Krize důvěry ve vztazích: Jak překonat model „něco za něco“?

Tento přístup se neomezuje pouze na pracovní nebo přátelské vztahy, ale proniká i do rodinných vazeb, které by měly být tradičně vnímány jako dlouhodobé a nezištné. Vztahy s druhými nebudou nikdy zcela vyvážené. To, že není všechno vždy dokonalé není špatná věc. Špatná věc je, když se ve jménu svého pohodlí, tak snadno vzdáme vztahů s nimi. Neměli bychom se tak snadno vzdávat druhých.

To, co přinesla moderní doba a civilizace do mezilidských vztahů je zvýšené napětí a stres. Zvyšuje se počet lidí, kteří se nezabývají starostí o to, co budou za pár let dělat jejich rodiče, když budou zjevně potřebovat pomoc. Netrápí je to a jejich počet se zvyšuje.

Jistě, máme se svými blízkými všelijaké vztahy. Ale možná, že přehlížíme, jak i do nich zasahují neustálé žádosti o pomoc a podporu od jiných i cizích lidí. Když se nad tím zamyslíte, pořád je kolem nás někdo, kdo o něco žádá. O pozornost, o náš čas, o náklonnost, o peníze, o náš vliv nebo zkušenosti.

To může vyčerpat trpělivost člověka natolik, zvlášť, když se na něj obrací více lidí, nemluvě o sociálních sítích, že pak často přehlédneme topící se ruku v rybníku. A posuzování vhodnosti či nevhodnosti někomu pomoci, to tiché udržování hodnotícího skóre ve vztazích nás pak může snadno zavést k tomu, že se odvrátíme od druhých, když nás nejvíce potřebují. Prostě se nám to nevyplatí.

Problém transakčního přístupu

V důsledku toho dochází k erozi systému společnosti založené na vzájemné solidaritě a pomoci. Stále častěji se setkáváme s vypočítavým chováním, kde jedinci hodnotí své vztahy z hlediska výhodnosti, a ne z hlediska vzájemného obohacování a podpory. To vede k další krizi důvěry, která má dlouhodobé negativní dopady na celou společnost.

V širším měřítku může totiž tento individualistický způsob myšlení přispět k probíhající epidemii osamělosti a omezit zcela naši sociální sounáležitost a podporu. Dáváme se druhým, protože to mi sami chceme, ne protože chceme vyrovnat skóre vzájemné pomoci anebo protože čekáme, co z toho nakonec budeme mít.

Pokud máte pocit, že je dnes daleko více lidí, co něco potřebují, je to pravda, protože to opravdu potřebují. Do světa kolem nás pronikly z nás samých tak dlouho přehlížené emoce. Svět díky tomu doslova vybuchuje. A citlivějších a tím pádem emočně zranitelnějších lidí je po Covid-19 více než kdy jindy.

Pandemie Covid-19 způsobila mnohým z nás hodně utrpení především. Ať už to byly ztráty na životech našich blízkých, ztráta zaměstnání a sociální podpory – všechny tyto faktory vedly podle studií v USA u mnoha lidí ke zvýšené míře úzkosti, deprese a užívání návykových látek. A zbytek světa na tom nebude o moc lépe.

Sedmnáct procent Američanů říká, že se denně cítí osamělí; 12 % Američanů uvedlo, že v roce 2021 neměli vůbec žádné blízké přátele, což je velký nárůst oproti 3 % z roku 1990. Většina dospělých je ve stresu z inflace, ze špatného stavu ekonomiky a toho, že nemají dostatek peněz na nákup základních věcí pro sebe, ale hlavně svou rodinu.

Polovina dospělých v USA taky uvedla, že oni nebo jejich rodinný příslušník zažili během nebo po Covidu krizi duševního zdraví, přičemž poruchy duševního zdraví dosahují u dětí a dospívajících až „epidemické míry“.

Proč bychom si ve vztazích neměli „držet hodnotící skóre“?

Funkční vztah vyžaduje několik ingrediencí: důvěru, důslednost a kvalitně strávený společný čas. Je na každém člověku, aby si vybral svět, ve kterém chce žít. Zdali je to svět, ve kterém se nebudete starat o nikoho jiného, ale možná pak nemůžete očekávat, že se někdo jiný bude starat i o vás.

Anebo je to svět, kde můžete být štědří a soucitní s ostatními lidmi? I když se částka, které jsme schopni se vzdát ve prospěch druhých, liší ze dne na den nebo z hodiny na hodinu, víte, že když investujete do těchto vztahů, takže když potřebujete pomoc a potřebujete podporu, někdo jiný tu bude pro vás také.

„Ale možná nejdůležitější je vnímavost neboli to, jak jsme pozorní k přáním, potřebám a cílům jiného člověka,“ tvrdí Richard Slatcher, profesor na katedře psychologie na University of Georgia.

Naše schopnost reagovat může mít podobu jak reálné pomoci – například chci pomoci příteli se stěhováním nábytku do nového bytu – tak i emocionální podpory, jako je pozorné naslouchání při rozhovoru, když se mi chce s něčím důležitým svěřit.

Výzkum ukázal, že vnímaví partneři vyjadřují vřelost, porozumění, uznání. Tohle platí jak pro osobní, tak i pro pracovní vztahy. Kdekoliv, politiku a politické strany nevyjímaje. Ti vnímavější lidé usilují o to, aby se jejich partneři či kolegové cítili doceněni. Když je tato vnímavost opětována, výsledkem je v konečném důsledku zvýšená kvalita vztahů pro všechny lidi kolem. Dobro dělá další dobro.

Problém je v našem egu. To dělá dobře jen samo sobě. „A my lidé, jsme sami sebou notoricky zaujatí, pokud jde o odhad, kolik ze sebe dáváme ostatním ve srovnání s tím, co dostáváme na oplátku,“ říká Beverley Fehrová, profesorka psychologie na univerzitě ve Winnipegu.

Vzpomenout si na všechny dobré skutky, které jste pro svou sestru udělali, je mnohem snazší než vzpomínat na časy, kdy vám ona nosila potraviny, když jste byli nemocní, starala se o vaše domácí mazlíčky, když jste byli na dovolené a jak naslouchala, když jste jí popisovali, jak se vypořádáváte v práci s nemožným šéfem.

Jak čelit emocionálně vyčerpané populaci? Autenticitou.

Život nám od cca 70. let nese poselství o tom, že péče o sebe je něco, co lze zakoupit. Všichni motivátoři, terapeuti a trenéři posilují naši představu péče o sebe sama nad všemi ostatními. Toto zaměření na falešný seberozvoj nás vede k tomu, že stále častěji hrajeme ostatní divadlo „jednoho herce“.

Tváříme se jako vysoce produktivní členové společnosti. ve skutečnosti si už neumíme říct o pomoc, když je jí třeba ani vyjádřit svou zranitelnost. Individualismus síly a moci nepřipouští bezmoc a selhání. Stigmatizuje to člověka, že pak není morálně způsobilý jedinec, což dokládá stále vyšší počet sebevražd u mladé generace.

A když se tedy sami považujeme za schopné a nezávislé, a předpokládáme, že tak to mají i všichni ostatní, tak nemáme ani proč druhým pomáhat, naopak jejich selhání vyhodnotíme jako opovrženíhodné. A necháme druhé na holičkách. Přeci nebudu podporovat ty, kteří se nemohou postarat sami o sebe. Nezaslouží si to!

Osobně se domnívám, že základním řešením je přenastavení našich životních hodnot a potom i našich cílů a priorit, které si pro život vybíráme.

Pro návrat k vzájemné důvěře a solidaritě je dobré přijmout několik klíčových postupů:

Věřit v lepší budoucnost mezilidských vztahů neznamená popírat realitu současné situace, ale spíše hledat cesty, jak ji můžeme změnit k lepšímu. Klíčem k překonání současných výzev je láska v srdci, nejen k sobě, ale i k druhým, a její převedení do reálných, byť drobných činů.

Každý krok, který podnikneme k obnovení důvěry a vzájemné podpory, je krokem k posílení soudržnosti naší společnosti. Optimismus v tomto kontextu není naivním nadšením, ale odhodláním věřit v naši schopnost tvořit a udržovat zdravé, podpůrné a trvalé vztahy. Pro dobrou budoucnost nás i našich dětí.

Zdroje: