Největší krádež komunistů: Tisíce rodin přišly ze dne na den o všechno, co budovaly po generace

Po celém Československu se tehdy odehrával stejný příběh. Do kanceláří vstupovali muži v kožených kabátech a sdělovali majitelům, že podnik přechází pod národní správu. Živnostenské listy museli hned odevzdat, trezory se uzavřely a zapečetily. Ne každý to unesl, mnozí se zhroutili. Ze dne na den přišli o všechno, co jejich rodiny po generace vytvářely.

Únorový převrat odstartoval druhou masivní vlnu znárodňování, která během několika let kompletně zničila soukromý sektor v Československu. Již 28. dubna 1948 začalo Ústavodárné národní shromáždění přijímat jeden znárodňovací zákon za druhým. Zestátněny byly průmyslové a potravinářské závody nad 50 zaměstnanců, stavební, dopravní i polygrafické podniky, velkoobchod a zahraniční obchod, cestovní kanceláře i léčebné ústavy. Více než 5 tisíc podniků propadlo státu. S podnikateli komunisté zacházeli bez jakékoli slušnosti. Třídní nepřátelé, parazité, šmelináři – tak nazývali lidi, kteří ještě včera živili rodiny poctivou prací.

Miluška Havlůjová z rodiny pilařů si na březen 1948 pamatuje přesně: „V březnu se v kanceláři objevili pánové, postavili se před trezor a oznámili, že je ustanovena národní správa. Dědeček se zhroutil, dostal srdeční záchvat, ze kterého se už nesebral, a začátkem září zemřel. Všechny úspory a rodinné peníze byly pochopitelně v trezoru, takže rodičům zůstalo jen to, co měli po kapsách.“

Podzim 1948 přinesl další úder. Živnostníkům začali omezovat příděly surovin a zboží. Rok nato zmizelo ze 110 tisíc soukromých prodejen víc než 65 tisíc. Zanikly skoro tři tisíce živností. Definitivní tečku představovala léta 1957 až 1960, kdy stát zrušil i poslední zbytky soukromého podnikání. Zatímco ve městech mizely živnosti, na venkově začínal útok na sedláky. Impulz k němu přišel odjinud, než komunisté původně čekali.

Komunisté přitom ještě před únorem 1948 opakovaně slibovali, že ke kolektivizaci po sovětském vzoru v Československu nedojde. Ve volebním programu z roku 1946 strana výslovně prohlašovala: „Komunisté se soukromého vlastnictví rolníků nedotkli a nedotknou.“ Ještě 29. února 1948 předseda strany Klement Gottwald zemědělce ujišťoval, že kolchozy se zakládat nebudou.

Dne 28. června 1948 ale přinesl obrat. Předsednictvo Ústředního výboru KSČ projednávalo rezoluci Informačního byra, která tvrdě napadla jugoslávské soudruhy. Dokument z Moskvy jim vyčítal měkký přístup k zemědělcům a žádal, ať okamžitě začnou s likvidací kulaků podle stalinského modelu. Pro vedení KSČ to znamenalo změnu kurzu. Ministr zemědělství Július Ďuriš si na schůzi postěžoval, jak to bude obtížné: „Bude to těžké, aby titíž lidé, kteří prohlašovali, že u nás kolektivizace nebude, nyní prohlašovali, že kolektivizace bude.“

Zápotocký ale příliš dlouho neváhal. Situaci už předtím načrtnul jasně: „Zpočátku jsme nemohli postavit otázku kolektivizace jako akutní program. […] musíme si být vědomi, že jako komunisté budeme muset postavit tuto otázku na denní program.“ Koncem února 1949 parlament schválil zákon o jednotných zemědělských družstvech. Samotný zákon byl ale jen začátek. Komunisté věděli, že sedláky k dobrovolnému vstupu do družstev nepřesvědčí. Proto sáhli k propracovaným metodám nátlaku.

Komunistický režim si z práva udělal nástroj teroru. V paragrafu 159 ústavy stálo jasně, že zemědělci vlastnící do 50 hektarů půdy, na které sami pracují, mají své vlastnictví zaručeno. Ústava však ve skutečnosti neposkytovala žádnou ochranu.

Právní teoretici později podali cynický výklad, jak porušení ústavy obhájit: „Ústava nezaručuje, ale naopak předpokládá, že kapitalismus u nás bude omezován a zatlačován, a taktéž předpokládá přeměnu soukromého vlastnictví ve vlastnictví družstevní.“ Jiná publikace argumentovala, že ústava sice chrání soukromé vlastnictví, ale socialistická přestavba vesnice musela proběhnout kvůli respektování generální linie, vytýčené IX. sjezdem KSČ.

Proti sedlákům stát nasadil systém ekonomických nátlaků. Zákon o zemědělské dani z roku 1948 zvýšil sedlákům sazby o pětinu a o čtyři roky později dostaly okresní národní výbory pravomoc zvednout daň vesnickým boháčům ještě o dalších třicet procent, a to ze své vlastní iniciativy nebo na návrh místního národního výboru.

S mechanizací to bylo podobné. Stát sedlákům násilně vykupoval stroje a pak jim je půjčoval prostřednictvím strojních traktorových stanic, a to za vyšší cenu než družstvům a až po nich. Systém povinných dodávek byl nastaven tak, aby zlomil odpor sedláků ke vstupu do družstev. Místní národní výbory získaly výlučnou pravomoc snížit dodávkovou povinnost. Vedení KSČ ukládalo všem příslušným mocenským orgánům tvrdý postup při vymáhání dodávek, včetně domovních prohlídek a předávání sedláků k trestnímu postihu. Když ani tyto metody nepřinesly požadovaný efekt, komunisté vystupňovali tlak ještě víc. Ekonomické nátlaky doplnila trestní represe.

Vedení KSČ vytáhlo další zbraň. Z Prahy přišly soudcům jasné pokyny: využijte trestní zákoník k likvidaci soukromých zemědělců. Majetek zabavovat, z domovů vyhánět.

Obvinění přitom nebyla nijak složitá. Sabotáž. Ohrožení zásobování. Rozkrádání společenského majetku. Státní bezpečnost si konstrukce vymyslela a soudci je bez výhrad schválili. Slovo sedlák mezitím zmizelo z propagandy. Nahradil ho termín vesnický boháč.

Červnové usnesení z roku 1952 popisuje tyto lidi jako nebezpečné zločince: „Vesnický boháč se snaží škodit všemi prostředky, sabotuje a rozvrací, neštítí se ani žhářství a vraždy.“ Část soudní pravomoci navíc přešla na okresní národní výbory, které mohly sedlákům udělit pokutu nebo šestiměsíční trest.

Vedle běžných soudních procesů běžely i ty zinscenované. Nejtvrdším odpůrcům kolektivizace hrozilo vězení, tábory nucených prací, v krajních případech i poprava. Propaganda rozšířila seznam nepřátel – k americkým imperialistům, intelektuálům a kléru přibyli statkáři s hanlivým označením kulak. Případy z vesnic Babice, Kluky nebo Koubalova Lhota se staly ukázkovými procesy, kterými režim zastrašoval ostatní obyvatele venkova. Přitom šlo jen o viditelnou část, podobných procesů probíhaly stovky. Ani to ale nebylo vše. Komunisté připravili ještě jeden nástroj, jak sedláky zlomit. Systematické vyhnání celých rodin z domovů.

Vrcholem represí byla akce s krycím názvem Kulak, která probíhala v letech 1951 až 1953. Na základě přísně tajných směrnic ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti z října 1951 provedl totalitní režim vystěhování selských rodin z domovů. Směrnice neměly žádnou oporu v zákoně a porušovaly ústavu.

Kromě samotného sedláka, kterého potrestal soud nebo národní výbor, zasáhly tresty i jeho rodinu. Úřady určily, kde smějí žít a jakou práci musí vykonávat.

Stovky selských rodin byly vyhnány ze svých domovů, zbaveny polí, strojů, hospodářských budov a zvířectva, vysídleny bez možnosti návratu na podřadné práce do cizího prostředí. Hospodáři byli skandalizováni jako škůdci a nepřátelé, uvězněni a nasazováni na nejtěžší, zdraví škodlivé práce.

Děti vesnických boháčů byly vyloučeny ze škol. Tvorba kulackých seznamů a tyto perzekuce byly prováděny mimo rámec zákona, pouze s odkazem na rozhodnutí komunistické strany. Postihy podle původu dopadly na celé rodiny a poznamenaly i jejich děti a vnuky. Následky ale nebyly jen osobní, změnil se celý život na venkově.

Jaroslav Lobkowicz později popsal, co se stalo s křimickým zámkem: „Interiér zámku velmi necitlivým způsobem upravili, například dřevěné obložení natřeli hráškově zelenou barvou. Vybavení zámku šlo pak do veřejné dražby. Otec se snažil získat zpět od nového majitele několik zarámovaných rytin z 18. století. Ten člověk mu řekl: Ty staré ošklivé obrazy nemám, ty jsem spálil, ale potřeboval jsem sklo, abych zasklil králíkárnu.“

Kolektivizace změnila český venkov k nepoznání. Způsob hospodaření, který sedláci předávali z generace na generaci, nahradil systém, v němž o všem rozhodovala Praha, konkrétně straničtí funkcionáři. Vesnice přestaly žít jako předtím, sousedé se přestali scházet, společné oslavy ustaly, spolky zanikly. Nedělní mše už nebyla součástí týdenního rytmu. Hospodářství, kde dřív rozhodoval sedlák sám, řídili lidé dosazení stranou v jednotných zemědělských družstvech.

Začátkem šedesátých let byl proces u konce. Soukromé hospodaření na české a slovenské vesnici zaniklo. Ústřední vedení KSČ v roce 1962 konstatovalo: „Pokud jde o likvidaci zbytku vykořisťovatelských tříd, byl úkol splněn. Důsledným omezováním a zatlačováním bylo kulactvo jako třída zcela odstraněno.“

Po listopadu 1989 mnozí věřili, že se jim vrátí alespoň část majetku, o který je kolektivizace připravila. Brzy se ale ukázalo, že cesta k nápravě bude těžká a zdlouhavá. Potrestání viníků se nepodařilo. Zločiny spáchané v padesátých letech zůstaly bez trestu. Podle práva platného v době kolektivizace nebyly mnohé činy trestné. Navíc od událostí uplynulo příliš mnoho času – většina pachatelů i obětí mezitím zemřela a konkrétní osoby, které nesly odpovědnost, už se často nedaly určit.

Sedlácké rodiny se jen málokdy vrátily k hospodaření na půdě, kterou jim stát zabral. Generace sedláků, pro které byla půda základem existence, prakticky vymřela.

Restituce probíhaly komplikovaně. Majetek zabavený po únoru 1948 se dařilo vracet alespoň částečně. Co se ale znárodnilo už v roce 1945, zůstalo nenávratně pryč. Benešovy dekrety přitom majitelům slibovaly náhradu. Nikdy ji nedostali.

Řada restitučních sporů se táhla roky u soudů. Některé dosud nejsou uzavřené. Komplikace přinášely podmínky občanství a trvalého pobytu. Historiografie se zatím tématu kolektivizace věnovala málo. Stále není dostatečně zmapováno, co se vlastně v padesátých letech na československém venkově stalo.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, hlidacipes.org, usd.cas.cz, ct24.ceskatelevize.cz