Bloudivý nerv: Tajemná spojnice mozku a břicha, která ovlivňuje stres, náladu i nadváhu

Když se řekne „nervy“, většině lidí se vybaví buď stres, nebo vzpomínka na školní biologii. Ale jen málokdo by hned ukázal na bloudivý nerv (latinsky Nervus vagus), který máme všichni v hlavě. Přitom je to tak trochu superstar.

Je totiž nejdelší, nejsložitější a určitě i nejzajímavější ze všech lebečních nervů. Táhne se z mozku dolů přes krk a hrudník, až do břicha. Jako kdyby vedl dlouhou cestu napříč naším tělem.

A není to jen tak nějaký „drát“, který spojuje bod A s bodem B. Bloudivý nerv má dvě části či větve. Jednou posílá zprávy z orgánů do mozku, druhou zase jiné zprávy z mozku zpátky do orgánů. Funguje tedy trochu jako taková dvouproudá silnice. Jenomže místo aut se po ní prohánějí elektrické impulzy a chemické signály.

Když jsme v klidu, bloudivý nerv hraje na jemnější strunu. Zpomaluje nám tep, uklidňuje dech, podporuje trávení. Jako kdyby tělo dalo nohu z plynu. Jenže když se dostaneme do stresu, role se otočí – a nerv pomáhá přepnout organismus do stavu pohotovosti.

A v tomto chování je ukryta jeho síla a moc. Přes bloudivý nerv se totiž propojuje spousta věcí, které bychom jinak považovali za oddělené. Nálada, imunita, pocit hladu nebo sytosti, činnost metabolismu, srdeční rytmus – to všechno se točí kolem jeho vláken.

Zajímavé je také to, čemu se dnes říká osa mozek – střeva. Mozek díky bloudivému nervu ví, co se v břiše děje: jak rychle trávíme, jestli jsme už přeplnění, nebo naopak vyhladovělí. Ale to není všechno. Do tohoto „rozhovoru“ mezi hlavou a břichem vstupují i bakterie, které žijí v našich střevech.

Ano, mluvím tu o střevním mikrobiomu. O tom rozsáhlém ekosystému malých organismů, který všichni nosíme uvnitř těla - ve střevech. Tyto mikroorganismy si tam ale nežijí jen tak nečinně někde v koutku, ony do toho aktivně mluví a vysílají signály. A právě přes bloudivý nerv dokáže střevní mikrobiom ovlivnit, jak se cítíme, co jíme a kolik toho sníme.

Některé studie dokonce spojují složení střevního mikrobiomu s depresí, stresem nebo s chutí přejídat se. Dalo by se trochu s nadsázkou říci, že to možná nejsme my, kdo vybírá, co si dáme k večeři. Ale naše bakterie, které si tak trochu diktují jídelníček.

Možná to teď bude znít trochu jako sci-fi, ale vědci přišli na to, že bloudivý nerv se dá stimulovat elektrickými impulzy. Nejde o žádné šoky, spíše o jemné „ťukání“. A právě to může pomoci například při těžkých depresích nebo epilepsii – tato metoda se už nějakou dobu používá.

Zkoumání ale probíhá dál a i v jiných oblastech. Některé studie naznačují pozitivní účinky u Alzheimerovy choroby či u migrény. A protože je nerv tak pevně propojený se zažíváním, objevují se naděje i pro lidi se syndromem dráždivého tračníku. Spekuluje se také o využití u autoimunitních nemocí nebo dokonce při srdečním a plicním selhání. Ještě je ale potřeba více výzkumu – tady je to zatím vše teprve v plenkách.

Když se na to podíváme z odstupu, bloudivý nerv je vlastně krásná ukázka toho, že tělo a mysl nejsou dva světy, ale jeden vesmír. Když nás bolí břicho ze stresu, když nám nervozita zrychluje tep nebo když se po dobrém jídle cítíme plní a šťastní – to všechno je řízeno tímto „bloudícím“ nervem.

A je celkem škoda, jak málo se o něm mluví - žádné titulky v novinách. Přitom jeho vlákna se dotýkají snad každého aspektu života – od nálady přes imunitu až po trávení. A je celkem pravděpodobné, že vědci odhalí ještě více a bloudivý nerv se stane klíčem k novým léčbám, které dnes vědci zatím spíše jen tuší.

Možná někomu celý článek vrtá hlavou (a stálo by tedy určitě za vysvětlení), proč zrovna tento název?

No je to proto, protože bloudivý nerv se jmenuje latinsky Nervus vagus a slovo vagus znamená „bloudící“ nebo „putující“. Dostal toto jméno, protože je to neuvěřitelně dlouhý nerv, který vychází z mozku a kličkuje celým tělem – krkem, hrudníkem i břichem. V podstatě bloudí, aby mohl ovládat většinu našich vnitřních orgánů, jako je srdce, plíce nebo žaludek.

Zdroje: