Článek
Ozývá se hodně stížností, jak dnešní generace málo čtou. Osobně se ani nedivím, protože škola dělá všechno pro to, aby v dětech pevně zakořenila nenávist ke čtení.
Čtení jsem nesnášela
U nás doma se četlo vždycky. Každý měl svůj oblíbený žánr, před spaním se usínalo s pohádkou, když nám „nejel“ oběd, četla se pohádka a dodnes každý volný povrch pokrývají stohy knih. Přesto, bylo období, kdy jsem čtení absolutně nenáviděla a bylo to pro mě za trest. Jako obvykle za to mohla školní docházka. Když jsem si uvědomila, jak strašně čtení nesnáším, byla jsem vyděšená a měla jsem pocit, že je se mnou něco špatně. Nikdy jsem se do té doby nesetkala s tím, že by čtení někoho nebavilo a přišla jsem si hloupá, protože hloupí lidé přece neradi čtou.
Povinnost vytváří odpor
Moje nenávist ke čtení se objevila velmi brzo po tom, co jsme ve škole obdrželi „seznam povinné četby“, což bylo někdy ve druhé třídě. Měli jsme si vybrat jednu knížku, kterou si přečteme a zapíšeme si jí do čtenářského deníku. Na první pohled nic složitého. Bohužel, při pohledu na seznam se to zdálo nemožné. Vyskytovaly se tam takové perly jako Babička od Boženy Němcové, Výlety pana Broučka od Čecha pohledem dnešního člověka mám pocit, že učitelka snad spadla na hlavu, když ten seznam sestavovala. Byly jsme 7-8leté děti. Byly tam i další knihy jako třeba Broučci od Karafiáta, které jsem nesnášela už jako večerníček a uspokojení z toho, že broučci konečně „chcípli“ si pamatuji dodnes. V podobném duchu se nesl skoro celý seznam 10 knih. Výběr byl nemožný, ale bohužel povinný. Tak jsem si jednu knížku vybrala. A každé odpoledne jsem trčela u stolu v kuchyni a naprosto otráveně jsem slabikovala stránku za stránkou. Z celého obsahu knihy jsem nevěděla vůbec nic, bylo mi to jedno a zasednutí ke knížce pro mě byla nejhorší část dne.
Jsem vášnivá čtenářka
Chvíli to vypadalo, že já a čtení se budeme nenávidět navždy, ale naštěstí se mi náhodou dostala do ruky nová dětská knížka. Myslím, že to bylo Tajemství tajného pokoje od E. Blynton. Konečně jsem narazila na knížku, která mě bavila a najednou jsem se čtením neměla sebemenší problém a knížku jsem zhltla za pár odpolední. A tím to začalo, následovala Heidy, Zuzanka, Pipi Dlouhá punčocha, Gabra a Málinka, knížky od Thomase Breziny, další E. Blynton, Věra Řeháčková a nakonec letité čtení všech Mayovek.
Seznamy nenávidím pořád
Člověk by si myslel, že když jsme já a čtení zakopali válečnou sekeru nebude sezam knih k maturitě žádný problém. Opak byl pravdou. Nenáviděla jsem ho. A ačkoliv jsem během střední školy včetně čtvrťáku hltala jednu knihu za druhou, z maturitního seznamu nebyla ani jedna jediná. U maturity jsem si vytáhla otázku pod kterou spadalo Eduard Bach, Karel Poláček a Hrabal. Ani od jednoho jsem nečetla ani písmenko. Přesto jsem dostala za jedna a ještě jsem si pořádně zchladila žáhu na Hrabalovi, protože jeho styl psaní absolutně nesnáším. Snažila jsem se od něj na maturitu něco načít, ale nevydržela jsem ani jednu kapitolu. Učitelky byly mým výkonem ohromené a ptali se jestli jsem všechny ty knihy četla. Nikdy nezapomenu na ten vítězoslavný úsměv, když jsem jim do očí řekla, že jsem nečetla vůbec nic ze seznamu. Jedničku jsem stejně dostala. Neměly na vybranou, protože jsem znala odpověď na každou otázku.
Povinné jsou jen špatné knihy
Při snaze najít na seznamu knih k maturitě alespoň jednu knihu, která by nebyla brak a byla použitelná jsem nenašla žádnou, kromě těch pár, které už jsem měla přečtené, jako třeba Kytice, Kdo chytá v žitě, Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy, Deník Anny Frankové, Lolita, Cyranno z Bergeracu apod. Uvědomila jsem si tehdy hodně zásadní věc - povinně se v naprosté většině nutí číst jen ty knihy, které by dnes už nikdo dobrovolně nečetl a jejich jediný přínos je ten, že zachycují buď zajímavé historické období nebo je psali ženy v době, kdy ještě ženy nebyly běžně literárně aktivní.
Jakou knihu jste ve škole nejvíc nesnášeli vy?
