Článek
Kdybychom si sedli a poctivě napsali, co chceme od partnera, většinou by z toho vypadlo něco jako „laskavý, rozumná, věrný, zodpovědná, atraktivní, vtipná“ - a tak dále.
Jenže to, co tvrdíme, že chceme, a to, co nás k partnerovi skutečně přitáhne, nemusí být totéž. Něco jiného je ideál a něco jiného život. A právě na tenhle rozpor si posvítila obří mezinárodní studie, která posbírala data ze 43 zemí, 22 jazyků a od více jak 10 tisíc lidí.
Jde o největší projekt svého druhu. A výzkumníci se v něm pustili do jednoduché, ale zásadní otázky: Opravdu jsme spokojenější s partnerem, který odpovídá našim vysněným představám?
Studii z roku 2024 přikládám zde, nebo je také pod článkem. A i když většinou píšu o silovém tréninku či výživě (a ne o vztazích), před svátky jsem vybral také něco trochu odlehčenějšího :-).
Vlastně na téma vztahy jsem už jednou psal, konkrétně tento článek:
Dlouho to nikdo nedokázal zjistit pořádně
Vědci se párovými preferencemi zabývají už desítky let, ale každý zkoumal trochu něco jiného. Někdo sledoval jen jeden rys (třeba vzhled), jiný zase porovnával celé osobnostní profily. Některé týmy zkoumaly jen to, co lidé říkají, že chtějí. Jiní se zaměřili na to, jak hodnotí svého nynějšího skutečného partnera.
Výsledek? Spousta studií, ale závěry často protichůdné.
Tahle nedávná studie to chtěla udělat jednou provždy pořádně. Všichni výzkumníci se předem domluvili na tom, jak přesně budou postupovat, aby se výsledky daly porovnávat napříč světem - čili žádné vlastní metody.
Jak výzkum probíhal?
Každý účastník studie:
- Napsal svůj ideální profil partnera – celkem 35 různých vlastností (od osobnostních rysů přes přitažlivost až po to, jestli dotyčný hezky voní).
- Ohodnotil skutečného partnera (s kterým "subjekt" momentálně je), nebo potenciálního člověka, o kterého má zájem, který se mu líbí a s nímž by chtěl mít vztah (pokud je někdo single) - čili single lidé hodnotili reálné kandidáty na vztah.
- Popsal své city a romantické hodnocení vztahu (pokud je ve vztahu), nebo city k vyhlédnutému člověku / potenciálnímu partnerovi / kandidátovi (tedy k osobě, se kterou by chtěli mít vztah, pokud je někdo single a vztah nemá).
Kromě toho účastníci hodnotili ještě tři další osoby svého preferovaného pohlaví - jen „pro srovnání“. Čili tyto tři osoby už nebyli kandidáti na vztah, ale jednalo se o jakési kontrolní osoby, aby výzkumníci měli širší základ pro analýzy.
Z téhle obří datové hromady pak vědci vypočítali různé typy shody s „ideálem“.
Výsledek? Na ideálech něco je… ale mnohem méně, než bychom čekali
1) Když se vezme všech 35 vlastností dohromady
Tak vznikne takzvaná pattern shoda – tedy míra toho, nakolik se partner blíží našemu vysněnému seznamu ideálních vlastností. A ta v průměru opravdu určitou roli hraje - ale jen malou až střední. V její individuální podobě, tzv. corrected pattern shodě, vyšla hodnota zhruba β = 0,19.
Když se ale do analýzy zahrne i to, jak moc partner odpovídá normám a tomu, co se líbí většině lidí, vliv osobní shody ještě klesá přibližně na β = 0,11.
Naše individuální přání tedy hrají roli, ale menší, než si obvykle myslíme.
Abychom tomu lépe rozuměli: Podle studie, když partner připomíná to, co jsme si vysnili, je nám to příjemné (samozřejmě). Přidá to partnerovi pár bodů navíc – ale díky nízkému β číslu spíše jako malý bonus, ne hlavní důvod, proč nás ten člověk přitahuje.
V tomto případě tedy, pokud partner trochu odpovídá tomu, co hledáme, je to fajn. Ale pořád to není to, co rozhoduje, jestli se zamilujeme.
Jinak hodnota β je statistické vyjádření toho, jak silně spolu souvisí dvě věci. V případě této studie:
- jak moc se partner podobá našemu ideálu,
- jak moc ho romanticky oceňujeme (jak se nám líbí, jak nás přitahuje, jak moc chceme vztah atd.).
β je tedy takové číslo, které říká: „když se jedna věc trochu zvýší, o kolik se typicky zvýší ta druhá?“ A rozmezí tohoto čísla je od 0 do 1, kde 1 znamená „mega“ efekt a 0 žádný efekt.
Hodnoty kolem 0,11 – 0,19 tedy ukazují spíše jemné pošťouchnutí, ne zásadní motor vztahové přitažlivosti.
2) Když se vezme každá vlastnost zvlášť
Tam efekty skoro mizí. Průměr vyšel na β = 0,04, což je opravdu malinké číslo. To znamená, že jednotlivé „položky ze seznamu“ (např. vtipný, inteligentní…) samy o sobě téměř nic nepředpovídají.
A jako třešnička: vlastnosti, o kterých se běžně nejvíce mluví - třeba fyzická atraktivita nebo milé chování — nejsou zrovna nejsilnějším faktorem shody.
Naopak - více než obvykle zabíraly rysy jako extroverze (když je někdo extrovertní) nebo náboženskost (ve studii psáno „religiosity“ - nevím, jak to přeložit - zbožnost, víra?). Každopádně zbožnost v naší ateistické společnosti asi nebude hrát zrovna významnou roli :-).
Co je ale mnohem silnější než naše osobní ideály? To, co chce většina lidí
A teď další zajímavý moment: vědci zjistili, že lidé mnohem více oceňují partnery, kteří jsou obecně považováni za atraktivní či „dobré“, než ty, kteří odpovídají jejich individuálním ideálům.
Tento efekt - říká se mu normativní shoda - měl hodnotu β = 0,34 – 0,37. To je skoro dvojnásobek až trojnásobek toho, co dává naše osobní „přání“ (na základě corrected pattern shody – individuální části pattern shody, viz kapitola výše).
Jinými slovy: Líbí se nám lidé, kteří jsou obecně oblíbení, charismatičtí nebo atraktivní - i když to tvrdíme jinak.
I když třeba tvrdíme opak, často nás přitahují celebrity.
Muži a ženy působí rozdílně jen na papíře
Lidé uváděli v dotaznících (stated preferences), co si myslí, že je pro ně důležité. Ale když se vědci podívali na to, co skutečně ovlivňovalo hodnocení partnera (revealed preferences), ukázalo se, že realita je trochu jiná.
Výzkum potvrdil, že ženy i muži říkají jiné věci:
- muži si údajně více potrpí na vzhled (partnerky),
- ženy prý více řeší ambice nebo finanční potenciál (partnera).
Tohle se v dotaznících často objevovalo. Ale jakmile vědci spočítali, jak tyto rysy skutečně ovlivňují hodnocení partnera, rozdíly se skoro vytratily. V praxi se muži a ženy chovají dost podobně.
Oba tábory navíc podceňují význam fyzické přitažlivosti, jen ženy ještě více nežli muži. A oba tábory také nejsou úplně přesní v tom, jak moc je ovlivňují peníze nebo ambice — ženy to lehce přeceňují, muži naopak trochu podceňují.
Co se tím podceňováním a přeceňováním myslí?
Podceňovat = říkat, že je to méně důležité, než jak moc to ve skutečnosti působí.
Studie ukazuje:
- fyzická přitažlivost hraje větší roli v chování, než lidé sami přiznávají,
- muži ji sice podceňují, ale ženy ji podceňují ještě více - tedy myslí si, že je pro ně vzhled méně důležitý, ale když hodnotí partnera, ukáže se, že je důležitější, než uváděly.
Jinými slovy: muži i ženy řeknou, že vzhled je třeba „středně důležitý“ – ale při rozhodování podle něj hodnotí partnera mnohem silněji.
Přeceňovat = říkat, že je to důležitější, než jak moc to ve skutečnosti ovlivňuje rozhodování.
- ženy v dotaznících uváděly vyšší význam financí a ambic,
- ale jejich reálné chování bylo tímto faktorem ovlivněné méně, než čekaly.
Tedy řeknou, že „peníze a ambice jsou velmi důležité“, ale když dojde na skutečné hodnocení partnera, hrají menší roli, než si myslely.
Co lidé říkají o přitažlivosti vs. co skutečně cítí?
Studie se dívala i na to, jak moc odpovídá to, co lidé tvrdí, tomu, co je ve skutečnosti přitahuje. A rozdíly byly výrazné.
Například:
- Vlastnosti typu „skvělý posluchač“ nebo „empatický“ lidé uvádějí vysoko, ale reálně je jejich vliv mnohem menší.
- Naopak rysy jako vůně, tělesná přitažlivost, sexualita nebo „dobrý milenec“ mají větší význam, než většina lidí připouští.
Nejvýraznější byla vlastnost „dobrý milenec“ — lidé ji zařazovali někam doprostřed seznamu ideálů, ale v praxi hrála mnohem větší roli.
Single lidé
U části nezadaných účastníků vědci nejdříve zjistili, jaký typ partnera si aktuálně představují. O několik měsíců později jim ukázali nové lidi, o které by mohli mít zájem, a nechali je zhodnotit.
A co se ukázalo?
U těch, kteří mezitím nenašli partnera a zůstali single, se původní ideály úplně „rozpadly“. To, co předtím tvrdili, že je důležité, už se s jejich pozdějším hodnocením potenciálních partnerů skoro vůbec neshodovalo.
Buď se jejich představy časem změnily, nebo se při skutečné přitažlivosti řídili něčím úplně jiným, než co uváděli na začátku - třeba „chemií“, pocitem, sympatií nebo prostě tím, kdo jim byl v tu chvíli příjemný.
A co kulturní rozdíly?
Možná by se čekalo, že mezi 43 zeměmi budou velké rozdíly. Ale ne - variabilita byla nečekaně malá.
Preference ideálů se lišily jen mírně a míra, s jakou lidé své ideály používají, byla téměř totožná napříč světem.
Limity studie
Autoři upozorňují na několik slabin:
- Studie je korelační, takže neurčuje příčiny.
- Hodnocení partnerů poskytovali hlavně účastníci, ne jejich partneři.
- Seznam 35 vlastností není dokonalý a neobsáhne všechny možné rysy napříč kulturami.
- Vzorek účastníků studie byl vzdělanější, než je světový průměr.
Co si ze studie odnést?
Výsledky se dají shrnout celkem jednoduše:
- Ano, na shodě s ideálem něco je.
- Ale není to nic, na čem by se dal postavit vztah.
- V praxi nás často více osloví vlastnosti, které jsou obecně považované za atraktivní, než to, co si myslíme, že chceme.
- Mnoho lidí špatně odhaduje, co je k někomu skutečně přitahuje.
- A možná právě proto jsou vztahy tak pestré, nepředvídatelné a lidské. A kolikrát nevyjdou :-).
Nicméně, i když tato studie byla seriózním výzkumem, berte ji prosím spíše jako zajímavost - neberte ji smrtelně vážně. Před svátky to chce hlavně klid a pohodu ;-).
Zdroj:
