Na práci uklízeček je nás škoda, my děláme ve firmách to důležité

Pod minulým článkem o uklízečkách se objevilo několik zajímavých názorů. Většina lidí je toho názoru, že uklízečky jsou důležité a přínosné povolání, které si zaslouží podstatně vyšší příjmy. Protože bez nich by se přece firmy zhroutily. No, ne tak docela. Kdysi jsme ve firmě byli bez uklízečky přes 3 měsíce a nakonec jsme se s tím naučili v pohodě fungovat. Je to jen o zvyku.

No, to je strašně jednoduché. Prostě bychom si po sobě ty hrnky a stoly uklidili sami. A jednoduše bychom se celkově chovali tak, jako kdyby nikdo nepřišel a neuklidil po nás. Uklízečky jsou však ve firmách právě proto, aby se zaměstnanci mohli věnovat důležité práci a nemuseli se zbytečně zdržovat zbytečnostmi, jako je mytí hrnků a wc, vynášení košů a podobně. Není to o tom, že bychom toho nebyli schopní, ale o tom, že je nás na to škoda a firma nás potřebuje na důležitou práci.

No, vzhledem k tomu, že se mi doma nepodařilo uklízečku prosadit, tak si to sama zkouším velmi často a zadarmo. Myju nádobí, luxuju, vytírám, vynáším koš, myju koupelnu, wc, doplňuju toaleťák, leštím zrcadla, okna, zalévám kytky a k tomu ještě peru prádlo, žehlím, vařím, zajišťuju, aby bylo čím uklízet a z čeho vařit… už jen tím jsem překonala náplň práce uklízečky ve firmě. To, že místo 30 záchodů myju dva neznamená, že nevím, o čem práce uklízečky je. Na jednu stranu je to otrava, ale člověk úplně vypne hlavu, protože pohyb mopem ze strany na stranu opravdu žádné intelektuální výkony nevyžaduje a člověk si u toho vlastně odpočine.

S tímhle naprosto souhlasím. Každý by měl být za svou řádně odvedenou práci patřičně ohodnocen. To, že odvede práci kvalitně je samozřejmost, pokud o své pracovní místo stojí. A to patřičné ohodnocení se odvíjí od přínosu, který daný pracovník ve firmě má. Problém je v tom, že přínos uklízeček ve firmách je malý, takže je i jejich odměna malá. Proto mají minimální mzdu a zaslouženě. Ony jsou tam prostě proto, aby se ti lidé na, kterých firma stojí mohli věnovat své důležité práci, která tu firmu, včetně těch uklízeček, živí. To, že si uklízečky pro zvýšení sebevědomí namlouvají, že bez nich by firma spadla a lidé se brodili ve špíně, je nesmysl. Prostě by si po sobě normálně uklízeli sami. Byli by vzpruzelí, protože tohle v popisu práce nemají a vznikaly by konflikty, ale rozhodně by se nikdo špínou nebrodil.

Jednou se moje oddělení a obchoďáci trhlo do jiné části budovy a potřebovali jsme vlastní uklízečku, protože ta současná nestíhala. Měla čas jen na to, aby večer umyla WC a vytřela. Než se procesy rozpohybovaly a uklízečka se sehnala, uběhlo pár měsíců a do té doby jsme si všichni šli po krku.

Obchoďáci, rozmazlení doma ženuškami, si nebyli schopní dát ani hrnek do myčky a my jsme to dělat odmítaly, protože nejsme jejich služky, ale kolegyně. Na druhou stranu nás zarovnaná linka v kuchyňce a plný dřez vytáčely do běla. Řešilo se to na každé poradě, maily lítaly na všechny strany a kuchyňské diskuze, kdy jsme dříve řešily klienty, se zvrhly v neustálé stížnosti na neumyté nádobí ve dřezu a chybějící příbory. Nakonec jsme to (se souhlasem vedení) dotáhly až ke kameře v kuchyňce, aby se zjistilo, kdo tam pořád to nádobí nechává.

Pak už se začaly věci postupně zlepšovat, a i když nám obchoďáci začali přezdívat „dračice“, v kuchyňce byl konečně klid a mír i bez uklízečky. Když pak nastoupila, rádi jsme přestali ztrácet čas zbytečnostmi a válečnou sekeru jsme s obchoďáky zakopaly, byť přezdívka „dračice“ nám zůstala a na naše oddělení se pánové odvážili jen ve vyšším počtu.

Každopádně jsme zjistili, že bez uklízečky to jde a nikdo ve špíně nehnije. Jen chvíli trvá, než si člověk na ten chybějící standard zvykne a začne fungovat v nouzových podmínkách. U nás to každopádně bylo jen dočasné. Firma dobře věděla, že by byla sama proti sobě, kdyby nás místo důležité a odborné práce, kvůli které nás najala, „vytěžovala“ tím, že budeme vynášet koše a mýt nádobí. Na to jsou náš čas a schopnosti příliš vzácné.