Článek
Podle výzkumu vědců z brněnské Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy v Praze, v posledních letech výrazně poklesl podíl mladých lidí, kteří plánují mít děti. Výzkumu nazvaného Současná česká rodina se zúčastnili lidé ve věku 18-39 let. Výsledky výzkumu vědce zaskočily: „Mezi respondenty dotázanými v roce 2020 42 procent uvedlo, že chtějí mít v následujících třech letech dítě, zatímco mezi dotázanými o dva roky později to bylo jen 30 procent.“ Znepokojivé je ale zejména stanovisko bezdětných mladých lidí, u kterých se zdá, že se jejich potřeba mít potomky pomalu ale jistě vytrácí. „Obzvlášť alarmující je pokles plánů u bezdětných mladých respondentů, jen 29 procent z nich v roce 2022 uvádělo, že někdy v budoucnu chtějí mít děti, oproti 39 procentům v roce 2020. Tato data naznačují, že přibývá mladých lidí, kteří plánují být doživotně bezdětní.“
Obavy z posunu hodnotového systému mladých lidí dokládají i statistiky porodnosti. Rodí se méně dětí. V mezidobí let 2021 a 2023 klesla průměrná plodnost z 1,83 na 1,45 dítěte na jednu ženu. Jenže aby byla v populaci udržena populační rovnováha, mělo by na jednu ženu připadat v průměru 2,1 dítěte.
Pod článkem, který poukazoval na toto zjištění vědců, se rozhořela diskuze týkající se možných příčin nechuti mladých lidí zakládat rodiny. Někteří nad tím kroutili hlavou a poukazovali to, že děti do živa člověka patří a osočovali mladé z přílišné pohodlnosti. „V životě není nic lepšího než se těšit z vlastních dětí a později z vnoučat. Děti se rodily i v daleko horších dobách za válek, ty řeči o tom, že za nízkou porodnost může špatná ekonomická situace je jenom výmluva a pohodlnost, protože mít děti vždycky znamenalo nutnost uskromnit se,“ reagoval jeden z diskutujících. Jiný pán zase upozorňoval, že na vývoj porodnosti má vliv i gender: „Ve světě, ve kterém cíleně mažeme rozdíly mezi mužem a ženou nemůžeme zároveň chtít, aby byl muž mužem a žena ženou. Naše role ve společnosti se vytrácí… stejně jako smysl našeho života.“ Možná dotyčný četl názor psychiatra Radkima Honzáka, který upozorňuje na konzumnost moderní společnosti a krizi hodnot. „Naše století, plné rozežranosti a nenasytitelné touhy po spotřebě se dostalo do situace, kdy se mění zásadní role mužů a žen. Muži přestávají být finanční i morální páteří domácnosti, ženy s pomocí antikoncepční pilulky nemusí rodit a mohou věk přírodou určený k mateřství využít na soupeření se svými mužskými partnery. Dítě je podivuhodná komodita, kterou je možné s pomocí medicíny (IVF) pořídit si na počátku klimakteria,“ píše Honzák v jedné ze svých úvah nazvané - Gender. Zcestnost 21. století. Honzák svou myšlenku dále rozvádí. Uvádí, že se ženy pustily do boje za svá práva, která jim již půl století nikdo nebere a snaží se dorovnat mužům a přitom zapomínají, jak je důležité býti matkou.
Pak se ale vyjadřovali i ti, kteří tu potřebu mít děti prostě necítí. Jeden muž například upřímně přiznal: „Nemám děti, protože mám rád ticho a peníze. A taky si rád dělám, co chci, kdy chci.“ Každý to máme jinak. Každého dělá šťastným něco jiného. Když sem byla mladší, nějak výrazně jsem po dětech netoužila. Člověk má více času na sebe, má méně starostí. A co si budeme povídat, i ty peníze hrají svou roli. Když nemá člověk závazky v podobě dětí, zbyde mu více peněz pro vlastní potřebu a může si i více odkládat na své stáří.
I ten klid hraje svou roli. To ví asi každý, kdo měl tu čest se s nějakými těmi hlasitými stvořeními někdy potkat. Mám 4 děti, tak vím, o čem mluvím. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že se mi z nich rozskočí hlava. Stačí banální tahanice o hračku. A chápu, že pro toho, kdo na dětské zvukové projevy není zvyklí, může být setkání s nimi někde na veřejnosti dost nepříjemným zážitkem hraničícím s psychickým týráním. Kolik už jsem četla článků týkajících se majitelů restaurací a kaváren, kterak si stěžují na rozjívené dětičky, které odrazují jejich hosty od další návštěvy.
Dnes je vše tak uspěchané a stresující, že je i nemalé procento těch, kteří na rodinu nemají ani pomyšlení, protože by čas věnovaný rodině nedokázali skloubit se svou prací. To většinou říkají lidé, kteří jsou více kariérně založení. Poukazují na to, že je přeci každého osobní věc, zda děti chce mít, nebo ne, a nikdo mu do toho nemá právo mluvit.
Nikdo nemůže nikoho nutit, aby žil životním stylem, který mu nevyhovuje. Co je pro jednoho dar a smysl života, je pro druhého nejhorší noční můra. Někomu přijde šílené, že do rodičovství někdo dobrovolně jde.
Nejsem jediná, kdo se nediví, že mladí nechtějí mít děti. Jedna čtenářka změnu hodnotových postojů mladých komentovala slovy, že také nechtěla mít děti a nikdy nelitovala. „Jen musí člověk pamatovat na stará kolena, aby měl dostatek prostředků a zajistil si nezbytnou péči, kterou většinou potřebuje. Musí se spoléhat sám na sebe,“ dodala.
Jenže ono mít finanční prostředky ve stáří nestačí. Může se také dost dobře stát, že kvůli rapidně klesající porodnosti nebude dostatek lidí poskytující péči o seniory. Umělá inteligence asi seniory přebalovat nebude. Čím dál víc starších lidí bude závislých na čím dál nižším počtu mladých. A to představuje docela problém. Bude chybět lidská síla, která je nezbytná v nemocnicích, pečovatelských domech, domovech důchodců a eldéenkách. Nedostatek pracovní síly bude mít samozřejmě vliv i na ekonomiku.
Klesající potřeba zakládat rodinu je z hlediska společnosti pořádný průšvih. A děje se tak nejen u nás, ale i v jiných západních zemích. Hovoří se o hodnotové krizi zemí s vysokou životní úrovní. Zdá se, že čím bohatší lidé jsou, tím méně chtějí mít děti. Nechtějí totiž snižovat svůj životní standard.
Anketa
Pro lidi, kteří nechtějí mít děti, mám pochopení. Rodičovství bývá někdy vyčerpávající. Člověk musí furt fungovat, i když je nemocný. Nemít děti, můj život by byl nejspíš jednodušší. Na druhou stranu se říká, že když jsou lidé na smrtelné posteli a dívají se zpět, nejvíce nelitují toho, že netrávili více času v práci, ale toho, že netrávili více času s rodinou, přáteli, nebo že neměli děti. Příkladem může být Jiřina Jirásková, která na sklonku života litovala nejvíce toho, že neměla děti.
Zdroje:
