Testosteronová terapie (TRT): Špatně pochopený lék

Testosteron. Slovo, které vyvolává silné reakce. U někoho naději, u jiného strach. Jedni ho považují jako symbol síly a mužnosti, druzí jako hormon, se kterým je lepší si nezahrávat.

A mezi tím se hromadí spousta zjednodušení, domněnek a polopravd.

Nicméně nedávno se na tohle zaměřila jedna velká studie. Nehledala senzace. Spíše se snažila trochu srovnat terén a prozkoumat, co si o TRT neboli testosteronové terapii myslíme – a co o ní skutečně víme (mimochodem, zkratka TRT znamená Testosterone Replacement Therapy) .

Jedna důležitá věc ale hned na začátku: tenhle text nemluví o dopingu ani o kulturistice. Testosteron (a jeho terapie) je tu brán jako lék, který se používá u mužů s jeho skutečným nedostatkem, a to pod dohledem lékařů. Ne jako prostředek ke zvyšování výkonu nebo svalů za každou cenu.

Přehledovou studii z roku 2025 si můžete přečíst buď zde, nebo je také ve zdroji pod článkem.

Nedostatek testosteronu, odborně hypogonadismus, není žádná rarita. Podle populačních dat se s ním potýká poměrně velká část mužů středního a vyššího věku. A s přibývajícími roky je to častější. Přesto se o tom pořád mluví trochu šeptem.

Problém navíc není jen „v posteli“, jak se to často zjednodušuje. Muži s nízkým testosteronem mluví o únavě, ztrátě energie, horší náladě, podrážděnosti, poklesu motivace. Někteří mají pocit, že jim mizí výkony – fyzické i ty pracovní. Někdy se přidá deprese, jindy potíže s plodností. Prostě směs věcí, které se těžko hází na jednu hromadu, ale dohromady dělají problémy.

A když se nízký testosteron neřeší dlouhodobě, obvykle to nekončí jen tou únavou nebo horší náladou. Postupně se k tomu můžou přidat i vážnější věci – řídnutí kostí, cukrovka nebo potíže se srdcem a cévami. To už není jen otázka nepohodlí, ale reálného zdraví.

Navzdory tomu všemu zůstává spousta mužů bez léčby. Ne proto, že by potíže neměli. Ale proto, že se testosteronu bojí – oni i jejich lékaři. Hlavní strašáci jsou pořád stejní: rakovina prostaty a problémy srdce.

Studie zmiňuje, že tyhle strachy jsou v lidech (i v doktorech) hluboce zakořeněné, i když pro ně v dnešních datech není moc opora. Ve výsledku se tak na léčbu testosteronem pořád kouká spíše přes prsty a skrze staré představy, než aby se řešilo to, co doopravdy ukazují nejnovější výzkumy.

Představa, že testosteron automaticky podporuje rakovinu prostaty, se v medicíně i v běžném éteru drží překvapivě dlouho. Člověk to slyší pořád dokola. Jenže když se podíváme na novější data, tenhle jednoduchý obrázek přestává sedět.

Ve studiích, které se tím zabývaly systematičtěji, se totiž ukazuje, že u mužů s nedostatkem testosteronu a normálními hodnotami PSA (Prostate-Specific Antigen) se žádné zvýšené riziko rakoviny prostaty neprokázalo. A to ani v těch největších studiích, kde se testosteron porovnával s placebem.

Některé práce dokonce naznačují něco, co by dříve znělo skoro kacířsky – že muži léčení testosteronem po radikální léčbě prostaty mohou mít nižší riziko návratu onemocnění nebo nižší úmrtnost. Autoři ale v tomhle bodě brzdí. Otevřeně říkají, že jde spíše o náznaky než o definitivní důkazy.

Kardiovaskulární riziko je druhý velký strašák. Některé regulační úřady (ve studii konkrétně FDA - Food and Drug Administration a Health Canada) v minulosti varovaly, že testosteron může zvyšovat riziko infarktu nebo mrtvice. Tahle varování ale vycházela ze studií, které měly řadu omezení.

Když se pak začala objevovat větší a pečlivěji udělaná data, začalo to vypadat jinak. Najednou se neukazovalo, že by samotná testosteronová léčba srdci nějak škodila. Spíše se začalo vyjevovat něco jiného: že vyšší riziko mají už od začátku muži, kteří mají testosteronu málo.

To samozřejmě neznamená, že by testosteron měl fungovat jako ochrana srdce. Ale nevypadá to ani tak, že by jeho doplnění u skutečného deficitu riziko zvyšovalo. O to důležitější je před zahájením léčby vědět, v jakém stavu ten člověk je, a během terapie to brát na zřetel.

Obavy z poškození jater mají reálný základ – ale hlavně v minulosti. Starší perorální formy testosteronu skutečně játra zatěžovaly.

Moderní přípravky však fungují jinak. Studie popisuje, že novější orální testosteron undecanoát se vstřebává lymfatickým systémem a játra při prvním průchodu obchází. Dlouhodobá sledování u těchto léků neukazují na klinicky významné zhoršení jaterních testů. Jinými slovy: dnešní tablety nejsou ty samé, které se před lety právem kritizovaly.

Tuhle otázku nelze v článku opomenout, avšak neexistuje na ni jednoduchá odpověď. Různé odborné společnosti používají různé hranice a shoda panuje hlavně v tom, že samotné číslo nestačí.

Dva muži se stejnou hladinou testosteronu mohou fungovat úplně rozdílně. Jeden bez potíží, druhý vyčerpaný a bez energie. Autoři proto zdůrazňují, že smyslem léčby není honba za „ideální hodnotou“, ale úleva od příznaků. Pokud se muž cítí dobře, není důvod tlačit čísla výše jen proto, že to vypadá hezky v tabulce.

Studie se dotýká i volně prodejných doplňků, které slibují zvýšení testosteronu bez léků. Podle dostupných dat má většina z nich minimální nebo žádný efekt. Některé dokonce mohou hladinu testosteronu snižovat. Navíc nejde o léky, ale o doplňky, jejichž účinnost a bezpečnost se testuje úplně jinak.

Koho by toto téma zajímalo více, může si přečíst můj starší článek zde:

Autoři shrnují, že léčba testosteronem má smysl tehdy, když vychází z reálných potíží, opakovaných měření a celkového zdravotního stavu pacienta. V průběhu terapie je důležité sledovat laboratorní hodnoty, ale stejně tak se ptát na to podstatné: jak se ten člověk cítí.

Hlavním limitem, který autoři přiznávají, je fakt, že ani největší studie o bezpečnosti testosteronu (TRAVERSE) se nedá vztáhnout na úplně každého, protože z ní byli vyloučeni muži s vyšším rizikem rakoviny prostaty.

Ukazuje se také, že varování úřadů před infarkty stála na slabých důkazech, zatímco u jiných nadějných zjištění o prospěšnosti léčby jde zatím spíše o teorie, které se musí znovu potvrdit.

Největší zádrhel je pak v tom, že nikdo přesně neví, kde končí „zdravý chlap“ a začíná „pacient“. Každý z nás je totiž originál, tělo nám funguje jinak a doktoři se doteď neshodli na jednotných pravidlech pro diagnózu.

Co se týče střetů zájmů, tak autoři hrají fér: na vzniku studie se finančně podílela farmaceutická firma Tolmar, Inc., která rovněž platila i lidi, co pomáhali s textem jako poradci. Nic z toho však není schované drobným písmem, je to řečeno naplno, transparentně.

Dá se ale potom studii věřit? Studii je lepší brát spíše jako „argumentaci pro léčbu“ než jako nezaujatý soud. Autoři se snaží vyvrátit mýty, které brání v předepisování testosteronu (což je samozřejmě v zájmu firmy, která studii platila). To, co píší, má oporu v datech, ale mohou schválně zlehčovat rizika, která by mohla prodej léků ohrozit.

Testosteron není zázrak ani strašák. Je to hormon, jehož nedostatek může výrazně ovlivnit život – a jeho léčba má smysl, pokud je vedená rozumně a individuálně. Největší problém dnes možná není samotná terapie, ale to, jak je často obecně vnímána.

A na úplný konec - pro jistotu - musím ještě jednou zmínit to, co jsem psal už v úvodu článku: zde nejde o doping ani o svět kulturistiky. Testosteron je tu řešený jako léčba u mužů, kteří ho mají málo, a vždy v rámci lékařského dohledu. O ničem jiném tento text nebyl.

Zdroj:

Testosterone deficiency and treatments: common misconceptions and practical guidance for patient care