Článek
Když jsme ve škole sprintovali šedesátku nebo stovku, pravděpodobně jsme slyšeli známou větu: „To pálení ve svalech způsobuje kyselina mléčná.“
Dlouhá léta se to bralo jako hotová věc. Jakmile začnou svaly hořet, na scénu přichází kyselina mléčná, výkon jde dolů a člověk je rád, že vůbec doběhne do cíle.
Jenže věda je někdy neúprosná. A občas se stane, že něco, čemu věřily celé generace sportovců, začne dostávat trhliny.
Právě to se stalo i v případě laktátu.
Nová rozsáhlá přehledová studie, která shrnuje desítky let výzkumu, ukazuje, že příběh svalové únavy je mnohem složitější. A že laktát možná celou dobu dostával větší část viny, než si zasloužil.
Přehled odborné literatury z roku 2025 přikládám zde, nebo je také k přečtení pod článkem.
Nejdříve malá jazyková zajímavost
Ve skutečnosti se při cvičení netvoří tolik obávaná kyselina mléčná v podobě, jak si ji většina lidí představuje. Ona se totiž rozpadá na laktát a vodíkové ionty. Právě tyto dvě látky pak ve svalech přibývají současně.
A zatímco laktát si dlouhé roky vysloužil pověst hlavního viníka únavy, dnes už to tak jednoznačně nevypadá.
Laktát možná není problém
Tohle je asi jedno z nejzajímavějších zjištění celé práce.
Samotný laktát totiž svalům nejspíše nijak zvlášť neškodí. Roky jsme ho přitom vnímali skoro jako odpad, který se při náročném cvičení nahromadí ve svalech a začne nám brát sílu.
Jenže tak jednoduché to není.
Laktát totiž není jen něco, co se při náročném cvičení nahromadí ve svalech a pak musí pryč. Tělo ho umí využít jako zdroj energie a podle studie hraje roli i v dalších procesech. A možná ještě překvapivější je, že některé výzkumy ukázaly, že experimentální podání laktátu může za určitých podmínek sportovní výkon zlepšit.
To už je přece jen trochu jiný obrázek, než na jaký jsme byli v posledních dekádách zvyklí. Laktát najednou nevypadá jako odpad, kterého se tělo při cvičení potřebuje co nejrychleji zbavit, ale spíše jako látka, se kterou umí docela dobře pracovat.
Vědci navíc upozorňují na další věc. Po velmi intenzivním výkonu zůstává ve svalech vysoká koncentrace laktátu ještě několik minut. Přesto se síla a výkon často začínají obnovovat mnohem dříve. Kdyby tedy byl laktát hlavní příčinou únavy, moc by to nedávalo smysl.
Tak co nás tedy zpomaluje?
Tím se dostáváme k druhému podezřelému - vodíkovým iontům. Právě jejich hromadění způsobuje pokles pH ve svalech. Lidově řečeno dochází k překyselení.
A právě to už se s únavou spojuje mnohem častěji. Jenže ani tady není odpověď tak jednoduchá, jak by si člověk přál.
Dříve se často předpokládalo, že čím více se sval překyselí, tím více nám začne docházet síla. Jenže zase, tak jednoduché to není. Jsou situace, kdy výkon začne klesat ještě v době, kdy pH ve svalu zdaleka není na nejnižších hodnotách. A jindy se sval naopak začíná zotavovat, přestože v něm stále panují poměrně kyselé podmínky.
Jinými slovy, samotné překyselení nám zdaleka nevysvětlí všechno.
Kde je problém největší?
Musíme si uvědomit, že všechny svaly se při námaze nechovají úplně stejně.
Některá svalová vlákna jsou stavěná spíše na vytrvalost a dlouhou práci (tzv. pomalá vlákna). Ta se při cvičení díky jejich aerobním podmínkám okyselují jen málo. Zato vlákna, která zapojujeme při krátké a opravdu intenzivní zátěži (tzv. rychlá vlákna), se s poklesem pH potýkají mnohem více.
Úplně jiný příběh tedy píší rychlá svalová vlákna. Právě ta nastupují při anaerobních činnostech - např. při sprintech, intenzivních intervalech (HIIT), nebo při sériích v posilovně. A právě v nich může být pokles pH výrazně větší.
To je také důvod, proč se o překyselení nejčastěji mluví u velmi intenzivních výkonech trvajících několik sekund či maximálně minut, nikoli třeba při klidném běhu nebo běžné turistice.
Kolik výkonu vlastně překyselení vezme?
To je otázka, na kterou se vědci snaží odpovědět už desítky let.
Když experimentálně vyvolali výraznější překyselení svalů, zjistili, že síla skutečně klesá. Sval se navíc stahuje pomaleji a produkuje méně výkonu.
Nejde ale o katastrofický propad, jak se dříve předpokládalo. Při výraznějším poklesu pH klesala maximální síla přibližně o desetinu a svalový výkon asi o pětinu.
To rozhodně není zanedbatelné, ale současně to nevysvětluje celou svalovou únavu.
V zákulisí je ještě další hráč
Čím více výzkum postupoval, tím častěji se objevovalo jedno další jméno.
Fosfát.
Běžný návštěvník posilovny o něm téměř neslyší, ale podle autorů studie může být pro únavu velmi důležitý.
Při intenzivní svalové práci jeho množství ve svalech stoupá a zdá se, že právě kombinace vyšší koncentrace fosfátů a překyselení představuje pro svalovou výkonnost větší problém než samotné překyselení.
Možná tedy celé roky hledáme jednoho viníka tam, kde jde ve skutečnosti o spolupráci několika faktorů najednou.
Překvapivý obrat
A teď přijde další možná trochu překvapivá věc. Jak už bylo v úvodu článku zmíněno, překyselení nemusí být pro sval vždycky jen špatně. Některé pokusy ukázaly, že mu v určitých chvílích může dokonce trochu pomoct a zmírnit některé problémy, které při opravdu tvrdém výkonu nastávají.
Takže ani tady neplatí jednoduché „čím méně (laktátu), tím lépe“. A už vůbec ne, že bychom se měli snažit svaly co nejvíce překyselit. Jen se ukazuje, že tělo si i s tímhle dokáže do určité míry poradit. Prostě lidské tělo funguje mnohem složitěji, než jak zněly staré učebnicové poučky.
A co jedlá soda?
Pokud někdo sleduje vrcholový sport, možná slyšel o sportovcích, kteří před závodem užívají hydrogenuhličitan sodný, tedy obyčejnou jedlou sodu.
Právě její účinky představují jeden z nejsilnějších argumentů, že překyselení opravdu hraje určitou roli.
Studie ukazují, že u intenzivních výkonů trvajících přibližně jednu až deset minut může soda přinést malé, ale měřitelné zlepšení výkonu.
Nejsou to zázraky. Ve vrcholovém sportu však často rozhodují sekundy.
Co si z toho nakonec odnést?
Pokud bychom měli celou studii shrnout do jedné věty, zněla by asi takto:
Laktát zřejmě není ten hlavní padouch, za kterého jsme ho dlouhá léta považovali.
Tím ale příběh nekončí. Samotné překyselení při opravdu intenzivním výkonu svou roli nejspíše má a může přispívat k tomu, že sval postupně ztrácí sílu.
Jenže to není vše. Do toho se mění množství fosfátů, ubývají energetické zásoby a uvnitř svalových buněk se odehrává celá řada dalších změn. Únava tak nejspíše nevzniká kvůli jedné jediné věci. Je to spíše několik problémů, které se ve chvíli, kdy sval dostane pořádně zabrat, sejdou najednou.
Svalová únava tak není dílem jednoho viníka. Je to spíše „dobře sehraný tým“. A laktát v něm možná vůbec nehraje roli, kterou jsme mu celé roky připisovali.
Limity studie
Jako vždy je fér zmínit i zádrhele studie. Tahle práce není jedna nová studie, ve které vědci vezmou skupinu lidí, nechají je pořádně zacvičit a pak sledují, co se děje ve svalech. Autoři se naopak podívali na velké množství výzkumů, které už byly v minulosti provedeny.
A právě tady je trochu háček. Každý z těch výzkumů mohl být udělaný trochu jinak, za jiných podmínek a s použitím jiné metody. Výsledky proto nejdou vždycky jednoduše poskládat vedle sebe jako dílky jedné skládačky.
Řada otázek navíc podle samotných autorů stále není definitivně vyřešena. Především není úplně jasné, jak přesně spolu překyselení, fosfáty a další faktory během intenzivního výkonu vzájemně interagují.
Autoři zároveň uvádějí, že nemají žádný střet zájmů.
Zdroj:
