Prince hrál poprvé a také naposledy. Jeho manželka Běla mu prý sdělila, že v té blond paruce vypadá jako jeho matka. Horníček také říkal, že byl u nás první na obrazovce, kdo měl v uchu náušnici. A když mu byla položena otázka, jak je možné, že hraje šlechtice, jenž se honosí označením „krásný“, odpověděl s humorem, který mu byl vlastní: „Když může Miloš Kopecký hrát chytrého prince, tak proč ne?“
Velkou popularitu mu přinesl pořad Hovory H., což byla vlastně jedna z prvních talkshow. Jeho hosty byli například Jan Werich, Jiří Sovák, nebo Milan Lasica. Když byl pořad vysílán, byly ulice prázdné. Během normalizace byl ale pořad zakázán.
Jeho filmovým vrcholem byl seriál - Byli jednou dva písaři, kde hrál po boku svého přítele Jiřího Sováka. Během natáčení, v roce 1972, se ale stala obrovská tragédie. „Když jsme točili Písaře, byl tam můj syn a skončil neblaze, při epileptickém záchvatu. Lovil ryby a seděl na takový betonový propusti, nebo jak by se to řeklo, a spadl dovnitř,“ vzpomínal Horníček v dokumentu České televize na okamžik, kdy se jeho syn utopil v Trojanově mlýně na okraji Prahy. „Přijel jsem z natáčení domů a říkal jsem si: Honza je už doma. Ale tam nebyl. Tak jsem ráno vyjel hodně brzy a v mlýně jsem ho hledal. Přišel za mnou Jirka Sovák a říkal: Pojď, jedeme, je v nemocnici. Což byl od něj trik, aby mě tam vylákal. A tam mi dali injekci na uklidnění a řekli, že je mrtvý,“ popsal osudný den, kdy zjistil, co se stalo. „Ta jeho diagnóza vypadala tak, že měl klíšťovou encefalitidu a po ní následovaly epileptický záchvaty. Jediný, čím se trochu utěšuju, je, že ty záchvaty by se byly zhoršovaly a že by byl asi skončil v ústavu,“ upřesnil okolnosti úmrtí svého jediného syna Jana, kterému bylo pouhých 21 let. S tragédií se vyrovnával hodně dlouho, přesto když mu v dokumentu bylo sděleno, že dnes se už na encefalitidu dá očkovat, dokázal vtipně reagovat: „To je možný, ale kdo by očkoval klíšťata?“ Na svého syna myslel při každé návštěvě zahrady na jejich chalupě. Nachází se zde okruží, asi z nějakého mlýna, které tam jeho syn Jan přikutálel. Při pohledu na zahradu v dokumentu sdělil, že tady je jeho syn více než tam na hřbitově.
Právě onu chalupu v Kytlicích, kde nalézal se svou ženou Bělou útočiště klidu, nakonec odkázal doktorovi Vladimírovi Marešovi, v němž nalezl svého druhého syna. Mareš byl jeho letitým fanouškem, který jej spolu s přáteli v osmdesátých letech prostřednictvím dopisu pozval na bramborový guláš a víno. Tak začalo letité přátelství. Vzájemné pouto se časem ještě více upevnilo. Mareš dokonce při stavbě svého domu počítal s tím, že se jednou o Horníčka a jeho ženu postará. Nechal v domě udělat i pokoj pro hosty, kde by mohli oba manželé spokojeně žít. Běla Horníčková se toho už ale bohužel nedožila. Žena, která po Hercově boku strávila 51 let a která mu byla velkou inspirací, zemřela v roce 1999. Po její smrti se Horníčkovi zhoršil zdravotní stav. Ke konci života trápily Horníčka problémy se zrakem a s cukrovkou. Hledal útěchu ve společnosti přátel, nejvíce u rodiny doktora Vladimíra Mareše, do jehož domu se na sklonku života nastěhoval. U jeho rodiny strávil poslední rok a půl života. Poslední rok života nebyl pohyblivý a trpěl úzkostmi. Mareš prý spával v jeho blízkosti, aby se Horníček nebál. Když mu bylo lépe, říkával, že by si přál bezbolestně utratit. Miroslav Horníček zemřel 15. února roku 2003, ve věku 84 let.
Zdroje:
