O stromech, které se chtějí uzdravit přes noc

Vnitřní práce je pomalá práce. Nezáří jako profilovky na Instagramu. Ani nemá certifikáty ve zlatých rámečcích, ani diplomy, které si můžete hrdě vyvěsit nad gauč. Je tichá, občas bolavá a hlavně – nenabízí vám žádné záruky, že se ráno probudíte jako „lepší verze sebe sama“. O to paradoxnější je dnešní posedlost mnohých hledačů pravdy poznání tím, jak ji obejít.

Stačí vám jen dva dny na změnu, slibuje kurz. Stačí jedna technika a budete osvícení, hlásá terapeutická kniha. Stačí přece změnit myšlení, radí motivační speaker. Jak na běžícím AI pásu vznikají „rychlokurzy poznání čehokoliv“, TikTok terapie pro nedělní odpoledne a víkendové certifikace, které vám během osmačtyřiceti hodin přidělí titul Mistr života.

Problém? Život není sprint. A tím méně pak náš vnitřní svět.

Otázka, kterou si musíme položit, zní: Co se stane, když z vnitřního světa uděláme návod k použití s pěti zaručenými kroky ke štěstí? Odpověď není příjemná. Vnitřní svět se začne drolit. Ztrácí své napětí, hloubku, živost. Stává se z něj něco, co si můžeme vystavit na poličku vedle keramického anděla. Připomínka toho, co jsme možná kdysi cítili. Ale už necítíme.

Přesto právě v tichém a pomalém zrání spočívá jeho skutečná hodnota – jak už ve 40. letech minulého století připomínal Paul Brunton ve své Skryté nauce za jógou, kde varoval před záměnou vymodlených „efektů“ za hluboké duchovní změny.

Bez skutečného vnitřního kontaktu, bez tiché trpělivosti vůči vlastní temnotě i zranitelnosti, se všechno, co na povrchu vypadá jako růst, nakonec změní jen v pečlivě vystavěnou vitrínu. Vitrínu, která se při prvním otřesu rozsype.

Práce s vnitřními částmi já, tedy s tím, čemu dnes módně říkáme podosobnosti, má hlubokou tradici. Už Jacob Moreno v psychodramatu, Carl Gustav Jung ve své práci se stínem nebo Fritz Perls v gestaltu chápali, že v člověku žije vícero hlasů, potřeb a tváří. A že žádná z nich není sama o sobě špatná či dobrá, dokud nezačne být oddělena od ostatních a jednat jako vykořeněná a nepřijatá součást našeho já, na vlastní pěst.

Představa „části“ je stará jako lidstvo samo. Ale práce s ní je hluboká. A stojí mnoho trpělivosti a času. Vyžaduje také chuť vnímat kontext různých situací, nemalou odvahu i morální rozlišení toho podstatného od věcí nepodstatných. Vyžaduje přijetí toho, že některé části v nás se nikdy nestanou roztomilými postavičkami na našem selfie sebelásky.

V čem ji dnešní „honba za pokladem sebe sama“ tolik poškozuje? V tom, že zaměňuje vnitřní svět za obchodní centrum emocí. Že přestáváme chápat, jak nesmírně velký pokrok může být třeba jen pět minut vnitřního ticha, když přichází po letech chaosu.

Že zapomínáme, že původní smysl práce s vnitřními částmi nebyl „rychlý úspěch“, ale hluboké pochopení a uvědomění v těle. A budování mostu. Mostu k sobě, který se staví ne dny, ale roky. Někdy celý život. A hlavně – nestaví se jen k těm, co máme rádi, ale ke všem.

Jak připomínal Daniel Goleman ve své práci o emocionální inteligenci​, opravdová změna nenastává v momentu, kdy si uvědomíme, co bychom „měli cítit“. Ale nastává tehdy, když jsme schopni cítit i to, co nás bolí, a zároveň tím nebýt zcela pohlceni.

Pravý klid není pětiminutová meditace na semináři. Pravý klid je schopnost sedět sám se sebou i v prostoru a čase, kde není nic, co by nás zachránilo od vlastního neklidu.

Naše vnitřní části chtějí být slyšeny. Ale ne všechny chtějí být slyšeny na Instagramu. Kde vzniká největší riziko zkratkovité práce se sebou? Tam, kde každá část našeho já dostane na chvíli možnost vystoupit ze tmy, ale bez dalšího kontextu, bez kotvy, bez skutečné opory.

Místo hlubšího propojování tak dosahujeme přesného opaku: naše vnitřní části se drolí do izolovaných ostrůvků bolesti, touhy, vzrušení a depresí. A každá si křičí to svoje a po svém. A my tak díky jejich vzájemnému překřikování ztrácíme schopnost je uslyšet a chápat.

Představte si to jako starou mapu, na níž se kdysi rozprostíraly kontinenty plné života. Dnes tam zůstávají jen roztříštěné ostrůvky, mezi nimiž se obtížně hledají či staví mosty. Příkladem je nesoulad polarit v nás. Třeba mezi vnitřním kritikem a ochráncem, rebelem a tvořivou silou.

Když jimi rychle probíháme jako mladý jankovitý skot bodnutý ovádem, naše vnitřní rozhraní nestačí všechny části ani zaregistrovat, natož je skutečně „přijmout“. Nemluvě o tom, že některé díky své izolaci ani neví, že existují mnohé další.

Pravá práce s podosobnostmi totiž není jen o tom, vyházet všechny obyvatele sklepa ven na slunce. Je o tom, umět si k nim sednout. Tam k nim dolů. Do sklepa, kde se schovávají. Do té tmy.

A začít s nimi mluvit.
Ne s předsudkem.
Ne s touhou je vylepšit.

Ale s odvahou být svědky i těch našich částí, které se nám nebudou nikdy líbit na profilové fotky. Naučit se vést vnitřní dialog tam, kam se nám díky všem těm instantním zkratkám vlastně moc nechce: dovnitř, do temnoty, kde jsou naše kořeny.

Stín není něco, čeho bychom se měli zbavit. Stín je něco, co musíme pochopit.

Proč je důležité neodhánět svou vinu, hněv, hanbu, zlost a strach? Protože když jim odepřeme byť jen malý kousek pozornosti, vyrostou bez jakéhokoliv rodičovského dozoru. A jednou – až to budeme nejméně čekat – se jménem našeho já projeví Mnohdy s devastujícími následky pro nás i naše okolí.

Stín neodchází ani se nemění proto, že ho ignorujeme. Stín naopak roste, když se na něj odmítáme podívat. A právě tady bychom se měli začít ptát: Jak se vlastně odlišuje laskavost od naivity? A proč i vnitřní svět potřebuje hranice a zrcadla?

Anthony de Mello ve své práci o bdělosti říká, že skutečná svoboda nepřichází skrze role, kterými si přejeme být, ale skrze to, co si sami na sobě dovolíme vidět​. Bez iluzí. Bez výmluv. Bez rychlých omluvenek a vysvětlivek.

A proto i naše podosobnosti potřebují vědět, že nejsou samotné. Že je někdo vnímá. Že někdo rozumí jejich bolesti, hněvu, závisti, touze. Ne aby je „vylepšil“ či „přepsal“, ale aby je přijal jako stejnou část celku, který už tvoříme.

Nejde o to udělat ze všech našich bytostí něco ideově průzračného jako je Captain America. Jde o to sednout si do sklepa, kde se ty naše části schovávají. Zhasnout. Ztišit se. A čekat. Bez násilí. Bez nutnosti okamžitého výsledku. Jen být přítomen tomu, co jsme my sami – v nejhlubších, nejtemnějších patrech.

Ale mít v kapse svíčku.
A sirky. Pro případ, že budeme muset najít cestu ven sami.

Sebepoznání není do-it-yourself projekt z Pinterestu. A čím déle jsme sami na sebe zapomínali, tím déle budeme zprvu vysedávat na špinavých a studených schodech vlastního sklepa. Ve smradu. Ve tmě. V nejistotě.

Skutečná vnitřní práce není o tom, jak rychle pocítíme úlevu. Je o tom, jak hluboko jsme ochotni jít, když úleva nepřichází. Představte si dva semináře o meditaci:

Slibuje účastníkům rychlé výsledky. Okamžitý pocit klidu. Program je nabitý různými technikami: jednu si vyzkoušíte, druhou hned nato ochutnáte, třetí se naučíte uvařit během tří minut. Jako když pustíte hladového turistu s plnou penzí ke švédskému stolu. Co se stane, co myslíte?

Přejíte se, samozřejmě. Přijímáte zážitek, ale nikdo vám už neukáže, co s ním máte dělat, až se realita vrátí v plné síle. Chybí prostor pro otázky, pro zkoumání, pro opravdové pochopení. Klid je krátký. Působí jako bublinková koupel na chvíli, ne jako pramen, ze kterého můžete dlouhodobě pít.

A pak přijde první těžší den… A vy zjistíte, že váš klid byl jen náplastí. A že pod ní zůstala rána, která dál krvácí.

Nenabízí rychlé zázraky. A nenabízí vůbec žádné záruky. Místo toho vás učí, jak vůbec sedět sami se sebou. Jak se nechat vést tichem. Jak porozumět vlastní mysli, když se začne bouřit. Jak nezradit sami sebe v momentě, kdy se objeví nepříjemné emoce.

Je tu prostor pro otázky. Je tu prostor pro chyby. A hlavně. Je tu prostor pro vás a vaše tempo. Po skončení semináře si možná neodnesete nadšenou euforii. Ale odnesete si něco důležitějšího: první kámen pevného mostu. Mostu, který vás jednou podrží, až budete na všechno sami.

Je obrovský rozdíl mezi tím „zažít na chvíli klid“ a naučit se klid vytvářet. Je rozdíl mezi tím, mít zážitek, a tím, mít schopnost. Je rozdíl mezi tím, cítit úlevu a pěstovat odvahu. Zkuste si klidně obojí. A možná pak snáze pochopíte, že duchovnost a vnitřní práce nejsou na prodej.

A že klid není stav, který vám někdo předá jako dar zabalený ve stříbrném papíře a parádní mašlí. Klid je něco, co si musíte vypěstovat vy sami. A každý z nás je tím pádem tak trochu zahradník. Pěstitel.

Že existují techniky, které nás zbaví všech bolestí, aniž bychom se museli projít svým vlastním podsvětím? Co kdybychom byli ochotni potkat se i s tím, co nás děsí? Se svým strachem. Se svou vinou. Se svou samotou. A co kdybychom se konečně rozhodli vyrůst?

Růst není sprint. Osobní růst není instantní polévka, kterou si zalijete horkou vodou a za tři minuty servírujete jako „nové já“. Růst je pomalý. Je nevyzpytatelný. Je často bolestný. A někdy nás donutí znovu a znovu sejít do sklepa, kde sedíme potmě, se svíčkou v kapse a sirky v ruce. Skutečný vnitřní růst totiž není rychlá montáž podle návodu.

Je to spíš staré umění naslouchání sobě, tichu, kořenům, které nás drží v zemi života, a temnotě, kterou je třeba projít, ne přeskočit. Tak co kdybychom konečně přestali hledat zkratky?

A místo toho si prostě… sedli? K tomu našemu stromku.