Článek
Na začátku roku 1961 se ve Washingtonu i v Moskvě řešily hlavně jaderné zbraně. Vedle toho ale americká armáda narážela na jiný, mnohem praktičtější problém. Jak udržet v provozu radarové stanice DEW Line rozptýlené v arktické pustině, které měly včas zachytit sovětské bombardéry. Provoz těchto stanic byl v mrazech čím dál složitější. Elektřinu i teplo zajišťovaly dieselové generátory, jenže palivo bylo drahé a jeho doprava do odlehlých oblastí se neustále komplikovala.
Diesel byl drahý, logisticky náročný a v podmínkách arktické zimy krajně nespolehlivý. Řešením měl být malý jaderný reaktor, který vznikl v odlehlém koutě idahské pouště, přesně 64 kilometrů západně od Idaho Falls, v areálu National Reactor Testing Station. Jmenoval se SL-1, Stationary Low-Power Reactor Number One, a od roku 1958 ho armáda provozovala jako prototyp. Šlo o tlakovou nádobu zapuštěnou do betonové šachty v podlaze, zakrytou plochým víkem s otvory, jimiž procházely řídicí tyče. S výkonem pouhých tří megawattů šlo o konstrukčně prostý stroj. Armáda počítala s tím, že jeho obsluhu zvládne řadový voják i bez hlubšího technického vzdělání. Projektantům se však nepodařilo najít bezpečnou rovnováhu. Do jádra vložili příliš málo palivových článků, takže reaktor neustále pracoval na hraně kritičnosti. Jedinou skutečnou pojistku představovala centrální řídicí tyč číslo 9. Jenže stačilo ji neopatrně povytáhnout o pár centimetrů nad povolenou mez a nekontrolovanou řetězovou reakci už nebylo možné zastavit.
Areál SL-1 před havárií. Válcová budova ukrývala reaktor, provozní halu a kondenzační sál. Ostatní objekty tvořily technické zázemí.
Osudná noční směna v jaderném reaktoru SL-1
3. ledna 1961 nastoupila na večerní směnu trojice mužů. Dvaadvacetiletý Jack Byrnes sloužil jako operátor reaktoru a mezi kolegy patřil k těm zkušenějším. Jenže Richard Legg, o čtyři roky starší, nastoupil do programu ve stejnou dobu a přesto ho kariérně předběhl. Byrnes to nedokázal přejít. Zrovna toho dne byl Legg poprvé v kariéře přímým nadřízeným Byrnese. Třetím byl sedmadvacetiletý Richard Leroy McKinley, veterán z Koreje a čerstvý adept, který byl na stanici tepve tři týdny.
McKinley držel v rukou nářadí a obcházel reaktorovou nádobu. V tomhle prostředí byl nováčkem a zatím se v něm spíš jen rozkoukával. Dusno mezi Byrnesem a Leggem sice registroval, ale chybělo mu postavení i kuráž na to, aby se do jejich sporů jakkoli pletl. Provoz reaktoru byl od 23. prosince pozastaven kvůli plánované údržbě. Jenže řídicí tyče v posledních měsících čím dál častěji drhly. Problém způsoboval hliníkový plášť palivových článků, který korodoval a odlupoval se. Úlomky pak zanášely vodicí kanály a tyče se v nich zasekávaly. Operátoři si na to zvykli natolik, že zaseknuté tyče uvolňovali hrubou silou, aniž by se zamýšleli nad tím, co by se mohlo stát, kdyby jednou zatáhli o trochu víc, než bylo bezpečné.
Úkolem této noční směny bylo znovu připojit centrální řídicí tyč k jejímu pohonu způsobem, při němž bylo nutné tyč ručně zvednout nejvýše o deset centimetrů. Šlo o jednoduchý úkon, který zkušenější operátoři prováděli stokrát. Byrnes ale ten večer přišel do práce s myslí jinde. Žena Arlene mu oznámila, že chce rozvod, a v hierarchii nad ním stál muž, kterého přes rok nedokázal vystát.
Výbuch reaktoru a okamžitá smrt tří mužů
Byrnes klečel na víku reaktorové nádoby a vytahoval centrální řídicí tyč. Místo povolených přibližně deseti centimetrů ji zdvihl na padesát jedna centimetrů. Kritická hranice, za níž začíná nekontrolovaná řetězová reakce, přitom leží už u čtyřiceti jedna centimetrů. Byrnes ji překročil o dalších deset centimetrů. Reaktor okamžitě dosáhl takzvaného stavu promptní kritičnosti, při němž řetězová reakce probíhá výhradně prostřednictvím rychlých neutronů bez zpomalení vodou a vymyká se jakékoli kontrole. Během čtyř milisekund výkon reaktoru vyletěl na tisícinásobek maxima. Dvanáctitunová nádoba vystřelila téměř tři metry do vzduchu, narazila do stropu haly a dopadla zpět.
V 21:01 místního času se na nedaleké hasičské stanici rozezněl požární poplach. Když hasiči přijeli k budově, neviděli žádný kouř ani plameny a zvenčí nic nenasvědčovalo tragédii. Jakmile se však přiblížili ke schodišti do reaktorové haly, jejich dozimetry vyletěly mimo stupnici. Okamžitě se kvůli této silné radiaci stáhli.
Výbuch Byrnese odhodil k betonovým blokům, kde zůstal s nohama zavalený ocelovými peletami. Zemřel v troskách poté, co mu zlomená žebra prorazila srdce. Richard Legg stál v okamžiku exploze přímo na víku reaktoru. Vystřelená štítová deska ho zasáhla do třísla, prošla celým tělem a vystoupila ramenem. Síla rázu ho přibila ke stropu reaktorové haly.
Záchrana v smrtelně ozářené reaktorové hale
Záchranáři v ochranných oblecích a s dýchacími přístroji se dostali do budovy teprve kolem půl jedenácté. Uvnitř reaktorové haly ležela na podlaze radioaktivní voda smíchaná s troskami. Hala byla celá zdevastovaná. McKinley však ještě dýchal. Výbuch ho ozářil natolik, že záření vycházející přímo z jeho těla dosahovalo pěti set rentgenů za hodinu. Kdo by u něj zůstal déle než dvě minuty, dostal by smrtelnou dávku. Proto museli záchranáři jednat rychle. Čtyři muži vtrhli dovnitř s nosítky, McKinleye naložili a odvezli do sanitky. Zemřel ještě cestou. Řidiče pak požádali, aby zastavil stranou od silnice, daleko od lidí. Protože McKinleyovo tělo vyzařovalo smrtelné záření a bylo nutné ho nejprve bezpečně zabalit do látek s olovem, než ho bylo možné převézt dál.
Leggovo tělo stále viselo přibité ke stropu a dostat ho dolů trvalo skoro týden. Záchranáři se střídali v přesně odměřených pětašedesátivteřinových intervalech, aby každý přijal co nejmenší dávku záření. Nakonec použili jeřáb s olověným stíněním a speciální hák. Těla všech tří mužů však nemohla být předána rodinám. Záchranáři zabalili Byrnese a Legga do plastové fólie a olova a stejně jako McKinleye je uložili do hermeticky uzavřených rakví a odvezli výzkumníkům k vyšetření. Záření, které muže zabilo, zároveň zničilo bakterie odpovědné za rozklad tkání. Těla proto zůstala od chvíle smrti neporušená.
Pohřeb oběti jaderné havárie v olověné rakvi
Byrnese a Legga pohřbili rodiny v jejich rodných městech. McKinleyova žena si přála, aby její muž, veterán korejské války, odpočíval na Arlingtonském národním hřbitově. Armáda, Komise pro atomovou energii a pohřební odborníci ale čelili situaci, na kterou tehdy nikdo neměl odpověď. Tělo kontaminované radioaktivními izotopy s poločasem rozpadu v řádu desetiletí se nedalo pohřbít jako jakékoliv jiné. Některé McKinleyovy vnitřní orgány byly natolik ozářené, že je nebylo možné uložit spolu se zbytkem těla. Skončily v olověných nádobách zakopané jako radioaktivní odpad v idahské poušti, nedaleko od místa, kde SL-1 explodoval. McKinley byl pohřben, ale ne celý.
23. ledna 1961 přistálo časně ráno na letecké základně Bolling Air Force Base u Washingtonu vojenské nákladní letadlo C-54. V nákladovém prostoru vezlo hermeticky uzavřenou rakev, dvojitě vystlanou olovem, zalitou betonem a uzavřenou v kovovém kontejneru. Z letadla ji přeložili na plošinový nákladní vůz a odvezli přímo do Arlingtonu.
Pohřeb na Arlingtonském hřbitově pod přísným dohledem
Hrobníci dostali instrukce od Komise pro atomovou energii. Hrob musel být vyhlouben přibližně o jeden metr hlouběji, než je standard, a jeho stěny vybetonovány tak, aby vznikla pevná betonová vana. 25. ledna 1961 se u hrobu sešla McKinleyho rodina. Přítomní museli stát necelých sedm metrů od něj a obřad trval jen osm minut. Někteří členové rodiny žádali, aby mohli přistoupit blíže, ale bylo jim to odepřeno. Jakmile se rozloučili a odešli, byl do betonové vany spuštěn kovový kontejner s olověnou rakví a domíchávač celý hrob zalil další silnou vrstvou betonu. Na pohřebním spise zůstala poznámka, jež dodnes patří k nejpřísnějším zákazům spojeným s jakýmkoli místem posledního odpočinku v americké historii. „Oběť jaderné havárie. Tělo je kontaminováno radioaktivními izotopy s dlouhým poločasem rozpadu. Za žádných okolností nesmí být tělo přemístěno z tohoto místa bez předchozího souhlasu Komise pro atomovou energii.“ McKinleyova rakev je jedinou olověnou rakví v celém Arlingtonu, kde leží přes 400 000 lidí.
Příčina výbuchu reaktoru SL-1 zůstala záhadou
Proč Byrnes vytáhl řídicí tyč až za kritickou hranici, zůstává bez odpovědi. Přesný průběh těch několika vteřin vyšetřovatelé rekonstruovali plné dva roky a ani pak nedokázali s jistotou říct, zda šlo o nehodu, sebevraždu nebo vraždu. Vyšetřovatelé pracovali se čtyřmi hypotézami a žádnou z nich nedokázali vyloučit.
Nejjednodušší vysvětlení říká, že se tyč zasekla a Byrnes ji vytrhl příliš prudce, aniž by si uvědomil, co tím spustí. Jenže právě tahle tyč patřila k těm, u nichž nebylo zaseknutí při ručním spojování nikdy hlášeno, a rekonstrukce ukázaly, že vytáhnout ji náhodou na padesát jedna centimetrů je prakticky nemožné. Druhá verze pracuje s tím, že šlo o záměr. Byrnes mohl tyč vytáhnout víc, než bylo bezpečné, aby Legga vyděsil nebo mu ublížil. Legg stál přímo na víku reaktoru a výbuch by ho zasáhl jako prvního. Třetí hypotéza je sebevražda, ale interní memorandum jednoho ze zaměstnanců Komise nastínilo ještě čtvrtou možnost, ze všech nejcitovanější. Byrnes mohl výbuch způsobit záměrně, aby zabil Legga i sebe. Navíc se objevily náznaky, že jeho žena udržovala románek s jedním z kolegů na stanici. Přímý důkaz se ale nikdy nenašel.
Závěrečná zpráva Komise pro atomovou energii žádného jednotlivce viníkem neoznačila. Místo toho se zaměřila na selhání celého systému. „Reaktorové jádro a řídicí systém reaktoru se zhoršily do té míry, že by rozumný provozovatel nedovolil pokračování provozu bez důkladné analýzy a přijetí příslušných nápravných opatření.“
V posledních týdnech před nehodou počet zaseknutých řídicích tyčí vystřelil z dvou a půl procenta na třináct. Nadřízení o tom věděli, ale nikdo nezasáhl, protože Komise pro atomovou energii žádost o financování průběžného dozoru zamítla. Tragédie SL-1 se do amerických dějin zapsala jako jediný jaderný incident s okamžitými fatálními následky. Armáda program zrušila a radarové stanice DEW Line se vrátily k dieselovým generátorům. Pohřebiště v idahské poušti, kde bylo zakopáno přibližně 2 800 kubických metrů kontaminovaného materiálu včetně zbytků reaktoru, desítky let uvolňovalo radioaktivitu do okolí, dokud v roce 2000 nedostalo nový betonový kryt.
Richard Leroy McKinley leží v sekci 31 Arlingtonského národního hřbitova. Studená válka skončila, sovětské bombardéry nikdy nepřiletěly a radarové stanice DEW Line byly dávno odstaveny. Zákaz na pohřebním spise z roku 1961 ale platí beze změny dodnes.
