Článek
Už mnoho desítek (nebo snad stovek?) let se podoba školy příliš nemění. V mnohých školách žáci v předem určený čas, většinou brzy ráno, přijdou do školy, usednou do školních lavic a přivítají učitele povstáním na začátku hodiny. Tento podivuhodný akt zdravení připomíná spíš soudní síň, než místo, kde by se žáci měli cítit bezpečně. Navíc, v běžném životě se přeci lidé zdraví jinak, nebo ne? Dobrá, pomineme anekdotický start hodiny a pokračujeme dále.
Ve školách, kde ještě vládnou středověké poměry, žáci otevírají sešity, píší datum, téma hodiny a pilně si zaznamenávají vykládanou látku - dnes už ne toliko z křídové tabule, ale spíše z digitální prezentace promítané na tabuli interaktivní. Středověku nahrává i skutečnost, že v některých školách nejsou žáci vpuštěni během vyučování na toaletu. Možná znáte osud dánského astronoma Tycha Braha, který z podobného důvodu dokonce zemřel.
Kdo alespoň letmo prošel kolem pedagogiky, asi ví, že na začátku hodiny by měla proběhnout jakási fáze motivace, třeba v podobě formulace cíle a uvedení do tématu. Snaha o takový start hodiny může vypadat třeba takhle: „Tak, milé děti, dnes se budeme učit o ekosystému les.“ Tohle ale není motivace a uvedení do tématu ani v tom nejvíc fantastickém sci-fi filmu.
A teď už zpátky k bezhlavému přepisování z digitální prezentace, div ne rychlostí světla, protože už od první zářijové hodiny jsme samozřejmě pozadu a nestíháme! Žáci žhaví propisky, až se ze sešitu téměř kouří. Učitel mluví a mluví, ke konci hodiny hlasivky začínají vypovídat službu. Dlouhých 45 minut je za námi, zvoní! Tužky žákům odpadávají z unavených rukou a pomyslné utrpení končí, ale… Když výuce samé předchází motivace a uvedení do učiva, neměla by na jejím konci proběhnout reflexe? No co, buďme rádi, že hodina po 45 minutách vůbec končí a není „přetažena přes přestávku“ za doprovodu zajímavého učitelského výroku: „Hodinu končím já, nikoli zvonění!“, nad jehož logickou i faktickou rozporuplností by se jistě zamyslel nejeden knihovtipník.
Ještě dvě takové podobné hodiny a potom přichází samozřejmě študákova noční můra - test. (O tom, jaká by měla být jeho podoba, že by měl reflektovat jakési očekávané výstupy ze vzdělávacích programů a měl by být rozdělen podle obtížnosti, si zatím v některých školách můžeme nechat snít.) Žáci jsou samozřejmě potrápeni těmi nejvíc suše faktografickými otázkami, případně těmi největšími špeky, jaké je k danému tématu vůbec možné vymyslet. Test posléze odevzdají a jak na trní čekají, co z odpovědí učitel uzná za správné, a co ne. Někdy mohou být tyto úsudky učitele ovlivněny opravováním velkého množství testů v pozdních nočních nebo brzkých ranních hodinách. Závěr testu pak v některých případech tvoří vykřičené poznámky typu: „Piš lépe!“ nebo „Co to má být?“ a nějaké číslo od 1 do 5, jehož význam úspěšně uniká i nejednomu promovanému odborníkovi na pedagogické vědy.
Zažívají vaše děti to samé, nebo máte pocit, že školství dnešní doby je jiné a lepší? Nebo je to tak, že, sledujíce současný stav, by už musela Montessoriová začít z říše mrtvých vstávat? Jak to vidíte vy? Lze říci, že prostředí ve škole je jak skanzen z doby cara Klacka, nebo je den ode dne bezpečnější a podnětnější.
Poznámka autorů: Jsme si vědomi toho, že místy je text záměrně přitažený za uši, ale obáváme se, že není příliš vzdálen od každodenní reality běžného českého školáka.
