Článek
Jen otevřu sociální sítě a už to jede. „Tohle že je důstojný důchod?!“ „Jak z toho má člověk vyžít?!“ A pod tím stovky komentářů, často psaných na nejnovějším telefonu, plné caps locku, výkřiků a přirovnání k otroctví. A o kolik že to bylo? Dvacet tisíc. Dvacet jedna. Dvacet dva.
A já si jen říkám:
Když máte sílu se každý den vztekat na internetu, nadávat na stát, vládu, počasí a moderátory v televizi, proč si prostě neseženete práci?
Protože jestli vám ten důchod nestačí, a evidentně máte přebytek energie, tak jděte makat.
Hraní si na oběti ničemu nepomůže
Ano, žít z důchodu není lehké. Nikdy nebylo. Ale taky to není žádná novinka.
Všichni jsme celý život věděli, jak to funguje: kolik si odvedeš, tolik dostaneš.
A teď tu máme generaci, která dvacet let jela v režimu „hlavně klid, hlavně jistotu, hlavně státní flek za patnáct čistého“ a diví se, že jim to v důchodu nestačí na dvě dovolené a bio zeleninu.
No nestačí. A víte co? Nikdo vám to ani nesliboval.
Dvacet tisíc je málo? A kolik je „důstojně“?
Zeptejte se sami sebe: co si vlastně představujete pod slovem „důstojný důchod“? Třicet tisíc? Čtyřicet? Pasivní příjem bez zodpovědnosti?
A proč si myslíte, že na to máte automaticky nárok?
To, že jste pracovali čtyřicet let, není automatický důvod k luxusu. Pracoval každý. A ne každý u toho seděl na židli.
Někteří lidi odvedli totéž co vy – ale ještě u toho přemýšleli, spořili, vzdělávali se, přizpůsobovali. A dnes neřvou.
Protože se nespoléhali na stát, ale na sebe.
Energií byste klidně utáhli celou směnu
Pod každým článkem o důchodech najdu stovky komentářů, často od lidí v plné síle:
— „Tak ať se jdou ti nahoře podívat, jak se žije za 21 tisíc!“
— „Jestli nás nechají takhle chcípnout, půjdeme do ulic!“
— „To si snad máme přivydělávat v důchodu?!“
Ano. Přesně to.
Nikdo vám nebrání. Pokud jste zdraví, pokud máte sílu na celodenní boj na Facebooku, pokud zvládnete sepisovat výhružné statusy a ještě u toho pošlete pět mailů na ČT24 – tak můžete zvládnout čtyři hodiny týdně v knihovně, školní jídelně, na vrátnici nebo na brigádě.
Jestli vám je osmašedesát a cítíte se ok, tak to není trest. Je to vaše šance.
Zvedněte se. Nebo mlčte
Buď se zvednete a uděláte něco pro sebe – nebo si prostě přiznejte, že jste rezignovali. Ale nehrajte si na statečné hrdiny, když jediné, co zvládnete, je tapetování internetových diskusí.
Protože fakt se mi nechce poslouchat, jak je důchod 21 tisíc katastrofa – když jsou lidé, kteří z toho žijí s důstojností a tichou hrdostí.
Chcete víc? Tak přestaňte natahovat ruku a něco dělejte
Realita je tvrdá. Ale spravedlivá. Nikdo vám nebrání si přilepšit. Ale taky vám nikdo nemusí každý měsíc sypat víc jen proto, že se vám zdá, že „by to mělo být jinak“.
Když se vám nelíbí, kolik máte – běžte s tím něco dělat.
A jestli už nemůžete, jste nemocní, zničení, vyčerpaní – pak ano, máte právo na pomoc.
Ale pokud jen sedíte a stěžujete si, tak nemáte nárok vůbec na nic.
Jen na to, aby vás ostatní přestali brát vážně.
