Článek
Když se řekne cukrovka, většině z nás naskočí sladkosti, limonády, nebo slova „moc cukru“. Jenže to není celý příběh. Hlavní roli při zpracování glukózy nehrají ani játra, ani slinivka — největší dřinu odvedou naše svaly.
V nich se totiž ukládá největší část glukózy, a to ve formě svalového glykogenu, odkud se pak využívá jako palivo při pohybu.
Jen pro doplnění (a zajímavost): něco málo glukózy putuje i do jater, kde se ukládá ve formě jaterního glykogenu. Ten, krom jiného, drží hladinu cukru stabilní mezi jídly. No, a když jsou oba „sklady“ plné (to se často děje při sedavém způsobu života), tělo přepne na plán B: začne energii ukládat jako tuk - na horší časy.
Ale zpět ke svalům - prostě méně svalů znamená méně místa pro glukózu. A když se nemá glukóza kam ukládat ani spalovat, metabolismus cukru začne protestovat a zlobit.
Nedávno však vyšla obří epidemiologická práce z Japonska, která se na problematiku svalů, glukózy a cukrovky podívala trochu detailněji. Čerstvou studii z roku 2025 si můžete přečíst buď zde, nebo je také přiložena pod článkem.
Ale protože se tento článek týká svalů, tak nejdříve musím zmínit jedno tradiční, nezbytné a důležité info - to abych předešel zbytečným komentářům v diskuzi pod článkem :-).
„Všechny mé články o posilování se týkají naturálního a kondičního posilování. Čili mé články nejsou o vrcholové kulturistice, o profesionálních kulturistech, o dopingu (steroidech) apod. Cokoli píšu, píšu pro běžné lidi (nejen) ve fitkách - pro muže, ženy, seniory a klidně i děti. Nejsem kulturista a nepíšu články o (profi) kulturistice. Když třeba píšu o velkém množství svalů, mám tím na mysli svaly vybudované přirozeně, a to kýmkoli - třeba dorostenci či starci. Tedy bez zakázaných látek a pro tělo přirozenou a zdravou cestou. A nemám nic proti kulturistům.“
Studie
Autoři pracovali s databází více než dvou milionů lidí, z níž po očištění dat nakonec analyzovali 1 302 781 osob bez cukrovky na začátku sledování. Taková řádka čísel se v medicíně nevidí každý den.
Když měli výzkumníci k ruce výšku, váhu, věk, pohlaví a obvod pasu, dokázali z toho spočítat něco, čemu říkají LBMI (Lean Body Mass Index) - čili index svalové hmoty vztažený na výšku. V podstatě takový BMI, jen zbavený tuku a se zaměřením na to, kolik „čistého masa“ člověk na těle nosí.
Vědci tedy nevytahovali na každého účastníka drahé přístroje, nic se přímo neměřilo. Stačil vzorec, čísla a zdravotnické záznamy. Jednoduché, ale praktické (i když trochu nepřesné, viz limity studie na konci článku).
Následně ty lidi rozdělili do čtyř škatulek podle toho, jak vysoko nebo nízko se jejich LBMI pohyboval. A pak už jen tiše sledovali, jak čas běží a komu se časem připíše diagnóza cukrovky.
Čím méně svalů, tím horší vyhlídky
Během sledování si tuhle nemoc „odneslo“ 60 694 mužů a 65 945 žen. A zdaleka nejčastěji to byli ti, kdo patřili do skupiny s nejnižším LBMI - tedy lidé s nejmenším množstvím svalové hmoty na svou výšku.
Grafy a čísla v tom mají docela jasno. U mužů to vyznělo ještě hlasitěji než u žen. Skupiny LBMI a riziko diabetu oproti nejsvalnatější čtvrtině vypadaly takto:
- Nejnižší čtvrtina: riziko 27% u mužů a 10% u žen.
- Druhá čtvrtina: riziko 7% u mužů a téměř 0% u žen.
- Třetí čtvrtina: rozdíl v podstatě mizí.
- Nejvyšší čtvrtina: výchozí srovnání.
Když tedy rozdělíme lidi podle toho, kolik mají svalů k výšce (LBMI), tak to dá jednoduchý výsledek - na jednom konci jsou prostě ti, co mají svalů málo, na druhém ti, co jich mají nejvíce.
Ta nejnižší čtvrtina - tedy lidé s nejmenším množstvím svalů - má vyšší riziko diabetu. U mužů zhruba o 27%, u žen asi o 10%, proti skupině s největším LBMI.
Kdo buduje svaly, má menší riziko vzniku cukrovky.
V další čtvrtině rozdíl znatelně klesal: u mužů jen kolem 7%, u žen prakticky nulový.
A třetí skupina? Tam už se křivky téměř dotýkaly - rozdíly mezi nimi a nejsvalnatější skupinou byly minimální.
Nejvyšší a tedy nejsvalnatější čtvrtina LBMI pak sloužila jako výchozí referenční bod, v porovnání s ní se všechno měřilo.
Celkově tedy: čím méně svalů, tím horší čísla a vyhlídky - pokles LBMI jde ruku v ruce s rostoucím rizikem diabetu.
Hubenost sama o sobě nechrání před cukrovkou, pokud je člověk hubený hlavně proto, že nemá svaly.
Ženy po pětašedesátce
Ve většině analýz výsledky držely jako přibitý hřebík. Jen u žen nad 65 let se souvislost trochu rozmazala. Čili u starších žen už nízká svalová hmota tak jasně neukazovala na vyšší riziko diabetu jako u ostatních. Vztah tam možná trochu je, ale je slabý, statisticky se téměř ztrácí v šumu.
Autoři spekulují, že svou roli mohou mít hormonální změny po menopauze - zejména díky poklesu hladiny estrogenu. To ovlivňuje, jak se ukládá tuk, jak se ztrácí svalová hmota a jak tělo hospodaří s glukózou. A roli hraje i to, že u starších žen častěji přibývá tuková tkáň - zatímco svaly ubývají jiným tempem nežli u mužů.
Každopádně - i když u starších žen nízká svalová hmota tak jasně neukazovala na vyšší riziko diabetu jako u ostatních, tak ženy ještě nemají vyhráno. Ženy totiž obecně nosí na těle více tuku nežli muži. A právě to může být jeden z hlavních důvodů, proč u nich v seniorském věku může tuk vstupovat do hry silněji než u mužů, pokud jde o riziko cukrovky. Několik starších studií na to už dříve ukázalo: u žen může mít tuk při rozvoji diabetu větší slovo.
Čili shrnuto: U většiny lidí platilo – málo svalů, větší šance na cukrovku. Ale u starších žen tenhle mechanismus přestává být tak čitelný. Nicméně, i když u nich tolik neplatila úměra „málo svalů, větší šance na cukrovku“, tak tam v rozvoji cukrovky hrají roli zase jiné proměnné, zejména tuk a hormony - a svaly už nejsou jediným, ani nejsilnějším faktorem.
Různé scénáře
Studie se nespoléhala jen na jeden výpočet. Autoři zkusili různé věci:
- Vyhodnotili pouze diabetes 2. typu - výsledek stejný.
- Z analýzy vyřadili lidi s vysokou glykémií (hladinou krevního cukru), aby tam nebyli jedinci, kteří už na začátku studie pravděpodobně měli nerozpoznaný diabetes - výsledek stejný.
- Dopočítali chybějící údaje - například o kouření, pití alkoholu a fyzické aktivitě, aby výsledky nebyly zkreslené - opět stejný trend.
- Použili model počítající s rizikem úmrtí jako konkurenčním faktorem - pokud pacient zemře, nemůže u něj být diagnostikován diabetes, což by mohlo ovlivnit výsledky.
Avšak pokaždé vyšel stejný motiv:
Kdo má málo svalů, má vyšší šanci, že u něj časem vznikne diabetes.
Limity studie
Autoři upozorňují na několik problémů:
- Svalová hmota (LBMI) se neměřila přímo, ale jen se odhadovala pomocí matematického vzorce. To logicky znamená, že výsledek je méně přesný, než kdyby se použily přímé metody, jako je třeba DXA.
- Rovnice použitá pro odhad svalové hmoty byla vyvinuta na datech z jiných etnických skupin, než je japonská populace (studie je japonská dělená na Japoncích). V důsledku toho mohla být svalová hmota japonských účastníků nepřesně odhadnuta.
- Diagnóza diabetu vycházela z pojišťovacích záznamů, ne vždy z laboratorních testů.
- Jedná se o pozorovací studii - tedy nemůže nám říct, jestli nízká svalová hmota skutečně cukrovku způsobuje. Jisté je jen to, že obě věci jdou ruku v ruce – čím méně svalů (nízké LBMI), tím vyšší riziko diabetu.
- Ve studii nebylo zohledněno stravování lidí, jejich finanční a společenské postavení apod. - to vše může hrát v rozvoji cukrovky svou roli.
Nicméně, i když měla studie tyto mezery, její hlavní zjištění je spolehlivé.
Závěrem
Svalová hmota není jen na hezké fotky z posilovny. Je to orgán, který pálí cukr. A čím méně ho máme, tím hůře si tělo s cukrem poradí.
Studie ale neříká, že svaly jsou jediný faktor nebo že by jejich růst automaticky chránil před nemocí. Jen naznačuje, že udržovat si slušné množství aktivní svalové tkáně pravděpodobně stojí za námahu - zejména s přibývajícím věkem, kdy svaly tak jako tak mizí.
Zdroj:
