Článek
Doby, kdy si děti nosily ze školy domů jedničky a poznatky, jsou pryč. Dnes nosí úkoly, referáty, projekty, prezentace, čtenářské deníky, kostýmy na karneval, dobrovolné domácí bádání a výkresy zadané v úterý večer s odevzdáním ve středu ráno. A kdo to všechno dělá? Děti? Směšné. Rodiče. Po večerech, po práci, s jazykem na vestě a s výčitkami, že dítěti „nepomohli dost“.
Z učitelů se stali zadavatelé. A z rodičů ti, kdo to za ně odřou. A když se ozvete, že toho máte plné zuby? Že nejste kantorský podržtaška, ale člověk s vlastní prací a životem? Tak se dozvíte, že „vás dítě potřebuje“, „škola to za něj neudělá“ a že „když ho to nenaučíte vy, nenaučí se to nikdy“. A máte kliku, když u toho ještě nepřijde poznámka, že „je na vás, jak bude dítě úspěšné“.
Věta „je to jen domácí úkol“ už neplatí
Běžný týden? Prezentace o Austrálii s výstřižky a vlastnoručním plakátem, slohovka na téma „Moje ideální město“, čtenářský deník (včetně ilustrace a hodnocení knihy), sběr přírodnin na výtvarku a záznam z přírodovědného pozorování. V ideálním případě má ještě dítě donést pomůcky na chemii, přezůvky na tělocvik, hotový referát o slušném chování a tvarohové buchty na třídní besídku.
Dítě je v devíti letech v roli studenta, výzkumníka, umělce a cukráře zároveň. A učitelé? Ti si pak ve sborovně pochvalují „aktivní rodiny“. Jinými slovy: rodiny, co makají zadarmo a drží pusu a krok.
Opravdu je tohle v pořádku?
Na třídních schůzkách se pak dozvíte, že „děti potřebují vedení“ a že „by bylo dobré, kdyby s nimi doma někdo seděl“. V překladu: dělejte naši práci doma, zdarma, a ještě se usmívejte. A když dítě neplní? Tak je problém doma. Učitelé jen zadali. Neodvedli. Nezjistili, že dítě nerozumí. Nezajímá je, že někteří rodiče mají tři zaměstnání nebo že ne každý doma mluví česky.
Výmluva jménem „spolupráce rodiny a školy“
Ano, spolupráce rodiny a školy je důležitá. Ale tohle není spolupráce. Tohle je přesouvání zodpovědnosti. Místo výuky ve škole se očekává výuka doma. Místo individuálního přístupu dostáváme tabulkovou výrobu domácích úkolů, kde ten, kdo má nejvíc času a tiskárnu, vyhrává. A kdo nemá? Takový „asi nemá zájem“.
Co třeba učitelé bezdětní? Mají čas a klid. Ale rodiče? Ti, co táhnou děti, práci, domácnost a hypotéku? Ti mají být ti, kdo budou trávit večery výrobou modelu sopky a sháněním dobových kostýmů na projekt o husitských válkách? A to všechno s vědomím, že na konci dostane jedničku dítě, které si to ani nepřečetlo?
Jestli je někdo líný, nejsou to rodiče
Možná by nebylo od věci, aby se některým pedagogům připomnělo, že domácí úkol má být úkol pro dítě. Ne záminka pro to, aby si učitelé mohli oddechnout a hodit část své práce na rodinu. A že kdo si myslí, že výchova je jen na rodičích, a výuka jen na dětech doma, měl by si dát delší dovolenou. Nebo přemýšlet, jestli je ve správné profesi.
Protože jestli nás mají děti skutečně něco naučit, pak to, že zneužívat ochotu ostatních není „spolupráce“, ale obyčejná vyčůranost. A té bychom je naopak měli odnaučit.
