Článek
Českem prolétla zpráva o tragédii na gymnáziu ve Spišské Staré Vsi, kde 16.1. Samuel S. (18letý student) zabil nožem dvě ženy – 18letou studentku a 51letou zástupkyni ředitelky. Ten den se měl Samuel dostavit do školy ke komisionálním zkouškám, tedy přezkoušení, protože přestupoval z jiné školy. Po svém útoku utekl do lesa, kde byl policií dopaden. Za dvojitou vraždu mu hrozí 20 až 25 let vězení, případně doživotí.
Slovenský případ vyvolal velkou vlnu reakcí. Pod články informující o této tragické události se diskuze často točí kolem inkluze a hledání viníků tohoto útoku. Někteří vidí příčinu ve špatném systému, někteří v inkluzi, jiní ukazují prstem zejména na rodiče vraždícího mladíka. Každý si do této události promítá nějaké své zkušenosti či obavy. Tak jako ostatní, i já si do této události cosi promítám. Mám totiž zkušenosti s mou dcerou, která přesto, že je velmi bystrá, bývá označována za problémovou žákyni.
Slovenský mladík měl být top reprezentantem školy. Nadaný, sportovně založený, ale s výrazně problémovým chováním. V minulosti vystřídal několik škol, agresivně se měl údajně projevovat už ve školce. V roce 2022, kdy byl ještě žákem deváté třídy základní školy, byl dvakrát odsouzen za výtržnictví a nebezpečné vyhrožování. Za fyzický útok na spolužačku mu byl vyměřen trest vězení na čtyři měsíce s odkladem na 18 měsíců pod dohledem probačního úředníka. Dostal zákaz přiblížit se k poškozené na vzdálenost menší pěti metrů a zákaz zdržovat se v blízkosti jejího bydliště. Další spolužačce měl vyhrožovat smrtí a těžkou újmou na zdraví na sociální síti. Dával jí za vinu vyloučení z online vyučovací hodiny. Od dalšího trestu soud upustil s ohledem na předchozí odsouzení.
V osudný den zaútočil nožem na 18letou spolužačku Alenu, dceru učitelky gymnázia. Útok se měl odehrát na chodbě školy. „Nůž jí měl podle našich informací vrazit přímo do srdce. Dívce přispěchala na pomoc spolužačka Barbora, na kterou Samuel rovněž zaútočil, ale naštěstí se stihla otočit a nůž ji zasáhl do zad, nikoliv do hrudníku. Nyní leží po operaci v popradské nemocnici,“uvedl web pluska.sk, který zároveň rozvíjel teorii o příčině útoku. Jedna z verzí je, že za hrůzným činem mohla být i neopětovaná láska k této dívce.
Tělo učitelky Márie Semančíkové bylo nalezeno v ředitelně. Ten den, měla ještě pedagožka rozhovor s bývalým studentem gymnázia, který si přišel do školy pro opis vysvědčení. Dle slov studenta byla dost nervózní. „Asi polovina rozhovoru byla o tom, že mají problémového studenta. Nechtěla mi říct podrobnosti, protože se tím zabývá policie. Řekla mi, že přišel z jiné školy a byl problémový už tam.“ Dodal, že z něj učitelka měla obavy.
Mně osobně tento příběh zasáhl. A nejen to, co se stalo, ale i to, jak na něj lidé dle diskuzí reagují. Mnozí mají jasno. Vina se primárně hledá u rodičů. Panuje obecná představa, že problémový rodič zpravidla „vychová“ problémové dítě.
Házení viny na rodiče je hrozně zkratkovité, snadné. Dělají to lidé, kteří hledají rychlé řešení, nejsou ochotni se více zamyslet. Svět není černobílý. Někdy nejsou věci tak, jak se na první pohled zdají být. Rodiče mohli sehrát významnou roli, třeba měli na kluka přehnané požadavky, tlačili jej k velkým výkonům, nebo doma zažíval agresi, kterou přeléval dál. Mohlo jít o opičí lásku, kdy rodiče před problémy zavírali oči. Nebo to všechno mohlo být také úplně jinak.
Bohužel mám osobní zkušenost s tím, jak je často negativně nahlíženo na rodiče problémových žáků. Tedy dětí, které nějakým způsobem narušují výuku, mohou být i agresivní. Mám dceru, které v první třídě ZŠ diagnostikovali ADHD a nadání. Později se zjistilo, že má Aspergerův syndrom. Laicky řečeno je chytrá, ale její chování tomu někdy neodpovídá. V sociálním kontaktu jí to prostě nejde. Občas jí z pusy vypadne něco, co její okolí zraní. Má přehnané reakce, je náladová, špatně snáší změny. Na druhou stranu mívá velmi originální nápady a občas žasnu, kolik toho zná a jaký má ve svých 9 letech přehled. Jsem si vědoma jejích špatných stránek. Ale zároveň jsem schopna vidět i to dobré.
Cesta jejího vzdělávání není snadná. Dlouho trvalo, než jsme se dopracovali k nějaké diagnóze. To, že je jiná, vyplynulo z jejího nástupu do MŠ, kde měla takové záchvaty vzteku, že to s námi učitelky měly potřebu řešit. Marně jsme hledali odborníky. A když už jsme sehnali psychiatričku, místo pomoci, mě dotyčná dostala na dno. Když jsem s tehdy čtyřletou dcerou byla na vyšetření, doktorka na můj popis dceřiných obtíží reagovala slovy, že jsem si to možná tak někde vyčetla. Nechápala, proč tak malé dítě tahám po doktorech a divila se, proč dítě cpu do školky, když jsem doma s mladší dcerou na rodičovské dovolené. Pak mi sdělila, ať nečekám, že dceři diagnostikuje ADHD. Dceru vlastně ani nevyšetřila. Do toho ve školce na nás tlačili, ať jim vyběháme asistenta pedagoga. To ale bez těch správných razítek od lékařů nejde. Bylo to nepříjemné martyrium, ze kterého je mi dodnes těžko na duši. Mnohokrát jsem čelila obviňování, že ji nejspíš špatně vychováváme, že je nejspíš chyba v nás. Být rodičem takového dítěte není snadné. Bývá to vyčerpávající nejen kvůli projevům dítěte, ale také kvůli reakcím okolí. Člověk se může snažit sebevíc, vždy to v očích ostatních není dostačující. A když někdo dokola popisuje, jak máte strašné dítě, nejde si to nebrat osobně. V důsledku toho všeho se člověk raději straní světu, dostává se do sociální izolace. Nakonec jsme po letech hledání našli paní psycholožku, která je člověkem na svém místě. Dnes chodí dcera do běžné školy a má přiznaného asistenta pedagoga. Dochází na vyšetření k psycholožce, k psychiatričce, na nácvik sociálních dovedností a je medikována kvůli ADHD.
Z reakcí lidí je patrný odpor mnoha k integraci těch, kteří se nějakým způsobem liší, do běžného vzdělávacího systému. Čin agresivního studenta si spojují se všemi nadanými žáky, kteří se ve svých sociálních projevech liší od ostatních. Zaznívají názory typu, že jde o další případ nadaného asociála, že by se s tím mělo něco dělat. Nebo že inkluze je zločinem proti normálním dětem. Zrovna s touto tezí si dovolím nesouhlasit.
Inkluze je náročná pro všechny zúčastněné. Když se ale lidé snaží, má také svá pozitiva. Nejen pro dotyčného žáka s obtížemi. Vidím to na svých dětech. U dcery nastal posun k lepšímu. Když vidím, že má ve škole kamaráda a kamarádku, je to strašně pěkný pocit. Vážím si toho mnohem víc, než výborných známek na vysvědčení. To by nebylo, kdyby byla doma izolovaná od světa. Přínos vnímám i u svých dalších dětí. Když má druhá dcera Bára chodila do školky, kamarádila se tam s holčičkou, která má ADHD. Už ve školce měla asistentku. Když mě maminka této holčičky oslovila na dětském hřišti, udělala mi radost. Prohlásila, že ještě že v té školce je naše dcera, protože se na ni její dcera hodně těší. Kamarádily se spolu, a když nechtěla ráno do školky, motivací aby nakonec šla, byla právě naše Bára. Když se děti dostávají do kontaktu s někým, kdo se liší, kdo má nějaké obtíže, učí se toleranci. Učí se zvládat určité situace. Je to trénink sociálních dovedností pro všechny zúčastněné.
Rozhodně nechci obhajovat čin slovenského mladíka, nebo se nějak zastávat jeho rodičů. To, nad čím se pozastavuji, je směr, jakým se ubírá diskuze kolem tohoto případu. Zdá se, že většina diskutujících je v podstatě proti inkluzi. Bohužel mohu potvrdit, že tento názor je rozšířen i mezi mnohými učiteli. Nedávno jsem si doplňovala pedagogickou kvalifikaci a pár rozhovorů jsem na toto téma slyšela. Pro některé je to práce navíc, jiní mají třeba prostě jen strach. K tomu jen dodám, že případné nebezpečí nemusí hrozit jen od problémových žáků. Kolikrát už jsem si přečetla zprávu typu, že útočil někdo, do koho by to nikdo neřekl.Třeba takový spořádaný lékař z Plzně, jehož čin mnohé šokoval. Pak mě ještě v této souvislosti napadá poznámka, zda by se případ studentského mladíka až tak rozebíral, kdyby se neodehrál na půdě školy.
Zdroje:
