Článek
Graubner se zamýšlel nad omezením dostupnosti školní docházky: „Je třeba revidovat systém, aby právo na vzdělávání bylo sice bezplatné a nárokové, avšak bylo k dispozici pouze dětem a rodičům, kteří nenarušují chod školy a vzdělávání ostatních žáků.“ Odborníci se však shodují, že takovýto krok by mohl být i protiústavní.
Obecně si názorů tohoto muže vážím. V tomto případě mě ale poněkud jeho nápad zarazil. Jak konkrétně by si toto omezení školní docházky představoval? Školní docházka je v určitém věku povinná. Kam by přemístil děti, které jsou dle učitelů problémové? A jak by definoval problémové děti? Kde by byla ta hranice?
Problémový žák
Když se řekne problémový žák, nejspíše se většině lidí vybaví neposlušné dítko, které nejen že vyrušuje výuku, ale je i agresivní, své spolužáky třeba i šikanuje. Takové děti ve třídě nikdo nechce. To zcela chápu. Ruku na srdce, chtěli byste, aby vaše děti chodily do třídy s někým takovým? Často nás ani nezajímají příčiny onoho nevhodného chování. Panuje obecná představa, že problémový rodič zpravidla „vychová“ problémové dítě. Vina se primárně vidí u rodičů. Ono to ale nemusí být vždy tak jednoznačné a černobílé.
Jako problémové dítě může být označeno i dítko, které je podprůměrné a brzdí ostatní ve výuce. Takové děti mohou vadit ostatním ambiciózním rodičům. Pak jsou dítka zbohatlíků, která jsou drzá, rozmazlená, zvyklá na to, že jejich rodiče vše zařídí a oni se nemusí v životě snažit. I tato dítka prominentů se mohou projevovat problémově. No a pak tu mohou být děti nadané, které zlobí, protože se prostě nudí. Nadané děti bývají označovány jako „problémové“, často bývají nepochopeny. Stává se, že jsou označeny za hyperaktivní. Jejich neustálé dotazování se označuje za nerespektování autority, jejich únik do fantazie za nepozornost a jejich silné emoce a vyšší citlivost za nezralost. A kam s takovýmito dítky? Do soukromé školy? Mám dojem, že soukromé školy se stávají takovým odkladištěm neposlušných dětí. A soukromé neznamená automaticky kvalitní.
Někdo by mi jistě namítnul, že veřejné vzdělávání není pro každého a že v soukromých školách se dětem mohou učitelé lépe věnovat. Mají zde větší prostor pro to se rozvíjet. Ano, jsou i různé alternativní školy, které mohou být pro některé děti vhodnějším řešením, ale nemyslím si, že by to mělo být univerzálním řešením. Tedy posílat tam hromadně všechny narušitele. Často to také bývá celkem nákladná záležitost a ne všichni rodiče si to mohou dovolit.
Inkluze
To, jak společnost vnímá problémové žáky, je celkem patrné z diskuze pod článkem, jenž popisuje myšlenkové pochody arcibiskupa Graubnera. Krom jiného se zde člověk dočte, že většina diskutujících je v podstatě proti inkluzi. Že se nám ta inkluze tak nějak vymkla z rukou, nepovedla se. Respektive společnost pro inkluzi je, ale jen v některých případech. Anička na vozíčku nevadí, ale hyperaktivní Pepík už je problém. Lidé se většinou shodují v tom, že myšlenka inkluze je dobrá. Měla pomoci zejména dětem s fyzickým postižením, těm se zachovaným intelektem. Nicméně se zvrhla v plošné přeřazení všech dětí ze speciálek do normálních veřejných škol. Učitelé tak mají nelehký úkol si s tím nějak poradit. A problém s tím mají nejen učitelé, ale i již zmiňovaní rodiče spolužáků takových problémových dětí. Někteří dokonce zastávají celkem drsný postoj, že školství by mělo mít 2 cíle – vzdělávat průměrnou masu, ale hlavně by mělo vybírat elity, které jsou hybatelem pokroku. Tedy diferenciovat žáky do skupin podle jejich schopností a těm nejnadanějším platit vzdělání na světových univerzitách s příslibem, že by v budoucnu pracovali v ČR. Myšlenka zajímavá, avšak paradoxně právě ti nadaní bývají naopak označováni za ty problémové, které je lepší uklidit někam stranou, aby neobtěžovali své okolí. Takové rozdělování mívá svá úskalí. Ono někdy právě ti nekonvenční, problémoví žáci později ve velkém či malém měřítku mění svět k lepšímu. A ten, kdo by škatulkoval hned na začátku vzdělávání, by mohl takto zadupat i nějaký ten talent jen proto, že se dítko projevuje hyperaktivně.
Anketa
V současném školství se ve třídě vzdělávají děti, mezi kterými panují velké rozdíly. Máme tu děti s různými diagnózami, s poruchami učení, děti intelektově hraniční pro běžné vzdělávání, ale i děti nadané. Pak tu jsou děti průměrné, které ale mohou být rozmazlené, nevychované. Všechny tyto skupiny dětí se mohou projevovat jako problémové. Někdy za to může výchova, někdy je to dáno jejich diagnózou, kdy jejich mozek funguje prostě jinak. Může to být kombinace různých faktorů. Svůj podíl viny na nevhodném chování může nést i vyhořelý učitel. Takže snahy nastavovat nějaké škatulky a následně děti vylučovat z běžného vzdělávání a defacto postihovat rodiny takových dětí, nepovažuji za šťastné. Škola by měla být spíš startovací rampou než brzdou.
Zdroje:
2) SOKOLOVÁ, Hana; POKORNÁ, Alena a FIŠEROVÁ, Markéta. Školní zralost a nadané dítě. Školní zralost. Praha: Raabe, [2020]. ISBN 978-80-7496-453-4.
