Článek
Můžeme se tak setkat i s tezí, že největší podíl viny má dvacet let „normalizace“, která našemu národu definitivně pokřivila páteř, nebo že naopak za všechno můžou „divoké devadesátky“, kdy Václav Klaus zavelel „zhasnout“ a kdo nebyl dostatečně bezohledný (až sprostý), ten měl zkrátka smůlu. A že tento mafiánsko-vexlácký kapitalismus, který s sebou také nesl to, že se mezi takzvané „V.I.P.“ zařadila spousta zbohatlíků se vkusem kolotočářů a chováním horším než řeznický pes, zapříčinil všeobecný úpadek slušnosti.
Další jsou zase schopní vinit kdeco z naší historie od zavraždění svatého Václava přes všechny ty velmi brutální přemyslovské „hry o trůny“ (včetně vyvraždění Slavníkovců či Vršovců, případně „bratrských“ vztahů např. mezi Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem), bitvu na Moravském Poli, husitské války nebo třeba prohranou revoluci z roku 1848 či nikdy nerealizované „rakousko-české vyrovnání“.
Někteří to dokonce spojí hezky všechno dohromady, takže podle nich teorie o důvodech českého hulvátství zní nějak takto: „Přemyslovci se chovali jako barbaři, tak to pak od nich převzal i zbytek národa, občasné vpády cizích vojsk ze všech možných stran rozvoji zdvořilosti také neprospěly, za Karla IV. byla jistá šance, ale lůza, která se dostala k moci po upálení Mistra Jana a smrti krále Václava IV., povraždila nebo ze země vyštvala skoro všechny vzdělance, když se situace trochu uklidnila a nové elity se mohly rozvinout, přišla Bílé Hora a třicetiletá válka, kdy opět nesmírné množství slušných a vzdělaných lidí bylo povražděno, pomřelo hladem a nemocemi nebo uteklo, takže v našem národě zůstali prakticky jen „čeledíni, děvečky, služky a podkoní“, no a během 19. století toto vše negativní čeští politici ještě podpořili svým pletichařením a neschopností vedoucími k tomu, že se Češi navykli na všechno a všechny jen sprostě nadávat v hospodě u piva. Těch dvacet let první republiky situaci už zachránit nemohlo, protože sotva nějaké nové elity vznikly, přišel Mnichov, druhá světová a následně komunistická totalita, takže většina vzdělanců se slušným chováním byla povražděna, pozavírána do lágrů a kriminálů nebo nucena utéct ze země - a definitivně příklon ke všeobecnému buranství „završil“ mafiánský kapitalismus v devadesátkách.“
Vzpomínám si i na teorii naší latinářky na gymnáziu, která tvrdila, že „ono to rovnostářství byla hezká myšlenka, znělo to fajn, chovat se ke všem stejně, tedy jednat s profesorem stejně jako s dlaždičem, jenže místo aby se dlaždiči začali chovat jako profesoři, profesoři se začali chovat jako dlaždiči.“ A na tom asi taky něco bude.
Ať už bylo či je příčinou cokoliv, pravdou je, že zdvořilost je v české kotlině poměrně vzácným hostem. Co jen tady na Médiu už bylo článků na téma, jak jsou děti nevychované, puberťáci drzí, prodavačky a číšníci neochotní, „profesionální matky“ otravné a důchodci nerudní a neurvalí. Snad nemine jediný den, aby si zde někdo nestěžoval na to, jak mu vřískající spratci ignorovaní svými rodiči v kavárně málem skákali po hlavě, jak ho někdo předběhl ve frontě, jak na něj byla někde obsluha protivná, jak byl svědkem toho, že nějaký výrostek či naopak důchodce byl na lidi drzý a sprostý, jak byl někdo na někoho agresivní až hrůza, jak se lidé prali o zboží v akci nebo třeba jak zlý dědek bezdůvodně zmlátil hrající si děti.
Když čtu všechny tyhle historky - mezi nimiž nechybí ani postřehy, jací jsou pracovníci ve službách neochotní a ještě k tomu zloději, případně jak se Češi neumí chovat na dovolené - dospívám k názoru, že jsme národ hulvátů. (A že možná proto tolika lidem vyhovovalo mít 8 let óbrhulváta za prezidenta.)
Přesto si myslím, že situace přece jen není až tak „černá“. A nebo mám stěstí, že žiji v sociální bublině, kde těch hulvátů a buranů zase tolik není - v univerzitním prostředí se naštěstí pořád příliš nevyskytují (třeba takové osazenstvo letošního semestrálního kursu o exoplanetách vypadá na můj vkus nesmírně slibně) a fandom je vůbec kapitola sama pro sebe (o čemž asi časem napíšu samostatný článek).
Na druhé straně - i když nerada - musím připustit, že ve srovnání s našimi západními sousedy se stále máme hodně co učit. Už jsem o tom jednou psala, jak nesmírně ochotní a zdvořilí jsou řidiči MHD v Paříži - kteří, jen tak mezi námi (poznámka zvláště pro všechny „flastence“) jsou v naprosté většině případů černé pleti. Ovšem zdvořilí a ochotní jsou v Paříži nejen řidiči, ale i běžní cestující, ochotní druhým pomoci, o číšnících, servírkách nebo prodavačích ani nemluvě. Možná to bude tím, že Pařížané (natož pak obyvatelé jižnějších částí Francie) se daleko méně stresují a vůbec působí všeobecně takovým dosti pohodovým dojmem (o čemž jsem něco psala zase zde).
Možná na tom něco bude, že v zemích na západ a severozápad od nás, kde je vyšší životní úroveň, jsou lidé k sobě vzájemně milejší, protože jsou v životě spokojenější. Ono obvykle to vážně je tak, že čím více jsou lidé se svým životem nespokojení a/nebo vystresovaní, tím protivnější na své okolí bývají, protože si chtějí na někom „vylít zlost“ - a naopak lidé šťastní a se svým životem spokojení nemají potřebu být na druhé protivní nebo dokonce agresivní. Mnozí tvrdí, že je dodnes velký rozdíl v chování obyčejných lidí v někdejším NDR a v bývalé NSR - že takové Bavorsko nebo Sársko je něco úplně jiného než Braniborsko, Sasko a Prusko, neboli že na tom „západě“ jsou zkrátka lidé neporovnatelně slušnější, zdvořilejší a ochotnější i ve vztahu k úplně cizím lidem.
Na druhé straně se ale téměř všichni cestovatelé, kteří navštívili opravdu chudé země v Africe, Asii nebo Latinské Americe, shodují na tom, že velmi často právě ti nejchudší, žijící v tak bídných podmínkách, že si to ani neumíme představit, jsou nejen milí, laskaví, pohostinní a přátelští, ale dokonce působí i jako šťastní a spokojení lidé. Možná bychom si z nich mohli tak trochu vzít příklad.
A tak např. přestat nenávidět souseda za to, že byl na dovolené v Austrálii, zatímco my jenom na Lipně, a neužírat se závistí vůči každému, kdo se - podle našeho názoru - má lépe než my. Co kdybychom se - možná jako ti chudí Indiáni, Tibeťané nebo Afričané - dokázali v životě radovat i z maličkostí?
Pokud se to postupně naučíme, třeba časem přestaneme být národem buranů.