Článek
V horských vesnicích severní Albánie dodnes žije několik žen, kterým se říká přísežné panny. Jedna z nich, Gjystina Grishajová z osady Lëpushë, je pro všechny v okolí prostě Duni. Před desítkami let složila doživotní slib celibátu, oblékla mužské šaty a postavila se do čela rodiny, jak to ženám po staletí dovoloval horský zákon zvaný Kanun. Od chvíle, kdy přísahala, s ní vesnice jednala jako s mužem a přiznávala jí všechna práva, na která by jako žena nikdy nedosáhla. Slib platil do konce života a žádná cesta zpět z něj nevedla. Takových žen dnes v albánských a kosovských horách zbývá jen hrstka.
Kdo jsou albánské přísežné panny
Albánci přísežným pannám říkají burrneshe, podle slova burrë, tedy muž. Žena, která se před svědky zavázala k trvalému celibátu, začala žít ve všem jako muž. Nosila mužské šaty, dostala mužské jméno a mluvilo se o ní v mužském rodě. Hlavně ale směla to, co horský svět jinak dovoloval jenom mužům. Podle kraje se těmto ženám říkalo také virgjineshe, sokoleshe nebo vajzë e betuar, v Bosně tobelija a v srbochorvatštině virdžina. Badatelé v přísežných pannách vidí zvláštní postavení na pomezí mužské a ženské role, jaké znal jen Balkán.
Zvyk se táhne nejméně od 15. století a drží se severoalbánských hor a Kosova, krajů jako Tropojë, Malësia e Madhe, Dukagjin nebo Mirdita. Přísežné panny žily i v Bosně, Dalmácii, Srbsku a severní Makedonii, tam ale tradice vymizela docela. Poslední černohorskou virdžinou byla Stana Cerović. Dnes žijí poslední přísežné panny, většinou sedmdesátnice a osmdesátnice, v horských vesnicích Albánie a Kosova.
Žena žijící jako panna z přísahy (Albánie, před 1909)
Kanun a svět, který přísežné panny zrodil
Život v severoalbánských horách se po staletí řídil Kanunem, souborem obyčejového práva, který se připisuje středověkému velmoži Lekë Dukagjinimu. S vírou neměl nic společného, ctili ho pravoslavní, katolíci i muslimové. Dlouhé věky se předával jen ústně, na papír ho učenci převedli až na počátku 20. století. Ve dvanácti knihách a 1 262 článcích upravoval všechno od dědictví přes pohostinnost až po krevní mstu. Kanun stavěl rodinu na mužské linii. Majetek přecházel z otce na syna, nevěsta se po svatbě stěhovala k manželovým rodičům.
Žena v tomto světě mnoho neznamenala. Kanun ji počítal skoro mezi rodinný majetek. Nesměla kouřit, nosit hodinky, volit v místních volbách, kupovat půdu. Nade vším stála besa, závazný slib, kterému horský zákon věnoval dvě samostatné kapitoly. Křivá přísaha znamenala hanbu pro celý rod až do sedmého pokolení. Muži zastávali těžkou práci, přijímali hosty, směli kouřit i pít. Čest rodiny bránili třeba i se zbraní v ruce. Krevní msta patřila k horám tak samozřejmě, že zabití ve jménu cti dlouho nikdo nepovažoval za vraždu. Umírali při ní výhradně muži, a rodinám tak mizel jeden mužský dědic za druhým.
Jak se ze ženy stávala přísežná panna
Cesty ke slibu bývaly různé. Nejčastěji za ním stála holá nutnost. Krevní msty a nemoci braly rodinám muže. Bez mužského dědice hrozilo, že jméno rodu i majetek zaniknou. Tehdy mohla jedna z dcer převzít mužskou roli, stát se hlavou domácnosti a rodinu uživit. Rodina tím zároveň udržela majetek pohromadě. Dědit směl podle Kanunu jen muž, za kterého přísežnou pannu horské právo považovalo. Jindy se žena slibem vyhnula domluvenému sňatku, do kterého ji rodina zaslíbila třeba už jako dítě. A někdy prostě toužila po volnějším životě, který se ženám v horách jinak nenabízel.
Přísahalo se před dvanácti staršími z vesnice nebo kmene. Slib platil až do smrti a nikdo ho nemohl vzít zpět. Od chvíle přísahy brala vesnice ženu jako muže. Kdo by slovo porušil, tomu podle tradice hrozila smrt, aspoň tak se to v horách tradovalo. Britská cestovatelka Edith Durhamová procházela v roce 1908 severoalbánskými horami, kde přísežné panny potkávala běžně. Své poznatky vydala o rok později v knize High Albania. Antropologického výzkumu se tradice dočkala o téměř sto let později. Antonia Youngová jezdila v devadesátých letech po albánských horách, v roce 2000 pak vydala knihu, ve které rozlišila tři hlavní cesty, jimiž se ze ženy stávala burrneshe.
Život burrnesha v mužské roli
Mužská role nebyla jen na oko. Přísežné panny nosily zbraň, kouřily, pily raki, zasedaly ve vesnických radách a rozhodovaly o rodinném majetku. Jednou z nich je Rahime. Vedení rodiny převzala v pětadvaceti letech, když jí zemřel bratr, a mladší příbuzní jí od té doby neříkají teto, ale strýčku. Youngová při svých cestách zjistila, že většina žen mluvila o životě v mužské roli ráda a viděla v něm nejlepší způsob, jak v rodině najít pevné místo.
Drande, další z žen, které slib složily, přišla o obě ruce už jako dítě. Hrála si s granátem, který zbyl po albánské občanské válce. Dívčí šaty spálila po osmé třídě, přísahu složila v devatenácti, když jí zemřel otec. V mužské roli se jí pak s postižením žilo snáz. „O ženu bez rukou nikdo nestojí.“ Ne všem však mužský život přinesl klid. Youngová popsala i Pashke, která se se svou rolí nikdy nesžila. „Je mi líto ostatních, které žijí tímto způsobem. Vzhledem k okolnostem jsem neměla jinou možnost. Své rozhodnutí už nemohu vzít zpět.“
Poslední burrnesha v albánských horách
Roku 1943 se do čela albánských komunistů postavil Enver Hoxha a následujících šestačtyřicet let strávila země v tvrdé stalinské izolaci. Nová moc tradici nepodporovala. Ženy začaly chodit do škol i do práce, samy si vydělávaly a rozhodovaly o svém životě, takže slib pro ně přestával mít cenu. Vysoko v horách se ale život měnil pomaleji než ve městech, zvyk se tam držel dál.
Po pádu komunismu v roce 1991 se Albánie začala rychle měnit a proměna dorazila i do odlehlých vesnic. National Geographic v pořadu Taboo odhadoval v roce 2002, že v Albánii žije necelá stovka přísežných panen. Mizející zvyk mezitím připomněly fotografické portréty Jill Petersové i film Sworn Virgin, který v roce 2015 natočila Laura Bispuriová podle románu Elviry Donesové. Dnes jich v albánských a kosovských horách zbývá posledních zhruba dvanáct.
Duni z Lëpushë složila slib ve třiadvaceti letech. Rodina žila v bídě. Otec zemřel, matce zůstalo šest dětí, a tak vzala na sebe mužskou práci, aby rodinu uživila. Matka jí to rozmlouvala a bála se, že se dcera připraví o mateřství. „Albánie byla mužský svět, jediná cesta, jak přežít, vedla přes to stát se mužem.“ Dnes je jí sedmapadesát, provozuje penzion, obdělává půdu a stará se o zvířata. Léčivé čaje a oleje z bylin umí připravovat po otci, který ji to naučil.
Neteř Valerjana vyrůstá po jejím boku, přísahu už ale skládat nepotřebuje. Fotografuje svou tetu i další burrnesha, aby po mizející tradici zůstala památka. Zastává se také práv žen na sociálních sítích, kde jí za to muži vyhrožují smrtí. „Dnes už my dívky nemusíme bojovat o to, abychom se staly muži. Máme bojovat za rovná práva, ale ne tím, že se staneme muži.“ Tradice tak dožívá spolu s posledními ženami, které slib složily.
Etnografové odlišují klasické burrnesha od těch dnešních. Dřív šlo o rozhodnutí, které za ženu často udělala rodina nebo okolnosti, a přísaha ji navíc vyvazovala z krevní msty. Dnes jde o čistě osobní volbu. Slovo burrnesha se přitom v albánštině stále používá pro označení silné ženy, což se nelíbí každému. V roce 2019 vyšla aktivistka Rea Nepravishta do ulic Tirany s transparentem, na němž bylo slovo burrnesha přeškrtnuté a pod ním stálo silné ženy.
Přísežné panny očima světa
Zahraniční novináři přinesli přísežným pannám slávu, ale také pokřivený obraz. Líčili je jako vzácné bytosti kdesi v nepřístupných horách. Jejich hledání pak novináře zajímalo víc než to, co chtěly přísežné panny samy říct. Když už přísežné panny dostaly slovo, za svou volbou si stály a o svém životě mluvily se spokojeností, byť je věčné vyptávání novinářů unavovalo.
Vědci zároveň připomínají, že na dávný horský zvyk se nedá dívat dnešníma očima. Přísežné panny nevznikly z touhy po nové genderové identitě, vyrostly z tvrdého starého řádu, ve kterém měly ženy pevně dané místo a téměř žádná práva. Antropoložka Mildred Dickemannová k tomu dodává, že pohlaví a role s ním spojené si každá kultura do značné míry utváří sama. Po přísežných pannách tak zůstává vzpomínka na svět, kde žena znamenala tak málo, že svobodu mohla získat jedině tehdy, když se ženství vzdala.
